Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 819/2005Usnesení NS ze dne 22.09.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.819.2005.1
Dotčené předpisy

§ 696 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 717/05


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 819/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. J. J. a b) Ing. E. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti cenového ujednání a určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 11 C 210/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2004, č.j. 23 Co 235/2004-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č.j. 11 C 210/2003-35, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu bytu č. 5/1386 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) ze dne 13. 10. 1995 uzavřená mezi P. s. n., spol. s r.o. jako pronajímatelem a J. P. jako nájemcem (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo „nájemní smlouva“) je v části v rozsudku blíže specifikované neplatná, a výrokem II. zamítl žalobu na určení, že nájemné z předmětného bytu činí - počínaje dnem 1. 4. 2003 - částku 4.500,-Kč měsíčně se splatností do posledního dne příslušného měsíce.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 10. 2004, č.j. 23 Co 235/2004-62 (poté, co usnesením ze dne 21. 9. 2004, č.j. 23 Co 235/2004-53, nepřipustil změnu žaloby), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětná nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců, současných vlastníků nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, obsahovala v čl. II. odst. 1 ujednání, dle kterého bylo nájemné z bytu sjednáno částkou 297,-Kč měsíčně a že k jiné dohodě ohledně výše nájemného mezi účastníky nedošlo. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě nelze vyhovět, neboť podle § 2 odst. 2 obč.zák. mají účastníci občanskoprávních vztahů rovné postavení, žádný z nich není oprávněn jednostranně založit druhému právo či povinnost, a musí se proto o nich dohodnout, ledaže zákon s určitou právní skutečností vznik povinnosti spojuje; o takovýto případ se však v souzené věci nejedná. Nestanoví-li zákon povinnost nájemce akceptovat zvýšení nájemného pronajímatelem, a naopak ustanovení § 696 odst. 1 obč.zák. obsahuje konkrétní právní úpravu stanovení výše nájemného a možnost jeho jednostranného zvýšení pronajímatelem, není namístě aplikace zákona o cenách, jak dovozují žalobci. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (v části týkající se ujednání o výši nájemného) pro rozpor s cenovými předpisy, neboť žaloba určovací není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. I když v odvolacím řízení sami žalobci přehodnotili způsob uplatňování svých práv a prostřednictvím návrhu na změnu žaloby se domáhali přímo peněžitého plnění, nebyla tato změna připuštěna (§ 216 odst. 2 o.s.ř.), a odvolací soud proto rozhodoval o původním návrhu (žalobě na určení neplatnosti nájemní smlouvy). Pokud jde o stanovení výše nájemného z předmětného bytu, odvolací soud k závěrům soudu prvního stupně dodal, že nájemné z bytu je cenou, a proto se řídí zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o cenách“); jde o cenu regulovanou ve smyslu ustanovení § 5 zákona o cenách, která je stanovena jako cena maximální. Po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného a možnosti jeho jednostranného zvýšení pronajímatelem (vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění vyhlášky č. 30/1995 Sb.), jakož i cenových výměrů ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002, upravujících maximální výši nájemného a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu - srov. nálezy Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., č. 528/2002Sb., a č. 84/2003 Sb., nic nebrání účastníkům nájemního vztahu, aby si sjednali výši nájemného dohodou. Nedojde-li však mezi nimi k dohodě (jako je tomu v souzené věci), pronajímatel nemůže – chybí-li zvláštní předpis předpokládaný ustanovením § 696 odst. 1 obč.zák. – nájemné jednostranně zvýšit. Výši nájemného (odlišného od toho, na němž se účastníci dohodli) nemůže stanovit ani soud svým konstitutivním rozhodnutím, neboť současná právní úprava mu neumožňuje takto vstoupit do nájemních vztahů. Na základě uvedených závěrů odvolací soud uzavřel, že zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně je věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání; jeho přípustnost odůvodnili podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to v rozporu s hmotným právem. Otázku zásadního významu formulují tak, zda: „V případě, že účastníci nájemní smlouvy k bytu nedospějí k dohodě o výši nájemného a nájemce neplatí tzv. obvyklé nájemné, může se pronajímatel při neexistenci pozitivní právní úpravy obrátit na soud a požadovat, aby tento soud určil, že nájemce je povinen platit nájemné v obvyklé výši?“. Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že článek II. odst. 1 předmětné nájemní smlouvy se po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. dostal do rozporu se zákonem o cenách a že je podle § 40a obč.zák. neplatný; důvod neplatnosti spatřují též v § 39 obč.zák. Namítají, že ustanovení § 696 odst. 1 obč.zák. se stalo zrušením této vyhlášky neaplikovatelným a poukazují na ustanovení § 671 obč.zák., podle něhož je nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. S poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 84/2003 Sb. uvádějí, že u nájmu bytu, který se transformoval z práva osobního užívání bytu, nevznikla v naprosté většině výše nájemného na základě svobodné dohody smluvních stran, ale byla úředně stanovena. Protože ani v projednávané věci nedošlo mezi účastníky ke shodě v otázce výše nájemného, je ke stanovení obvyklého nájemného oprávněn soud. Dovolatelé dále uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož naplnění spatřují v tom, že odvolací soud nepřipustil změnu návrhu s odůvodněním, že jde o uplatnění nového nároku. Domnívají se, že tomu tak není, neboť požadovali-li namísto určení neplatnosti nájemní smlouvy peněžité plnění, „šlo o ten samý nárok, pouze s tím rozdílem, že byl přímo vyčíslen“. Poukazují dále na nálezy Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb., č. 84/2003 Sb., jakož i na nález sp.zn. IV. ÚS 524/03, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/2005, který, byť se týkal exekučního řízení, je použitelný i pro řízení v dané věci. Uvádějí, že podle právního názoru v tomto nálezu vyjádřeného, „okolnost, že dosud nebyla přijata zákonná úprava nájemného, která by vedla k jeho deregulaci, nemůže jít k tíži pronajímatelů“. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným (uvádí se dále v dovolání) nemůže být dále konzervována judikaturou soudů, neboť se tím vytváří nerovnost subjektů soukromoprávních vztahů. Poukazují na to, že žalobci jako pronajímatelé nebyli v rovném postavení k nájemci (žalovanému) již v době podání žaloby, a že žalovaný má v daném nájemním vztahu „jednoznačně postavení výhodnější“, a že „… nejde o nic jiného než o zneužití hospodářského postavení podle zákona o cenách tzv. mlčky“. Dovolatelé mají zato, že rozhodnutí soudů obou stupňů „prakticky pouze konzervují dlouhodobé neřešení problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným“ a že jsou nesprávná a nespravedlivá. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 5. října 2005, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil svoje potvrzující rozhodnutí ohledně žaloby na určení relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (v části týkající se ujednání o výši nájemného) na právním závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž dovolatelé správnost tohoto právního závěru v dovolání zpochybnili.

Ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.6.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 - I. díl).

Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972); určovací žaloba nemá místo tam, kde již bylo právo porušeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp.zn. 28 Cdo 139/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 286, svazek 3).

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bylo-li jejich právo již porušeno a mohou-li žalovat na plnění, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře; dovolání proto nelze pro posouzení této otázky shledat přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Předmětem řízení v dané věci byl rovněž žalobní návrh na určení výše nájemného z předmětného bytu soudem. Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí ohledně tohoto žalobního požadavku na právním závěru, že soud nemůže – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – vydat konstitutivní rozhodnutí, jímž by výši nájemného z bytu stanovil. Dovolatelé správnost tohoto právního závěru napadli, přičemž za otázku zásadního právního významu označili otázku, zda v „případě, že účastníci nájemní smlouvy k bytu nedospějí k dohodě o výši nájemného a nájemce neplatí tzv. obvyklé nájemné, může se pronajímatel při neexistenci pozitivní právní úpravy obrátit na soud a požadovat, aby tento soud určil, že nájemce je povinen platit nájemné v obvyklé výši“. Pro uvedenou otázku však nelze – z důvodů dále uvedených – shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že pronajímatel se po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného z bytu nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu soudem ve výši obvyklé.

V uvedeném rozhodnutí, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud České republiky i v usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 80/2005, se dále uvádí, že smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§ 686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. obč žák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz § 696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Taková dohoda musí obsahovat jasně stanovené podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo nájemce mohou jednostranně výši nájemného změnit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal protiústavní vyhlášku č. 176/1993 Sb., která upravovala regulaci nájemného pouze s několika výjimkami, kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z tohoto důvodu ji i zrušil, vzniká otázka, podle jakého právního předpisu (i po zrušení výměrů Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu) se bude výše nájemného řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl přijat.

Se zřetelem k ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák., které změnilo k 1. 1. 1992 právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu smluvně, nelze tudíž dovozovat, že mu chybí jeden z podstatných (pojmových) prvků – určení výše nájemného. Z povahy věci vyplývá, že tento prvek nájemního poměru zůstal zachován z předchozího vztahu osobního užívání (kdy úhrada za užívání bytu byla stanovena právním předpisem, a logicky tedy nemusela být sjednávána účastníky). Takto konstituovaný nájemní poměr je rovněž vztahem závazkovým, který dle § 493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví jinak. Jednostrannou změnu výše nájemného z bytů – jak předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. – může stanovit zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje. Občanský zákoník (ani jiný zákon) neumožňuje přitom soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného. Toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy). Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena). V odůvodnění obou rozhodnutí se dále uvádí, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolili žalobci, nepovažuje dovolací soud za možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva – vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům.

V rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 867/2004, se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce, zda placení nájemného v regulované výši je zneužitím hospodářského postavení nájemce (srov. § 2 odst. 3 zákona o cenách), přičemž uvedl, že v případě regulovaných cen nemůže z povahy věci jít o zneužití hospodářského postavení, a proto se citované ustanovení uplatní pouze u cen nepodléhajících regulaci (viz Komentář k cenovým předpisům platným od 1. ledna 1991, Cenový věstník 14/1991).

Z uvedeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při jejím právním posouzení od tohoto řešení neodklonil.

Pokud pak dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobcům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2005

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru