Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 814/2001Usnesení NS ze dne 18.12.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.814.2001.1
Dotčené předpisy

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 814/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A) M. D., a B) I. D., proti žalovaným 1) městské části P. a 2) R. D., za účasti vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného K. S., o určení neplatnosti nájemní smlouvy a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 129/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2001, č.j. 19 Co 610/2000-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč společně a nerozdílně k rukám jejího právního zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobci, druhým žalovaným a vedlejším účastníkem na jeho straně, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7.2.2001, č.j. 19 Co 610/2000-101, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9.8.2000, č.j. 11 C 129/98-77, jímž byla výrokem označeným I. zamítnuta „žaloba na určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 29.7.1998 na byt č. 16 o velikosti 1+2 s příslušenstvím ve II. poschodí domu č.p. 337 v P. (dále jen „předmětný byt“) uzavřena mezi prvním žalovaným jako pronajímatelem a druhým žalovaným jako nájemcem a dále o povinnosti druhého žalovaného vyklidit do 15 dnů po právní moci rozsudku předmětný byt a vyklizený jej předat pronajímatelům; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že na straně žalobců, pokud se žalobou domáhali určení neplatnosti nájemní smlouvy, není dán naléhavý právní zájem, a pokud se domáhali vyklizení druhého žalovaného z předmětného bytu, nejsou žalobci aktivně věcně legitimováni k podání žaloby, protože nejsou většinovými spoluvlastníky domu, ve kterém se předmětný byt nachází.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost „navrhují shledat podle novelizovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.“, a to s odkazem na část XII., hlavu 1., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., přičemž zásadní právní význam „má podle dovolatelů otázka aktivní legitimace žalobců v části sporu, týkající se žaloby na vyklizení“ předmětného bytu. S poukazem na judikaturu soudů a právnickou literaturu dovolatelé namítají, že žalobu na vyklizení nelze posuzovat podle § 139 odst. 1 obč. zák., podle kterého jsou z právních úkonů, týkajících se společné věci, oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně, ale podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., podle kterého může takovouto zápůrčí žalobu uplatnit každý ze spoluvlastníků věci. Navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, 3 o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, jíž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k povinnosti druhého žalovaného vyklidit předmětný byt, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a věc „vrátil k dalšímu řízení.“

První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání žalobců „ve smyslu § 243c/2 o.s.ř.“ odmítnuto, protože napadené rozhodnutí se dovoláním zpochybňovanou otázkou nezabývá. Druhý žalovaný a vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací se nejprve zabýval otázkou, zda o dovolání žalobců bude rozhodovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2000, tj. před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který nabyl účinnosti dne 1.1.2001 (dále jen „o.s.ř.“), anebo podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění po této novele, tj. ve znění účinném od 1.1.2001, jak se domnívají dovolatelé.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále opět jen „o.s.ř.“). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. se odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. rovněž podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000.

V dané věci byl rozsudek soudu I. stupně vydán dne 9.8.2000. Odvolací soud proto, ač jeho dovoláním napadený rozsudek byl vydán až dne 7.2.2001, tj. v době, kdy již zákon č. 30/2000 Sb. nabyl účinnosti, musel odvolání žalobců proti rozsudku soudu I. stupně projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů (viz. již zmíněná část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolatelé učinili předmětem dovolacího přezkumu tak sice bylo vydáno po 1.1.2001, ale „po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů.“ Proto ani v dovolacím řízení nelze postupovat podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., jak se mylně domnívají dovolatelé, ale je nutno aplikovat „dosavadní právní předpisy.“

Ve smyslu výše uvedeného se dále dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 236 až 239 o.s.ř., protože toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože v daném případě má rozhodnutí odvolacího soudu formu rozsudku, může být dovolání proti němu přípustné pouze za podmínek upravených v § 238 a § 239 o.s.ř., nebo v případě existence tzv. zmatečnostních vad, uvedených v § 237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř.

Vady řízení taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence činí dovolání přípustným a současně i důvodným, a k nimž je dovolací soud povinen podle § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlížet, i když nebyly v dovolání uplatněny, dovolatelé nenamítají a nebyly z obsahu spisu zjištěny ani dovolacím soudem.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dovolání ve věci přípustné, protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a nikoli měnícím. Protože však dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu I. stupně, kterému tedy žádný jiný, odvolacím soudem zrušený rozsudek nepředcházel, není dovolání přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1,2 o.s.ř. Ani aplikace tohoto zákonného ustanovení ale v souzené věci nepřichází v úvahu, a to jak proto, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, tak i proto, že dovolatelé procesní návrh na vyslovení přípustnost dovolání vůbec neučinili.

Protože přípustnost dovolání žalobců nemá oporu v žádném v úvahu přicházejícím ustanovení občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2000), dovolací soud podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. toto dovolání odmítl, aniž se mohl zabývat správností napadeného rozhodnutí z hlediska námitek v dovolání uplatněných.

Ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 10. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., bylo vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno dne 2.4.2001, o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem) ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., a podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o.s.ř., neboť dovolatelé zavinili z procesního hlediska, že jejich dovolání bylo odmítnuto, takže první žalované byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 950,- Kč (§ 7 písm. d/ § 10 odst. 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 2, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., tj snížení sazby odměny ve výši 3.800,- Kč dvakrát o 50 %), a z paušální náhrady hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.). Celková výše náhrady tak činí 1.025,- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobci, druhým žalovaným a vedlejším účastníkem na jeho straně odpovídá skutečnosti, že těmto účastníkům dovolacího řízení, kteří se k dovolání nevyjádřili, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2001

JUDr. Michal Mikláš , v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru