Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 776/2020Usnesení NS ze dne 09.06.2020

HeslaVyklizení bytu
Dobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.776.2020.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 776/2020-398

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Bytového družstva Gorazdova 1, se sídlem v Praze 2, Gorazdova 357/1, IČO 24733466, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1) V. A., narozenému XY, a 2) M. A., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Martinem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Braunerova 514/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 219/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019, č. j. 54 Co 99/2019-301, ve znění opravného usnesení ze dne 12. února 2020, č. j. 54 Co 99/2019-384, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 18 C 219/2013-249, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2020, č. j. 18 C 219/2013-383 (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 14. 9. 2015, č. j. 18 C 219/2013-121, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 54 Co 196/2016-161, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 26 Cdo 1978/2017-212, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), zamítl žalobu, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt č. 19 o velikosti 4+1, I. kategorie, který se nachází v 6. podlaží domu č. p. XY v k. ú. XY, na adrese XY – dále jen „byt“, „předmětný byt“, nebo „bytová jednotka“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 54 Co 99/2019-301, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 54 Co 99/2019-384, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že je na místě žalobu na vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy zamítnout. Přihlédl přitom zejména ke skutečnosti, že bytová jednotka byla vybudována na náklady žalovaných, kteří žili v dobré víře v platnost nájemní smlouvy, podle které jim měly být vynaložené finanční prostředky kompenzovány formou zápočtu oproti v té době obvyklé výši měsíčního nájemného po dobu 25 let trvání nájemního vztahu. Zároveň byli po řadu let jednáním právního předchůdce žalobce utvrzováni v přesvědčení, že o svoji investici do obecního majetku nepřijdou. Zohlednil i to, že žalobce se na neplatnosti předmětné nájemní smlouvy nepodílel, neboť vlastníkem předmětného domu, tedy i bytu, se stal až následně po podpisu této smlouvy s tím, že tato skutečnost svým významem nemůže převážit fakt, že žalovaní legitimně očekávali dodržení původní standardizovaná dohody s tehdejším vlastníkem domu. Poukázal i na to, že žalobce mohl volit jiné, s dobrými mravy souladné právní prostředky ochrany svých práv, než předmětnou žalobou na vyklizení.

Dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (výkon práva v rozporu s dobrými mravy) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.

Při posouzení otázky, zda v daném případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy v tom smyslu, že by bylo namístě vyklizovací žalobu zamítnout, dovolací soud vycházel s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 větě za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, z dosavadních právních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2640/2016).

Jde-li o žalobu na vyklizení bytu, byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).

Podle ustálené soudní praxe rovněž není pochyb, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 410/2013, nebo ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2791/2014, a odůvodnění již shora uvedeného usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).

V poměrech projednávané věci dovolatel nesouhlasí s aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když dle jeho názoru odvolací soud nevzal v úvahu skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalobce, tak i na straně žalovaných, a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Dovolatelem nastolenou právní otázku tak vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu zásah do jeho legitimního očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnil ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

V dovolání absentuje sdělení dovolatele o rozsahu, kterým rozsudek odvolacího soudu napadá. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.

Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 6. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru