Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 690/2019Rozsudek NS ze dne 09.03.2020

HeslaOchrana vlastnictví
Nájem bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.690.2019.1
Dotčené předpisy

čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.

předpisu č. 176/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 690/2019-980

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně LONDÝNSKÁ, a.s., se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, IČO 64581489, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 28.984.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 110/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. července 2018, č. j. 13 Co 114/2017- 951, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. července 2018, č. j. 13 Co 114/2017-951, se v měnícím vyhovujícím výroku ohledně částky 1.671.673 Kč a ohledně příslušenství z částky 7.371.922 Kč a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu ruší a věc se vrací odvolacímu soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 26. 4. 2005 se žalobkyně jako vlastnice 6 činžovních domů na adresách v Praze 2, Londýnská 52/608, v Praze 1, Štěpánská 23/650, v Praze 3, Baranova 2/1874, v Praze 10, Kubánské náměstí 21/1318, v Praze 10, Kubánské náměstí 20/1319, a v Praze 7, Milady Horákové 1/476 (dále jen „předmětné domy“, resp. „domy“), domáhala nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku vzniklého v důsledku regulace nájemného v 79 bytech v těchto domech v období od 1. 5. 2002 do 30. 4. 2005 ve výši 17.280.000 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu odpovědnosti žalované za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 18 C 110/2005-49, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 302/2006-75, tento rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, č. j. 25 Cdo 2742/2007-107, odmítnuto.

Výše uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, s odkazem na závěry stanoviska tohoto soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09.

Podáním ze dne 25. 9. 2009 doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 30. 9. 2009 (č. l. 124) žalobkyně změnila žalobní tvrzení, jakož i žalobní petit a domáhala se zaplacení částky 30.000.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006. Změnu žaloby Obvodní soud pro Prahu 1 připustil usnesením ze dne 12. 4. 2011, č. j. 18 C 110/2005-226.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 13 Co 489/2011-256, byl zrušen mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2011, č. j. 18 C 110/2005-233, ve kterém soud prvního stupně uzavřel, že základ žalovaného nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 je dán.

Podáním ze dne 2. 10. 2012 doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 téhož dne (č. l. 262) žalobkyně konkretizovala bytové jednotky, které byly v jednotlivých domech zatíženy v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 tzv. regulovaným nájemným tak, že v nemovitosti nacházející se v Praze 2, Londýnská 52/608, šlo o jednu bytovou jednotku, v nemovitosti v Praze 1, Štěpánská 23/650, o dvanáct bytových jednotek, v nemovitosti v Praze 3, Baranova 2/1874, o třicet sedm bytových jednotek, v nemovitosti v Praze 10, Kubánské náměstí 21/1318, o deset bytových jednotek, v nemovitosti v Praze 10, Kubánské náměstí 20/1319, o čtrnáct bytových jednotek, v nemovitosti v Praze 7, Milady Horákové 1/476, o tři bytové jednotky. Celkem tedy 77 bytových jednotek o výměře 4.712,70 m² s regulovaným nájmem v celém rozhodném období. Omezila žalobu a požadovala částku 28.984.000 Kč s příslušenstvím jako náhradu odpovídající spravedlivému vypořádání rozdílu mezi protiústavně regulovanou a obvyklou cenou nájmu v jednotlivých lokalitách. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 4. 2013, č. j. 18 C 110-2005-273, rozhodl o částečném zastavení do částky 1.061.000 Kč (správně 1.016.000 Kč).

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 18 C 110/2005-757, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 5.555.220 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23.428.780 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně přiznal právo na náhradu za omezení vlastnického práva za celé rozhodné období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006, přičemž zvolil způsob určení výše náhrady jako rozdíl mezi částkou, kterou by žalobkyně získala jako nájemné zavedené zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“) k 1. 1. 2007, a vybraným regulovaným nájemným v rozhodné době, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání datované dnem 7. 2. 2017 (č. l. 779), v němž současně vzala žalobu částečně zpět co do částky 16.056.858 Kč a navrhla v tomto rozsahu zastavení řízení. V odvolání vyjádřila nesouhlas se způsobem určení výše náhrady za omezení vlastnického práva a požadovala zaplacení dalších 7.371.922 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby konkretizovala svůj nárok na náhradu tak, že za dům v Praze 2, Londýnská 52/608, požaduje 133.032 Kč, za dům v Praze 1, Štěpánská 23/650, 1.907.848 Kč, za dům v Praze 3, Baranova 2/1874, 6.545.759 Kč, za dům v Praze 10, Kubánské náměstí 21/1318, 1.577.026 Kč, za dům v Praze 10, Kubánské náměstí 20/1319, 1.995.262 Kč a za dům v Praze 7, Milady Horákové 1/476, 768.215 Kč, celkem tedy 12.927.142 Kč (již přiznaných 5.555.220 Kč a dalších 7.371.922 Kč). Důvodem částečného zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že žalobkyně snížila částku požadovanou v jednotlivých domech za m² tak, že nežádala nájemné v obvyklé (tržní) výši, ale nájemné postupně navyšované v intencích zákona č. 107/2006 Sb.

Potvrzující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a výroky o nákladech řízení napadla odvoláním žalovaná, která zároveň souhlasila se zpětvzetím žaloby co do částky 16.056.858 Kč.

Podáním ze dne 18. 7. 2017 žalobkyně požadovala připuštění rozšíření žaloby o částku 16.056.858 Kč s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 25784/09. Návrh na změnu žaloby byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017 zamítnut (č. l. 830).

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 7. 2018, č. j. 13 Co 114/2017-951, v zamítavém výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7.371.922 Kč s příslušenstvím, a co do částky 16.056.858 Kč s příslušenstvím jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej potvrdil (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu (výrok II. a III.). Dovodil, že žalobkyně byla v důsledku regulace nájemného omezena při výkonu svého vlastnického práva v takové intenzitě, že má právo na náhradu za toto omezení, a to za celé rozhodné období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 (námitku částečného promlčení nároku vznesenou žalovanou považoval za rozpornou s dobrými mravy). Za nesprávný však s odkazem zejména na rozsudek ESLP ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 25784/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, považoval způsob určení výše náhrady soudem prvního stupně jako rozdíl mezi částkou, kterou by žalobkyně získala jako nájemné zavedené zákonem č. 107/2006 Sb., k 1. 1. 2007, a vybraným regulovaným nájemným v rozhodné době, a shodně s citovaným rozhodnutím ESLP považoval za vhodné zakládat určení výše náhrady na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a regulovaným nájemným. Na základě provedeného dokazování též upravil počet bytů s regulovaným nájemným na 73 s odůvodněním, že 6 bytů (v rozhodnutí specifikovaných) regulovanému nájemnému nepodléhalo. Odvolací soud následně uzavřel, že vlastnické právo žalobkyně bylo v rozhodném období omezeno absencí právní úpravy, která by umožňovala žalobkyni zvyšování nájemného a míru odpovídající výši nákladů na údržbu domů a generování přiměřeného zisku, neboť podle znaleckého posudku žalobkyně pronájmem nemovitostí (bytů) v rozhodném období nedosahovala zisku, ale ztráty. Ačkoli výše náhrady za omezení vlastnického práva činila dle závěru dodatku č. 1 ke znaleckému posudku částku 34.607.000 Kč (při započítané ploše 4.454 m²), odvolací soud vázán mezemi návrhu rozhodl způsobem uvedeným ve výrocích, když žalobkyně vzala zpět žalobu o zaplacení částky 16.056.858 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu „v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7.371.922 Kč s příslušenstvím a dále v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, a to včetně akcesorických nákladových výroků II. a III.“, podala žalovaná dovolání. Dle žalované odvolací soud nesprávně hodnotil otázku určení výše náhrady za omezení vlastnického práva, kdy nevzal v potaz všechna hlediska pro její posouzení. Podle jejího názoru odvolací soud pochybil, jestliže při určení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva nezohlednil okolnost, že žalobkyně dosahovala v žalovaném období z domů zisku, přičemž tato okolnost by měla vést ke snížení, ne-li vyloučení nároku (otázka první). Dále žalovaná upozorňuje, že se odvolací soud na základě skutkových zjištění dopustil nesprávného právního hodnocení věci u tří v dovolání specifikovaných bytů, které dle ní nepodléhaly režimu regulovaného nájemného (otázka druhá). Žalovaná je též přesvědčena, že odvolací soud překročil žalobní nárok žalobkyně, pokud s ohledem na dodatek č. 1 ke znaleckému posudku určil náhradu žalobkyně ve vyšší výši, než v řízení požadovala (otázka třetí). Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že poměřování zisku inkasovaného z celé nemovitosti se ztrátou z pronájmu bytů s regulovaným nájemným nemá být poměřováním relevantním a umožňujícím snížit nebo dokonce vůbec nepřiznat náhradu za protiústavní omezení vlastnického práva. Zároveň se ztotožnila s konstrukcí odvolacího soudu, který vztáhl výši náhrady k limitu obvyklého, tržního nájemného. V otázce posouzení režimu regulovaného nájemného tří v dovolání označených bytů měla za to, že se žalovaná domáhá jiného hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů a z toho vyvěrajícího jiného skutkového stavu. Konečně zpochybnila námitku žalované, že došlo k překročení žalobního petitu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jež je zastoupena osobou s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je ohledně druhé a třetí otázky přípustné, neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že u konkrétních bytů jde o byty s regulovaným nájemným a že při stanovení výše nároku vycházel ze žalobního petitu a nepřekročil jej, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Při řešení dovolatelkou v první řadě nastolené otázky způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu dlouhou dobu opakovaně zaujímala právní názor, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku, a že tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným, ale měla být i proporcionální následné právní regulaci, stanovené pro období od 1. 1. 2007 zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 74/2013“, a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, z jejichž závěrů vycházela i celá řada dalších rozhodnutí).

Evropský soud pro lidská práva však ve věcech R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09 v rozsudku ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 konstatoval, že v době nejméně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 český systém regulace nájemného postrádal právní základ, porušoval majetková práva vlastníků, kterým vznikla škoda, neboť po tuto dobu existence právního vakua nemohli vybírat ze svých bytů přiměřeně vysoké nájemné. Poukázal na obecné závěry v dřívějších rozhodnutích, podle nichž členské státy Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) jsou při přijímání právní úpravy v oblasti bydlení oprávněny snížit nájemné pod úroveň tržního nájemného, neboť zákonodárce může v odůvodněných případech učinit politické rozhodnutí, že požadovat tržní nájemné je z hlediska sociální spravedlnosti nepřijatelné; dospěl však k závěru, že o takový případ v dané věci nešlo. Měl za to, že je třeba zohlednit, jakým způsobem Ústavní soud ve své judikatuře formuloval povinnost vnitrostátních soudů rozhodovat o zvýšení nájemného v období existence mezery ve vnitrostátním právu, a to i ve vztahu k legitimnímu očekávání stěžovatelů ohledně možnosti zvýšení nájemného v daném období. Uzavřel, že určení náhrady by se mělo zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli pronajímatelé právo podle vnitrostátní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou.

Ovlivněn touto judikaturou Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, překonal dosavadní praxi a (nově) dospěl k závěru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy (tzv. "regulovaným nájemným"). Přihlédl přitom i k tomu, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ. Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16, ve kterém uvedl, že obecné soudy jsou povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosáhnout či kterého skutečně dosahoval, byť se nemusí s ohledem na další okolnosti případu jednat o kritérium jediné (obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 685/15, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 2549/17). Bylo-li rozhodnutí R 74/2013 překonáno, ztratila význam kritéria v něm uvedená.

Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soudu při stanovení způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva je v souladu se shora uvedenou judikaturou. Stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva jako rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosáhnout či kterého skutečně dosahoval (nájemným regulovaným) je kritériem primárním, přičemž v projednávané věci s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby odvolacím soudem stanovená náhrada ani této výše nedosahuje. Dovolání pro řešení této otázky tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

K otázce (v pořadí druhé), zda lze náhradu za omezení vlastnického práva požadovat u bytů, u nichž nově uzavřené nájemní smlouvy již regulaci nájemného nepodléhaly, je třeba uvést, že za regulované nájemné se považuje nájemné, jehož maximální výše je stanovena právním předpisem. Tímto předpisem byla po roce 1989 vyhláška ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále opět jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“, která ustanovením § 17 zrušila vyhlášku Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů. Dnem 1. 7. 1993 nabyla účinnosti ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), odst. 2 a 3, § 6 a § 16 odst. 1 písm. b) a rovněž § 8 a 10 pro úpravu nájemného podle § 6 a § 16 odst. 1 písm. b), dnem 1. 1. 1994 ostatní ustanovení této vyhlášky. Následně byla vyhláška č. 176/1993 Sb. novelizována čtyřmi vyhláškami Ministerstva financí č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb., č. 86/1997 Sb. a č. 41/1991 Sb. K jejímu zrušení došlo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, vyhlášeném pod č. 231/2000 Sb., ke dni 31. 12. 2001.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. tato vyhláška stanovila způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen "ceny služeb") a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Z toho plyne, že výše nájemného stanovená vyhláškou byla nepřekročitelná (bylo možné sjednat pouze nájemné nižší). V ustanovení § 2 byly vymezeny byty, na které se vyhláška nevztahovala (odst. 1), a dále byty, pro které regulace nájemného neplatila [odst. 2 písm. a) a b)]. S účinností od 1. 3. 1995 byl § 2 odst. 2 písm. b) novelizován vyhláškou č. 30/1995 Sb. tak, že regulace nájemného neplatila nadále pro byty, o nichž se sjednává nájemní smlouva s novým nájemcem; kromě případů zákonného přechodu nájmu, výměny bytu, bytové náhrady a služebních bytů vojáků z povolání. Od 1. 3. 1995 se tak regulace nájemného nevztahovala na všechny byty, u nichž došlo k uzavření nových nájemních smluv s výjimkou případů uvedených ve vyhlášce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 467/2004, nebo jeho usnesení ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011). V nově uzavíraných nájemních smlouvách tak pronajímatelé nebyli omezeni regulací nájemného a měli možnost sjednat nájemné ve volné (obvyklé) výši (včetně případné možnosti jeho zvyšování) na základě principu smluvní autonomie. Jestliže pronajímatelé i v době (zásadně od 1. 3. 1995), kdy jimi vlastněné byty již nucené regulaci nájemného nepodléhaly a kdy měli možnost v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, si přesto s nájemci dohodli výši nájemného odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb., nelze tento jejich postup, založený na smluvní volnosti, pokládat za omezení jejich vlastnického práva a žádat za něj od státu náhradu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017-I, ve spojení s rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017-II – ústavní stížnosti podané proti uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3301/18, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18].

V projednávané věci zpochybnila žalovaná v průběhu řízení regulaci nájemného v patnácti bytech. Odvolací soud zopakoval dokazování příslušnými listinami ke každému z těchto bytů a na základě něj uzavřel, že v případě šesti bytů se o byty s regulovaným nájemným nejedná a náhrada za omezení vlastnického práva ohledně nich žalobkyni nenáleží (vzhledem k obsahu vyjádření žalobkyně pak dovolací soud uvádí, že závěr o tom, že jde o byt s regulovaným nájemným, je závěrem právním, nikoli skutkovým). Za byty, které regulaci nájemného nepodléhaly, považoval odvolací soud konkrétně tyto byty:

Dům na adrese v Praze 3, Baranova 2/1874:

1) byt č. 4 o velikosti 0 + 1 s příslušenstvím o výměře 23,60 m², za který žalobkyně požadovala celkovou náhradu 68.204 Kč (23,60 x 2.890 Kč),

2) byt č. 15 o velikosti 0 + 1 s příslušenstvím o výměře 23,90 m², za který žalobkyně požadovala celkovou náhradu 69.071 Kč (23,90 x 2.890 Kč),

3) byt č. 30 o velikosti 5 + 1 s příslušenstvím o výměře 141,16 m², za který žalobkyně požadovala celkovou náhradu 407.952 Kč (141,16 x 2.890 Kč).

Dům na adrese v Praze 1, Štěpánská 23/650:

4) byt č. 1 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím o výměře 60,06 m², za který žalobkyně požadovala celkovou náhradu 172.829 Kč (60,06 x 2.877,60 Kč),

5) byt č. 20 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím o výměře 109,90 m², za který žalobkyně požadovala celkovou náhradu 316.248 Kč (109,90 x 2.877,60 Kč).

Dům na adrese v Praze 2, Londýnská 52/608:

6) byt č. 608/10 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím o výměře 156,2 m², který dle zjištění

odvolacího soudu byl na základě prohlášení vlastníka ze dne 16. 5. 2002 vymezen jako bytová jednotka a s právními účinky ke dni 3. 9. 2002 prodán předsedovi představenstva žalobkyně. Tento byt však nebyl předmětem žaloby a žalobkyně za něj náhradu nežádala. Odvolací soud k tomu dodal, že byt původní č. 10 je nyní označen jako bytová jednotka č. 608/7, jde o byt o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím, jehož nájemkyní v rozhodné době byla M. B. Z jeho rozhodnutí však nevyplývá, zda tento byt považoval za byt s regulovaným nájemným či nikoli, proto je jeho rozhodnutí ohledně něj nepřezkoumatelné. Dovolací soud z tohoto důvodu jej (vzhledem k obsahu dovolání) přiřadil k bytům, za něž nebyla náhrada přiznána. Za tento byt žádala žalobkyně náhradu ve výši 133.032 Kč.

Protože tyto závěry odvolacího soudu o tom, že za uvedené byty náhrada nenáleží, nebyly dovoláním zpochybněny, dovolací soud z nich vycházel. Žalobkyní požadovaná náhrada za uvedené byty představuje částku 1.034.304 Kč, s připočtením částky 133.032 Kč pak částku 1.167.336 Kč (k vyčíslení nároků srov. č. l. 262 a násl. a č. l. 779 a násl.).

V dovolání pak žalovaná nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o regulaci nájemného v dalších třech bytech, za něž byla náhrada za omezení vlastnického práva přiznána, a to:

Dům na adrese v Praze 3, Baranova 2/1874:

1) byt č. 21 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, ohledně něhož vycházela žalobkyně z výměry 89,77 m² a náhradu vyčíslila ve výši 259.435 Kč (89,77 x 2.890 Kč). Nájemcem tohoto bytu byl M. H. na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 11. 2000. Do bytu se nastěhoval po té, co dohodou z téhož dne ukončil nájem bytu č. 17 na adrese v Praze 2, Londýnská 52/608, jehož byl nájemcem podle nájemní smlouvy ze dne 11. 6. 1997 (srov. evidenční list ze dne 25. 6. 1997). Nejednalo se tak o výměnu bytů ve smyslu § 715 a § 716 obč. zák. ani o poskytnutí náhradního bytu podle § 712 a § 713 obč. zák., na které odkazuje v § 2 odst. 2 písm. b) vyhláška č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto předmětný byt regulaci nájemného nepodléhal. Opačný závěr odvolacího soud tak není správný.

2) byt č. 43 o velikosti 0 + 1 s příslušenstvím, ohledně něhož vycházela žalobkyně z výměry 57,16 m² a náhradu vyčíslila částkou 165.192 Kč (57,16 x 2.890 Kč). Nájemcem tohoto bytu byl K. Ch., nar. XY, na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1998. Starší doklady o nájmu bytu nebyly žalobkyní doloženy. Přesto odvolací soud uzavřel, že nájemní poměr jmenovaného vznikl přechodem nájmu z jeho otce K. Ch. staršího ve smyslu § 706 až 708 obč. zák., ačkoli zároveň poukázal na to, že ten podle výpisu z technologického centra MV ČR bydlel jinde. Z praxe dovolacího soudu vyplývá, že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě, jehož se přechod nájmu týká (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, a ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002). Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37/2000 v časopisu Soudní judikatura, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50/2005 v časopisu Soudní judikatura, či ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005) dále dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit. V závislosti na konkrétních okolnostech případu je pak třeba uvážit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení § 708 obč. zák., tj. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti. Odvolací soud se však v dané věci posouzením spolužití otce a syna ani trvalého opuštění společné domácnosti z naznačených hledisek nezabýval. Jeho právní posouzení je proto neúplné, a tudíž i nesprávné.

Dům na adrese v Praze 1, Štěpánská 23/650:

3) byt č. 2 o velikosti 0 + 1 s příslušenstvím, ohledně něhož vycházela žalobkyně z výměry 27,70 m² a náhradu vyčíslila ve výši 79.710 Kč. Nájemcem tohoto bytu byl podle nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 2002 M. M. Nárok žalobkyně na náhradu za omezení vlastnického práva za tento byt odůvodnil odvolací soud prohlášením nájemce ze dne 30. 5. 1997, že byt není využíván k podnikatelské činnosti, ale k bydlení. Takové odůvodnění skutečnosti, že šlo o byt s regulovaným nájemným a žalobkyně má nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, však není dostatečné, zvlášť když podle obsahu prohlášení je zřejmé, že týká jiného bytu (bytu na adrese v Praze 2, Londýnská 608/52). Proto i u tohoto bytu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné.

Lze tak uzavřít, že u shora uvedených tří bytů (v rozsahu částky 504.337 Kč) zpochybnila žalovaná závěr odvolacího soudu, že šlo o byty s regulovaným nájemným, důvodně. Bude na odvolacím soudu, aby výše zmíněné skutečnosti ověřil a učinil závěr, zda náhrada za omezení vlastnického práva za tyto tři výše zmíněné byty náleží, či nikoliv, protože nájemní smlouvy k nim (dosud předložené) byly uzavřeny po 1. 3. 1995, kdy již žádný předpis nebránil sjednat žalobkyni s nájemci tzv. tržní nájemné. Shodně posoudí opětovně i byt č. 7 na adrese v Praze 2, Londýnská 52/608 (srov. odůvodnění shora).

K otázce (v pořadí třetí) překročení žalobního petitu namítaném žalovanou, je třeba uvést, že podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž je zakotvena jedna ze základních zásad civilního procesu - zásada dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium), může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, a jeho usnesení ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3204/2018), což ovšem není případ souzené věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudky ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010) formuloval a odůvodnil právní závěr, že nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování. Shodný názor zaujímá i Ústavní soud (srov. např. jeho nález ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08).

Posledním zněním žaloby je podání ze dne 7. 2. 2017 (č. l. 779), v němž žalobkyně žádala přiznání náhrady za omezení jejího vlastnického práva v celkové výši 12.927.142 Kč s příslušenstvím, a vzala žalobu částečně zpět co do částky 16.056.858 Kč a navrhla v tomto rozsahu zastavení řízení. V tomto podání žalobkyně rozepsala jednotlivé nároky, u kterých vycházela z cen za m², kterou vymezila nově (snížila ji vzhledem ke konstrukci postupného navyšování nájemného v intencích zákona č. 107/2006 Sb.), a výměr jednotlivých bytů, jak byly specifikovány v podání ze dne 2. 10. 2012 (č. l. 262).

Ačkoliv odvolací soud vázanost návrhem ve svém rozhodnutí deklaroval (bod 45. rozsudku), ve skutečnosti ji nerespektoval. Jestliže nárok žalobkyně byl skutkově vymezen jako nárok na náhradu za omezení vlastnického práva po jednotlivých bytech v závislosti na jejich výměře a požadované částce za m² a jestliže odvolací soud dospěl u šesti bytů (byt č. 4, č. 15 a č. 30 v domě v Praze 3, Baranova 2, byt č. 1 a č. 20 v domě v Praze 1, Štěpánská 23, byt č. 7 v domě v Praze 2, Londýnská 52/608) k závěru, že za tyto náhrada nenáleží, měl žalobu ohledně náhrady za ně požadované ve výši 1.167.336 Kč zamítnout. Pokud tak v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. neučinil a přiznal žalobkyni více, než čeho se domáhala, rozhodl v rozporu se shora uvedenou judikaturou.

Protože dovolání bylo shledáno přípustným, dovolací soud přihlédl (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadou odvolací soud své rozhodnutí zatížil, jestliže v měnícím výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.371.922 Kč „s příslušenstvím“, aniž toto příslušenství konkretizoval. Má-li být jeho rozsudek podkladem pro případný výkon rozhodnutí (exekuci), je třeba v rozhodnutí přesně vymezit rozsah a obsah povinností, které se žalované ukládají (§ 261a odst. 1 o. s. ř.), a to včetně určení lhůty ke splnění povinnosti. Za stavu, kdy odvolací soud příslušenství (které žalobkyně požadovala v podobě úroku z prodlení) blíže nespecifikoval a neurčil, od kterého data se žalovaná do prodlení dostala a v jaké výši jí úrok z prodlení náleží, je jeho rozhodnutí v této části nevykonatelné, a proto dovolací soud zrušil jeho rozsudek i v této části. Pro úplnost lze poznamenat, že nedostatek rozhodnutí spočívající v tom, že nebyla stanovena lhůta k plnění, nevykonatelnost rozhodnutí nezpůsobuje (§ 261a odst. 3 o. s. ř.).

Závěrem lze shrnout, že odvolací soud otázku výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného řešil ve shodě se současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jež překonala rozsudek R 74/2013, na který odkazuje dovolatelka), s přihlédnutím ke všem v této věci relevantním okolnostem a kritériím. Proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované v tomto rozsahu (v částce 11.255.469 Kč s příslušenstvím z částky 5.555.220 Kč) odmítl.

Z výše vyložených důvodů stran otázek, zda jde u konkrétních bytů o byty s regulovaným nájemným, a vázanosti žalobním petitem pak vyplývá, že měnící vyhovující výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 1.671.673 Kč není z hlediska vymezeného dovolacího důvodu správný. Odvolací soud pak pochybil i v tom, že nevyčíslil příslušenství z částky 7.371.922 Kč. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v uvedeném rozsahu a v závislých nákladových výrocích (včetně výroku doplňujícího usnesení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 3. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru