Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 680/2020Rozsudek NS ze dne 15.07.2020

HeslaVýpověď z nájmu bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.680.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2290 o. z.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 680/2020-459

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Z. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 31/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019, č. j. 18 Co 189/2019-414, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019, č. j. 18 Co 189/2019-414, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 18 Co 189/2019-414, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 26. 2. 2019, č. j. 11 C 31/2016-357, tak, že určil, že „výpověď z nájmu bytu č. 10 o velikosti 2+1/T s příslušenstvím ve 2. nadzemním podlaží domu na adrese XY (dále jen „Byt“) ze dne 24. 11. 2015, doručená dne 7. 12. 2015, je neoprávněná“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů i o nákladech řízení státu.

Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že dne 15. 2. 2015 byla mezi žalovaným (pronajímatelem) a žalobkyní (nájemkyní) uzavřena smlouva o nájmu Bytu na dobu určitou od 15. 2. 2015 do 28. 2. 2020. Ve smlouvě bylo ujednáno, že společně s žalobkyní může Byt užívat i její nezletilá dcera. Žalovaný také souhlasil s tím, aby si žalobkyně uskladnila své věci v nebytových prostorech domu (v garáži, chodbě u garáže a další místnosti přístupné ze společných prostor domu). Žalobkyně se chovala slušně, klidně. Od března do listopadu 2015 s ní v Bytě bydlela rovněž její matka. Mezi účastníky byla dále uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalovaný zapůjčil žalobkyni částku 23 900 Kč za účelem splacení nájmu a služeb za měsíce březen a duben 2015. Žalobkyně se zavázala vrátit zápůjčku do 30. 6. 2015. Dopisem ze dne 24. 11. 2015 dal žalovaný žalobkyni s odkazem na § 2288 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) výpověď z nájmu Bytu s tříměsíční výpovědní dobou, kterou odůvodnil tím, že od počátku nájmu v bytě bydlí nenahlášená osoba (matka žalobkyně), že žalobkyně nezaplatila nájemné za měsíce březen a duben 2015, že neoprávněně užívá kancelář a garáž, které jí byly zapůjčeny pouze na dobu jednoho měsíce, že užívá i technickou místnost a neumožňuje pravidelné odečty měřidel a že obtěžuje ostatní nájemce opakovaným skladováním komunálního odpadu na společné chodbě a hlučnými projevy (dále jen „Výpověď“).

Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva je platná, že Výpověď splňuje formální náležitosti, že byla žalobkyni řádně doručena a že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby na přezkoumání její oprávněnosti. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že nájemní poměr žalobkyně zanikl (další) výpovědí z nájmu Bytu doručenou dne 30. 8. 2016, neboť i tuto výpověď žalobkyně napadla žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4. Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 307/2016 žalobu usnesením odmítl s odůvodněním, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 jsou vedena dvě téměř totožná řízení (další je vedeno pod sp. zn. 11 C 330/2016) o téže výpovědi, a proto je nutno jedno z nich zastavit. Druhé řízení vedené pod sp. zn. 11 C 330/2016 bylo přerušeno do skončení projednávané věci.

Za správný pokládal rovněž závěr soudu prvního stupně, že výpovědní důvod uvedený v § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. nebyl naplněn. Tento výpovědní důvod byl totiž ve Výpovědi uveden pouze odkazem na zákonné ustanovení, teprve při soudním jednání žalovaný specifikoval osobu, pro kterou Byt potřebuje, takže Výpověď nemohla vyvolat zamýšlené účinky. Navíc lze tento výpovědní důvod uplatnit pouze u nájmů na dobu neurčitou, o ten se však v projednávané věci nejednalo. Shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod spočívající v nezaplacení nájemného za měsíce březen a duben 2015. Jestliže totiž žalovaný zapůjčil žalobkyni částku 23 900 Kč na úhradu nájemného, bylo touto částkou nájemné uhrazeno, a jestliže ji pak žalobkyně žalovanému nevrátila, nejde o dluh z nájemní smlouvy, ale o dluh z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce. Ztotožnil se i s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně nebytové prostory užívala k uskladnění svých věcí neoprávněně (měla k tomu souhlas žalovaného), ani že by obtěžovala ostatní nájemce skladováním komunálního odpadu na společné chodbě či hlučnými projevy, a tedy ani tyto výpovědní důvody nelze považovat za naplněné. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod vymezený tak, že s žalobkyní bydlí její matka, aniž by žalobkyně nahlásila správný počet osob obývajících Byt spolu s uvedením jejich jmen, příjmení a dat narození. Nejde totiž o hrubé porušení povinností nájemce, ale ve smyslu § 2272 odst. 1 věty druhé o. z. (toliko) o závažné porušení. K přijetí matky jako blízké osoby do své domácnosti přitom žalobkyně souhlas žalovaného nepotřebovala (§ 2272 odst. 2 o. z.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 237 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s důkazem usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 41 C 307/2016-48. Na jedné straně totiž (správně) uvedl, že tímto usnesením byla odmítnuta žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu doručené žalobkyni dne 30. 8. 2016, na druhé straně (nesprávně) konstatoval, že řízení muselo být zastaveno, a jeho odůvodnění je tak vzájemně rozporné. Tímto postupem se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, např. od jeho rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004. Hodnocení tohoto důkazu má přitom zásadní význam, neboť případné ukončení nájmu výpovědí doručenou dne 30. 8. 2016 by znamenalo ztrátu aktivní legitimace žalobkyně v projednávané věci. Odvolací soud se nevypořádal ani s jeho tvrzením, že dal žalobkyni výpověď z nájmu Bytu datovanou dne 4. 1. 2017. Proti této výpovědi žalobkyně u soudu nebrojila, proto nájemní vztah zanikl, což by i v tomto případě znamenalo ztrátu aktivní legitimace žalobkyně v projednávané věci, jak vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018, či ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017. Ke svému tvrzení přitom označil důkazy, které odvolací soud zcela opomenul, a tím se odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, či od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16. Obdobně opomenul i důkazy označené k prokázání jeho tvrzení, že žalobkyni žádal o vyklizení nebytových prostor a že žalobkyně je tedy užívala bez jeho souhlasu. Dále nesouhlasil s tím, jak odvolací soud hodnotil smlouvu o zápůjčce. Namítal, že odvolací soud měl aplikovat § 580 o. z. a smlouvu posoudit jako neplatnou, neboť žalobkyně ji uzavírala s úmyslem ničeho neuhradit a zajistit si, že jí nebude moci nájem vypovědět pro neplacení nájemného. Měl za to, že uvedená právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Námitka, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 580 o. z., přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Ve vztahu k této otázce dovolatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že „uvedená právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena“, nevymezil však žádnou konkrétní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat. Nadto je jeho argumentace založena na tom, že žalobkyně smlouvu o zápůjčce uzavírala s úmyslem ničeho na ní neuhradit, tedy na okolnosti, jež v řízení nebyla zjištěna. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srovnej např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn výpovědní důvod spočívající v neoprávněném užívání nebytových prostor k uskladnění věcí.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že při hodnocení důkazu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 41 C 307/2016-48, se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004. V něm dovolací soud vyložil, že u každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. O protichůdné důkazy však v daném případě nešlo. Odvolací soud sice nejprve uvedl, že žaloba byla (citovaným usnesením) odmítnuta, a poté, že řízení bylo zastaveno, z kontextu jeho odůvodnění je však patrné, že jde o zřejmou nesprávnost. Pro právní posouzení věci je přitom podstatné zjištění, že žalobkyně napadla výpověď z nájmu bytu doručenou jí dne 30. 8. 2016 žalobami u soudu, že jedno řízení skončilo nemeritorním rozhodnutím a druhé bylo přerušeno do pravomocného skončení projednávané věci. Nelze proto dosud učinit závěr, že nájem touto výpovědí zanikl a že žalobkyně tak pozbyla aktivní legitimaci v tomto sporu.

Odlišná situace je však v případě výpovědi z nájmu Bytu datované dne 4. 1. 2017. Odvolací soud se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nezabýval tím, zda nájem nezanikl touto výpovědí, ač to žalovaný tvrdil, a dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. může být aktivně legitimován jen nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017). Uvedený právní názor je odůvodněn tím, že byla-li výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace. Tento závěr se uplatní obdobně i v případě, že výpověď z nájmu bytu sice byla doručena osobě, která v době jejího doručení byla nájemcem bytu, avšak její nájem v mezidobí (v době od doručení výpovědi do rozhodnutí soudu o žalobě na její neoprávněnost) zanikl z jiného důvodu, neboť ani v takovém případě již nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018).

V projednávané věci žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že dal žalobkyni výpověď z nájmu Bytu datovanou dnem 4. 1. 2017, že žalobkyně nepodala žalobu na přezkoumání její oprávněnosti a že dne 13. 6. 2017 Byt opustila. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda nájem žalobkyně ke dni jeho rozhodnutí (§ 154, § 211 o. s. ř.) nezanikl touto výpovědí, a bez dalšího dovodil, že žalobkyně je nájemkyní Bytu, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 7. 2020

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru