Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 679/2005Rozsudek NS ze dne 21.12.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.679.2005.1
Dotčené předpisy

§ 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 707 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 708 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 679/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. S. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. V., 2) A. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 365/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 24 Co 342/2004-161, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce advokáta, na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 20. 2. 2003 a zamítavý rozsudek ze dne 29. 10. 2003 byly odvolacím soudem zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 7. 6. 2004, č.j. 8 C 365/2002-139, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2 o velikosti 4+1 s příslušenstvím v domě čp. 440 v D. ulici v M. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) ze dne 12. 12. 2002, kterou dal žalobce žalovaným, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvým dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po jejím uplynutí; dále rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní dne 25. 6. 1993 uzavřeli s žalobcem nájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu neurčitou a v létě 2001 se z něj (kromě dcery žalované) spolu se svým synem odstěhovali do svého rodinného domu v K., kde mají k dispozici byt o velikosti 4+1 s příslušenstvím. Do K. se posléze v prosinci přihlásili i k trvalému pobytu, aniž nájem předmětného bytu skončili dohodou nebo výpovědí. Dále z dokazování vyplynulo, že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě), která jim byla doručena dne 15. 1. 2003 a v níž uplatnil výpovědní důvody spočívající v tom, že žalovaní mají dva byty a dále řádně neplatí nájemné v plné výši po dobu delší než tři měsíce. Protože ve věci již rozhodoval Krajský soud v Praze, který ve zrušujícím usnesení ze dne 4. 3. 2004, č.j. 24 Co 41/2004-128, vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor, že ze strany žalovaných nedošlo ke kvalifikovanému opuštění společné domácnosti vedené s dcerou žalované ve smyslu § 708 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které by mělo za následek přechod nájmu na dceru žalovaných, jsou žalovaní i nadále nájemci předmětného bytu. Soud prvního stupně proto přikročil k posouzení uplatněných výpovědních důvodů (poté co konstatoval, že projednávaná výpověď je platná) a dospěl k závěru, že důvodem vzniku dluhu na nájemném byla neshoda ohledně výše záloh na služby od doby, kdy se žalovaní odstěhovali do svého domku, a dluh byl žalovanými krátce po podání žaloby uhrazen, bylo by tedy v rozporu s dobrými mravy přivolit k výpovědi z nájmu z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce. K opačnému názoru se však soud prvního stupně přiklonil v případě výpovědního důvodu spočívajícího v tom, že nájemci mají - vzhledem k výše uvedeným zjištěním - dva byty. Protože žalovaní užívají svůj rodinný dům právem vlastníka a i když jsou K. a M. jiná města, jsou stavebně „srostlá“, není proto důvodu, aby snad kvůli výkonu práce či z jiných příčin museli žalovaní užívat dva byty, ani nebyla prokázána jiná závažná skutečnost, pro kterou se dcera žalované nemohla odstěhovat s nájemci do domku dostatečně prostorného pro bydlení čtyřčlenné rodiny. Podle soudu prvního stupně se zánikem nájmu bytu výpovědí podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. nespojuje ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. nárok na náhradní byt nebo ubytování.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č.j. 24 Co 342/2004-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že trvalé opuštění domácnosti podle § 708 obč. zák. je úkonem faktickým i právním ve smyslu § 34 obč. zák., konkrétně projevem vůle směřujícím ke zrušení právně kvalifikovaného soužití (společné domácnosti), avšak pouze ze strany nájemce a nikoli osoby, která společnou domácnost s ním sdílí. V daném případě žalovaní vůli opustit společnou domácnost v souvislosti s přestěhováním do K. neprojevili, naopak tak učinila sama dcera žalované, která se do rodinného domku odstěhovat nechtěla, ačkoli jí v tom nebránil postoj žalovaných, ani prostorové možnosti rodinného domu v K. S ohledem na tento závěr uzavřel i odvolací soud, že k přechodu nájmu předmětného bytu na dceru žalované nedošlo, a protože nájemní vztah trval i v době rozhodování odvolacího soudu, měli žalovaní dva byty ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Podle odvolacího soudu neshledal soud prvního stupně správně žádný důvod, který by ospravedlňoval, aby žalovaní současně užívali jak svůj rodinný dům v K., tak předmětný byt; proto byly v projednávané věci splněny podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neexistenci dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dle názoru odvolacího soudu bylo správně rozhodnuto i o bytové náhradě.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalovaní dovoláním, aniž uvádějí, z čeho dovozují jeho přípustnost. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žaloba měla být podle dovolatelů podána proti dceři žalované A. H., protože žalovaní (dovolatelé) v předmětném bytě již od 1. 7. 2001 nebydlí a nemají zde ani žádné věci, není proto zřejmé, jak jim může být stanovena povinnost vyklidit předmětný byt. Podle dovolatelů vzešlo rozhodnutí odstěhovat se do rodinného domu v K. z jejich strany a rozhodnutí dcery žalované, která s nimi v předmětném bytě bydlela již od roku 1990, tak bylo pouze sekundární a na zrušení společné domácnosti nemělo žádný vliv. Vzhledem k tomu, že A. H. splnila všechny podmínky pro to, aby na ni po odstěhování dovolatelů přešel nájem k předmětnému bytu, měla být žaloba správně zamítnuta. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobce k dovolání jsou žalovaní nesprávně přesvědčeni, že nájem bytu skončí tím, že nájemce přestane pronajatou věc užívat, a nájemcem se stane ten, kdo předmět nájmu začne užívat poté. Naproti tomu bylo v řízení prokázáno a žalovanými i potvrzeno, že již řadu měsíců před faktickým odstěhováním žalovaných bylo mezi nimi a dcerou žalované A. H. domluveno, že tato se společně s žalovanými nepřestěhuje, takže po celou dobu zde chyběl úmysl společnou domácnost vést. A. H. mohla v rodinném domě v K. bydlet dokonce pohodlněji a skutečnost, že nechtěla, není důvodem k přechodu nájmu tak, jak jej má zákon na mysli. Naopak byla to právě dcera žalované, která se ze společné domácnosti – pokud existovala – oddělila. Jak správně konstatoval odvolací soud, samotné odstěhování z předmětného bytu ještě nájemní vztah neruší. Závěrem žalobce uvádí, že A. H. si v září 2004 koupila vlastní byt, což dokládá výpisem z katastru nemovitostí, a že žalovaní dne 7. 2. 2005, tedy před uplynutím výpovědní doby, jako nájemci ukončili nájem předmětného bytu písemnou dohodou se žalobcem jako pronajímatelem, byt vyklidili a klíče protokolárně předali žalobci. Za tohoto stavu žalobce navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalovaní jsou i nadále nájemci předmětného bytu neboť tím, že se z něj odstěhovali, nedošlo k přechodu nájmu ve smyslu § 708 obč. zák.

Žalobcem tvrzené okolnosti, že dcera žalované A. H. se v září 2004 stala výlučným vlastníkem bytu v M. na ulici D. 440/1, a že žalovaní uzavřeli dne 7. 2. 2005 s žalobcem dohodu o zániku nájmu předmětného bytu, nelze v dovolacím řízení zohlednit, neboť byly uplatněny nově v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. Novými jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem. Z těchto důvodů nelze v dovolacím řízení skutkový stav, tak jak jej zjistily soudy nižších stupňů, měnit. Vzhledem k tomu, že dovolatelé neuplatnili ani žádné skutkové vady, přezkoumal Nejvyšší soud dovoláním zpochybněné právní posouzení věci.

Podle ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. platí, že jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. se použije i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost (§ 708 obč. zák.). Podle ustanovení § 707 odst. 1 obč. zák. zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.

Občanský zákoník nedává výslovnou odpověď na otázku, zda je možný přechod práva nájmu v případě současného opuštění společné domácnosti oběma manžely – společnými nájemci. Odborná literatura (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama, 1987, Díl I., str. 625, 631) i soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 7/70) již za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“) považovala přechod užívacího práva v takovém případě za možný, s ohledem na smysl (účel) tehdejších ustanovení § 179 odst. 1 (dnešní 706 odst. 1) a § 180 odst. 1 (dnešní § 707 odst. 1) obč. zák., kterým je zajištění dalšího užívání bytu pro jednoho z manželů. Jestliže totiž zemřeli nebo opustili společnou domácnost zároveň oba manželé, kterým příslušelo k bytu právo společného užívání bytu (dnes právo společného nájmu), ztratila ochrana druhého manžela smysl. Vzhledem k tomu, že současná úprava přechodu nájmu je prakticky totožná s úpravou přechodu práva osobního užívání, prosazuje se výše uvedený právní názor i v soudobé právní praxi (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 19, pod C 1334).

Dovoláním není zpochybněn závěr, že dcera žalované A. H. bydlela s dovolateli ve společné domácnosti a je osobou vyjmenovanou v § 706 odst. 1 věta první obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na závěru, že společnou domácnost neopustili žalovaní jako nájemci předmětného bytu, nýbrž byla ukončena jednostranně z vůle dcery žalované, která se s nimi nechtěla odstěhovat do jejich nového domu v K., ač tuto možnost měla, „jak z hlediska postoje samotných žalovaných, tak z hlediska dostatečných prostorových možností tohoto nového domu“. Jestliže tedy není splněn předpoklad přechodu práva nájmu spočívající v tom, že trvale opustil společnou domácnost nájemce (nájemci), je správný závěr odvolacího soudu, že k přechodu práva nájmu nedošlo a žalovaní jsou nadále společnými nájemci předmětného bytu.

Žalovaní výslovně uplatňují pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nikoli vadných skutkových zjištění. I kdyby však jejich námitka, že „k rozhodnutí odstěhovat se do nově vybudovaného rodinného domku vzešlo zjevně od dovolatelů a rozhodnutí A. H. bylo pouze sekundární, odvozené a na zrušení společné domácnosti nemělo žádný vliv“ měla být podle obsahu považována za námitku nesprávného skutkového zjištění, jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, která postrádá jakékoli argumenty způsobilé zvrátit správnost skutkových zjištění, z nichž vychází dovoláním napadené rozhodnutí.

Rovněž námitka dovolatelů, že v bytě nebydlí, nemají v něm žádné věci, a proto jim není zřejmé, jak jim může být uložena povinnost byt vyklidit, není opodstatněná. Povinnost k vyklizení v sobě zahrnuje i povinnost odevzdat byt pronajímateli; kromě toho je výrokem ukládajícím vyklizení bytu řešena i otázka případné bytové náhrady. Proto lze takovou povinnost v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu uložit bez ohledu na to, zda nájemci v bytě bydlí a zda v něm mají své věci.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšné dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na jeho soudní výkon.

V Brně dne 21. prosince 2005

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru