Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 617/2006Usnesení NS ze dne 15.03.2007

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.617.2006.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 617/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města T., proti žalované S. L., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 30/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. října 2005, č.j. 15 Co 644/2005-43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2005, č.j. 4 C 30/2005-16, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 10, I. kategorie, o velikosti 1+2, v 5. podlaží domu č.p. 1255 v Kollárově ulici v T. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po přidělení náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 15 Co 30/2005-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění přístřeší, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném do 30. 3. 2006, opírajícího se o nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, když žalovaná ke konci září 2005 měla evidovaný dluh na nájemném (úhradách za plnění spojená s užíváním bytu) ve výši 48.992,- Kč, poté, co uhradila v únoru 2005 částku 10.000,- Kč a byl jí započítán přeplatek na vyúčtování za služby. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který s přihlédnutím k důvodům neplacení nájemného vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního ubytování, odvolací soud dovodil, že tyto okolnosti lze zohlednit v rámci úvahy, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Konstatoval, že soudní praxe nevylučuje aplikaci posléze uvedeného ustanovení za předpokladu, že nájemce nezaplatil nájemné z důvodu objektivně tíživé sociální situace, avšak v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradil a nadále řádně platí běžné nájemné (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/98). V projednávané věci však tyto mimořádné předpoklady pro odepření výkonu práva žalobce nejsou splněny, neboť i když bylo prokázáno, že žalované nebyla neoprávněně vyplácena mzda a že se tak objektivně ocitla v tíživé sociální situaci, nemůže tato okolnost sama o sobě vést k tomu, aby jí žalobce dlouhodobě poskytoval bydlení, aniž by za to dostal protiplnění. Žalovaná totiž (vyjma částky 10.000,- Kč) dluh na nájemném nevyrovnala, v průběhu roku 2005 neplatí vůbec nájemné a neučinila žádné kroky k odstranění stavu, který žalobce vedl k dání výpovědi. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi potvrdil a s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění přístřeší, neboť se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že je „potřeba jednoznačně formou judikatury vyložit aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.“, neboť názory soudů různých stupňů nejsou jednotné. Dovolatelka má za to, že na oblast nájemních vztahů „nelze nahlížet stejnou optikou jako např. při vymáhání pohledávek vzniklých v důsledku dobrovolného uzavírání půjček…“, a namítá, že není „asociálem“, že vždy pracovala a chtěla by pracovat nadále, ale nemůže sehnat zaměstnání a o předchozí přišla bez vlastního zavinění. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů neadekvátně upřednostnily vlastnické právo žalobce oproti právu občana na důstojný život a uvádí, že jakmile získá nové zaměstnání, vzniklý dluh uhradí. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, poukázal na to, že dluh na nájemném stále existuje a že žalovaná neprojevila snahu situaci řešit; navrhl, aby napadený rozsudek „byl potvrzen“.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Při řešení uvedené otázky nepřehlédl, že dovolatelka v dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tj. jako by napadla všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti napadla pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu a s ním související výrok o výpovědní lhůtě, neboť veškeré dovolací námitky se upínají právě k těmto výrokům. V uvedených souvislostech nelze totiž opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura č. 3/2005).

Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci spojuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s „potřebou jednoznačně formou judikatury vyložit aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.“, neboť názory soudů různých stupňů nejsou jednotné.

Označená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho rozsudek ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425 /na který odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku/, dále např. rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1285/2004, a usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005) vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postavena najisto.

Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobci nelze odepřít výkon jejího vlastnického práva. Přihlédl přitom i k okolnostem namítaným dovolatelkou, a vypořádal se i s otázkou důvodu neplacení nájemného. Dovolací soud proto neshledal pochybení v aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem.

Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2007

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru