Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 609/2015Usnesení NS ze dne 26.05.2015

HeslaŽaloba určovací
Náklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.609.2015.1
Dotčené předpisy

§ 142 o. s. ř.

§ 80 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 609/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ Mgr. M. V., b/ D. N., c/ J. N. a d/ K. K., zastoupených JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1567/25, proti žalovaným 1/ Bytovému družstvu Vyšehrad, Slavojova 9, se sídlem v Praze 2, Slavojova 9, IČO: 61463035, 2/ FIRMIN s.r.o., se sídlem v Praze 2, Slavojova 579/9, IČO: 28862961, 3/ Ing. J. K., 4/ I. B., 5/ P. K., 6/ V. K., zastoupeným Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě 1047/17, 7/ Ing. M. K., 8/ T. K., 9/ J. K., 10/ M. K., 11/ B. Z., 12/ E. Z., 13/ Ing. T. N., MIB, a 14/ Ing. B. K., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 179/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-383, ve znění opravných usnesení ze dne 19. srpna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-411, a ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Co 180/2010-413, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-383, ve znění opravných usnesení ze dne 19. srpna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-411, a ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Co 180/2010-413, se v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. srpna 2009, č. j. 14 C 179/2002-210, vyhověl žalobě o určení (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) a určil, že vlastníky domu, a pozemků parc. č. 1443 o výměře 374 m2 a parc. č. 1444 o výměře 168 m2, v katastrálním území N., obci P. (dále jen „dům“ a „pozemky“), jsou tam označené subjekty (tehdejší vlastníci tam specifikovaných bytových jednotek) v tam uvedených spoluvlastnických podílech na společných částech domu a pozemcích (výrok I.); současně uložil tehdejším žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 16.529,50 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).

K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 13 Co 180/2010-272, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků před soudy obou stupňů.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 28. března 2013, č. j. 29 Cdo 2046/2011-305, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud nejprve usneseními ze dne 13. ledna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-327 (ve znění opravného usnesení ze dne 23. ledna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-353), a ze dne 10. března 2014, č. j. 13 Co 180/2010-375, rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalované, a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-383 (ve znění opravných usnesení z 19. srpna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-411, a z 10. září 2014, č. j. 13 Co 180/2010-413), citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé v tam uvedeném znění (výrok I.) a změnil ho v nákladovém výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo (ani) na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem (výrok III.).

Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že z tam označených příčin je určovací žaloba důvodná, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (s nezbytnými úpravami) potvrdil. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (před soudy všech stupňů) pak odůvodnil tak, že v projednávaném případě jde o tzv. iudicium duplex, tedy o řízení, v němž mají účastníci na obou procesních stranách jak postavení žalobců, tak postavení žalovaných, že podáním určovací žaloby bylo „žalobní právo žalovaných“ konzumováno, takže již stejnou žalobu podat nemohli, a že v situaci, kdy své žalobní právo nerealizovali, museli být označeni za žalované, jelikož rozhodnutí ve věci se musí vztahovat i na ně a jinak by určovací žaloba byla zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace. S přihlédnutím k tomu uzavřel, že rozhodnutí ve věci samé má tedy rovnocenný význam pro právní postavení obou procesních stran a není tudíž namístě přiznat účastníkům navzájem právo na náhradu nákladů řízení; proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (před soudy všech stupňů).

Proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 o.s.ř. a odůvodnili zejména tvrzením, že odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání především namítli, že není správný právní názor, že projednávaná věc má povahu tzv. iudicium duplex a už proto jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Vyjádřili přesvědčení, že o tzv. iudicium duplex jde pouze ve sporu zahájeném návrhem, jímž soud není vázán (byť ho může podat kterýkoli z účastníků příslušného právního vztahu). V projednávaném sporu (o žalobě na určení podle § 80 písm. c/ o.s.ř.) však byl soud žalobním návrhem vázán a nemohl ho překročit a rozhodnout o něčem jiném, než bylo navrhováno. Navíc dodali, že ani v případě, kdy skutečně jde o iudicium duplex, obecně neplatí, že vyhověním žalobnímu návrhu zaznamenaly obě procesní strany rovnocenný úspěch ve věci; např. v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví soud zásadně přizná žalobci náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. jen tehdy, jestliže vyhověl žalobě a zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví způsobem, který v ní byl navržen (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněný ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980). Zdůraznili, že naznačená východiska rozhodování o nákladech uvedeného řízení akceptovala také aktuální judikatura Ústavního soudu České republiky (zde poukázali na usnesení Ústavního soudu z 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09), která dovodila, že zruší-li soud podílové spoluvlastnictví a vypořádá ho způsobem, který navrhoval žalobce, jde o plný procesní úspěch ve věci bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že stejný návrh mohl uplatnit i druhý spoluvlastník věci. Odvolacímu soudu dále vytkli, že jeho rozhodnutí o nákladech řízení není řádně a přesvědčivě odůvodněno se zřetelem k okolnostem posuzovaného případu. Podle jejich názoru totiž v poměrech souzené věci nelze vůbec hovořit o tom, že stejnou určovací žalobu mohli podat také (všichni) žalovaní, neboť alespoň část z nich nemůže mít na požadovaném určení jakýkoli zájem (proto, že vyhovující rozhodnutí ve věci je „připraví“ o majetkové obohacení, které získali neplatnými převody bytových jednotek v domě); přitom ostatní žalovaní (vyjma do řízení nově nastoupivších) s žalobou výslovně nesouhlasili, takže i oni by měli nést důsledky svého procesního neúspěchu ve sporu. Navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadených nákladových výrocích tak, že jim přizná právo na náhradu nákladů předchozích řízení v celkové výši 451.312,- Kč, eventuálně aby ho v napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalobců (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o.s.ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky rozhodování o nákladech řízení ve sporu o určovací žalobě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jsou totiž uplatněné dovolací námitky podřaditelné výhradně pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle 241a odst. 1 o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

V ustanovení § 142 o.s.ř. je upraveno právo na náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu ve sporu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že toto právo má ten účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc přitom znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014). Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci pak znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (v podrobnostech viz odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).

V posuzovaném případě byla předmětem řízení určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř., která je preventivního charakteru a má místo zejména tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/97 časopisu Soudní judikatura). V soudní praxi přitom není žádných pochyb o tom, že ve sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), je soud vázán žalobním návrhem a nemůže rozhodnout o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009). Lze tudíž přisvědčit názoru dovolatelů, že v daném řízení nejde o tzv. iudicium duplex (o nějž jde primárně tehdy, jestliže i žalovaný ve sporu může být rozhodnutím určen jakožto nositel oprávnění, jemuž odpovídá povinnost žalobce, kterou lze vymoci v exekučním řízení – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2924/2013). Za tohoto stavu je ovšem vyloučeno uvažovat o tom, že by rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určovací žalobě bylo ovládáno jinou zásadou než úspěchem ve věci (§ 142 o.s.ř.). To platí tím spíše, že rozhodnutí o nákladech řízení podle uvedené zásady soudní praxe připustila i ve věcech, jež charakteristiku iudicia duplex skutečně naplňují (o tom svědčí např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu z 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněný ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980 /tj. rozhodnutí, na něž dovolatelé odkázali v dovolání/, a dále také usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, a z 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 a 22 Cdo 1655/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu České republiky z 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09 /na něž dovolatelé rovněž odkázali/).

S přihlédnutím k uvedenému lze tedy řízení o určovací žalobě (§ 80 písm. c/ o.s.ř.) považovat za typický příklad soudního sporu, v němž se o náhradě nákladů řízení rozhoduje podle míry úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.). Přitom v případě, že soud určovací žalobě zcela vyhověl, zaznamenala žalující strana plný úspěch ve věci, a je v této souvislosti nerozhodné, že stejnou žalobu případně mohli podat i (někteří) účastníci na straně žalované. K tomu lze jen podotknout, že uvedená okolnost není ani důvodem (hodným zvláštního zřetele), pro nějž by soud mohl žalující straně výjimečně odepřít právo na náhradu nákladů řízení za použití ustanovení § 150 o.s.ř. Je tomu tak proto, že hájila-li žalující strana důvodně své (ohrožené) právo nebo právní postavení určovací žalobou, stíhá povinnost nahradit jí náklady řízení nejen toho (žalovaného), kdo stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu vyvolal, nýbrž i toho (žalovaného), kdo jej svým jednáním (konáním nebo i opomenutím) udržoval (aktivně neusiloval o jeho odstranění, ač tak učinit mohl). Pro úplnost zbývá dodat, že výjimečný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř. nelze spatřovat ani v procesním nástupnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014).

Vycházeje z řečeného lze uzavřít, že nepřiznal-li odvolací soud žalobcům právo na náhradu nákladů řízení (před soudy všech stupňů) podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přes to, že jejich určovací žalobě bylo beze zbytku vyhověno, spočívá v tomto směru napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že nákladové výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu nejsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jejich změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují – pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení – spolehlivě stanovit hodnotu sporného práva), rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích, jež mají povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.), bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2015

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru