Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 607/2003Rozsudek NS ze dne 18.05.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.607.2003.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 607/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) L. T. a 2) K. T., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 135/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č. j. 27 Co 193/2002-138, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č. j. 27 Co 193/2002-138, pokud jím byl „změněn“ rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. září 2001, č. j. 7 C 135/95-117, ve výroku o vyklizovací povinnosti tak, že žalovaným bylo uloženo vyklidit a předat žalobkyni nemovitost – objekt bydlení, R. čp. 28 na pozemku stav. p. 53/1 v k. ú. R., zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 313 pro katastrální území a obec R., se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č. j. 27 Co 193/2002-138, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. září 2001, č. j. 7 C 135/95-117, ve výroku o bytové náhradě tak, že žalovaným bylo uloženo splnit vyklizovací povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 9. července 1997, č. j. 7 C 135/95-26, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 9. prosince 1997, č. j. 27 Co 487/97-41, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 26. září 2001, č. j. 7 C 135/95-117, opětovně vyhověl žalobě a uložil žalovaným (a všem, kdo s nimi bydlí) povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „nemovitost – objekt bydlení v R. čp. 28“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaní předmětnou nemovitost užívají k bydlení od roku 1976, že do nemovitosti se nastěhovali a v ní bydleli se souhlasem tehdejšího jednotného zemědělského družstva, které nemovitost užívalo pro ubytování svých zaměstnanců, že v té době nebylo ve prospěch žalovaných vydáno rozhodnutí o přidělení bytu a že nemovitost užívali k bydlení pouze se souhlasem tehdejšího vlastníka, který s nimi později jednal i o možnosti jejího odkoupení, k čemuž však nakonec nedošlo. Dále rovněž zjistil, že v roce 1991 se stala vlastnicí nemovitosti žalobkyně, že žalobkyně neuzavřela se žalovanými ohledně předmětné nemovitosti nájemní smlouvu, že naopak si nepřála, aby nemovitost dále užívali, a že je vyzvala, aby ji vyklidili. Zároveň zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. září 1996, č. j. 7 C 241/95-37, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. září 1996, č. j. 7 C 241/95-45, byla zamítnuta žaloba na určení, že manželé L. a K. T. jsou nájemci „bytu – rodinného domku R. č. 28“ a že „majitelka domku je povinna s nimi uzavřít smlouvu o nájmu bytu“, a že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. dubna 2000, č. j. 3 C 42/99-52, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2001, č. j. 24 Co 545/2000-73, byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti dohody ze dne 2. dubna 1993 o vydání předmětné nemovitosti žalobkyni. Vzal také za zjištěno, že do situace, kdy nemovitost užívali bez příslušného rozhodnutí a později bez nájemní smlouvy, se žalovaní nedostali vlastním přičiněním, že jsou osobami vyššího věku odkázanými pouze na starobní důchod a přitom ještě pečují o nesvéprávnou dceru, jejíž zdravotní stav nedovoluje bydlení v náhradním ubytování, a že o předmětnou nemovitost se starali a zajišťovali na ní i určité stavební úpravy. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětnou nemovitost bez právního důvodu a že po odvolání souhlasu vlastníka jsou povinni ji vyklidit; současně však jejich vyklizovací povinnost s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), podmínil – za analogického použití ustanovení § 711 odst. 1 písm. b/ a § 712 odst. 2 obč. zák. – zajištěním bytové náhrady ve formě náhradního bytu.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 27. června 2002, č. j. 27 Co 193/2002-138, změnil (po upřesnění žalobního petitu ze strany žalobkyně) citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost vyklidit a předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku „nemovitost – objekt bydlení, R. čp. 28 na pozemku stav. p. 53/1 v k. ú. R., zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 313 pro katastrální území a obec R.“ (dále opět jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a zdůraznil, že žalobkyně se domáhá po žalovaných vyklizení předmětné nemovitosti od roku 1993, kdy jí byla vrácena v restituci, že žalobu na vyklizení podala již v roce 1995, že v době, kdy se žalovaní do nemovitosti stěhovali, neměla žalobkyně na jejich bytové poměry žádný vliv a že žalovaní jí za užívání nemovitosti nic neplatí. Za této situace dovodil, že žalovaní se do předmětné nemovitosti nastěhovali v důvěře, že jim byla řádně přidělena, a že nedostatky titulu k bydlení sami nezpůsobili. Poté však rovněž dovodil, že s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem by přisouzení bytové náhrady pro žalované bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.); vzhledem k okolnostem případu (zejména k tomu, že žalovaní nemají v současné době možnost jiného bydlení a pečují o nesvéprávnou dceru) však stanovil lhůtu k vyklizení v trvání šesti měsíců.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V dovolání především namítli, že „předmětnou nemovitost užívají na základě přidělení tehdejšího Jednotného zemědělského družstva v J.“, že „právní vztah založený dohodou mezi uživatelem a vlastníkem nemovitosti a žalovanými trval k 1.1.1992“, že „žalovaným byla po tuto dobu srážena z jejich mzdy zaměstnavatelem částka, která představovala hodnotu plnění za užívání této nemovitosti“, a že žalobkyně odmítala „jednání o uzavření nové nájemní smlouvy nebo jiném spravedlivém řešení celého vztahu žalovaných k předmětné nemovitosti“. Současně uvedli, že soudy se nezabývaly ani otázkou zhodnocení nemovitosti v důsledku jejich investic. Dále zpochybnili správnost právního závěru, že předmětnou nemovitost užívají bez právního důvodu. V této souvislosti namítli, že nemovitost užívali z titulu přenechání nemovitosti k dočasnému užívání ve smyslu § 397 a § 398 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), že toto právo dočasného užívání nemovitosti se – z důvodů vylíčených v dovolání – dnem 1. ledna 1992 změnilo na právo nájmu na dobu neurčitou podle § 663 a násl. obč. zák. a že v důsledku změny vlastnictví k nemovitosti žalobkyně pouze vstoupila do právního postavení pronajímatele podle § 680 odst. 2 obč. zák. Jde-li o otázku bytové náhrady, mají žalovaní zato, že odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto ohledu formální, že nebyla zohledněna situace na jejich straně a že odvolací soud bral zřetel pouze na zájmy žalobkyně; tvrzení žalobkyně, že zajištění bytové náhrady by pro ni bylo trestem, je podle žalovaných irelevantní, neboť nejde o její povinnost, byť je to především v jejím zájmu. Žalovaní mají zato, že takový výkon práva je vážně poškodí a přitom žalobkyni nepřinese odpovídající prospěch. Navrhli, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Je přesvědčena, že žalovaní měli dostatek času k obstarání náležitostí bydlení; navíc měli možnost si nemovitost za sníženou cenu odkoupit. Zdůraznila, že žalovaní za užívání nemovitosti nic neplatí, nemovitost zdevastovali a bydlí v ní na vlastní nebezpečí. Jinak se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a jde-li o otázku bytové náhrady, odkázala na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že i když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích

(§ 212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil (vedle nákladového výroku) jen výrok o bytové náhradě pro žalované (dále jen „měnící výrok“). Naproti tomu ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující (dále jen „potvrzující výrok“).

Otázku přípustnosti dovolání Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (týkajícímu se uložení vyklizovací povinnosti žalovaných) a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku (o bytové náhradě pro žalované).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku přípustné, neboť v tomto výroku nebylo v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto jinak než v jeho prvním rozsudku – v obou případech soud prvního stupně žalobě na vyklizení nemovitosti vyhověl.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – použili žalovaní vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro posouzení, zda užívají předmětnou nemovitost bez právního důvodu, zde přicházejí také s novými tvrzeními a na jejich základě nabízí „svůj vlastní“ (doplněný, resp. odlišný) skutkový stav věci. Žalovaní však především přehlíží, že pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“. Nelze ani přehlédnout, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle

§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy žalovaní ve skutečnosti zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uvedených v dovolání dovozují nesprávnost závěru, že předmětnou nemovitost užívají bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro úplnost lze připomenout, že přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se omezuje pouze na měnící výrok týkající se bytové náhrady pro žalované (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1,

§ 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda vázanost vyklizovací povinnosti žalovaných na zajištění náhradního bytu by – vzhledem ke zjištěným okolnostem – byla v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.).

V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností (užívaných bez právního důvodu) sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu ani podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace. Důsledkem aplikace uvedeného ustanovení však není konstituování „nového“ práva, nýbrž jde o omezení stávajícího práva vlastníka (žalobce) domáhat se vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozsudku. Zbývá pouze dodat, že k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu lze výjimečně podmínit zajištěním bytové náhrady (i náhradního bytu), a to zejména v případě, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána, tak také k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Přitom rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odepřena, resp. v daném případě odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. v daném případě podmíněně odložit.

V projednávané věci se odvolací soud otázkou odepření bytové náhrady z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zabýval. Jeho závěr, že zjištěné skutečnosti v daném případě neumožňují vázat vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, na zajištění bytové náhrady, tj. závěr, že vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se výkon jejího práva na vyklizení nemovitosti omezil a v konečném důsledku odložil vázaností na zajištění bytové náhrady, lze pokládat za správný.

Žalovaní se mýlí, mají-li zato, že v otázce bytové náhrady je odůvodnění napadeného rozsudku formální a že v tomto ohledu odvolací soud nezohlednil situaci na jejich straně a že bral zřetel pouze na zájmy žalobkyně. Odvolací soud vyšel také při posouzení otázky bytové náhrady pro žalované ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; vzal proto mimo jiné v úvahu i okolnosti na straně žalovaných, tedy to, že do situace, kdy šlo o užívání nemovitosti bez příslušného rozhodnutí a později bez nájemní smlouvy, se žalovaní nedostali vlastním přičiněním, že jsou osobami vyššího věku, že jsou odkázáni na starobní důchod a přitom ještě pečují o nesvéprávnou dceru. Neopomenul však ani rozhodné okolnosti na straně žalobkyně, tj. to, že žalobkyně se domáhá po žalovaných vyklizení předmětné nemovitosti od roku 1993, kdy jí byla vrácena v restituci, že žalobu na vyklizení podala již v roce 1995, že v době, kdy se žalovaní do nemovitosti stěhovali, neměla žalobkyně na jejich bytové poměry žádný vliv a že žalovaní jí za užívání nemovitosti nic neplatí. Poté správně zdůraznil, že okolnosti na straně žalobkyně převažují. Nelze totiž přehlédnout, že již od roku 1993 si žalobkyně nepřála, aby žalovaní užívali její nemovitost, a vyzývala je, aby ji vyklidili; přitom se svými žalobami na určení nájemního práva k nemovitosti a na určení neplatnosti dohody o vydání věci žalobkyni nebyli žalovaní úspěšní. S ohledem na dobu, která od roku 1993 uplynula, lze dovodit, že žalovaní měli na řešení své bytové situace dostatek času. Nelze proto přijmout ani jejich námitku, že jsou nemajetní důchodci pečující o nesvéprávnou dceru. Při tomto způsobu nazírání by se totiž ve skutečnosti pominulo, že žalobkyně je dlouhodobě vyloučena z užívání nemovitosti, za jejíž užívání ji žalovaní navíc nic neplatí, a v konečném důsledku by se tak na úkor žalobkyně řešily sociální problémy žalovaných. Jestliže na základě shora uvedeného skutkového stavu odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – odložil vyklizení předmětné nemovitosti určením delší lhůty pro vyklizení, avšak nevázal je na zajištění bytové náhrady pro žalované, lze jeho rozhodnutí v měnícím výroku pokládat za správné; závažné okolnosti na straně žalobkyně totiž neumožňují, aby se přiměřená ochrana jejího práva podmínila vázaností na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.

Lze uzavřít, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání proti uvedenému výroku podle téhož ustanovení bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku – vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zčásti nebyli v dovolacím řízení úspěšní a zčásti bylo jejich dovolání odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšné žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč

(§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru