Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 606/2012Rozsudek NS ze dne 23.04.2013

HeslaDobré mravy
Vyklizení bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.606.2012.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 126 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 606/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, IČO: 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1) J. R., a 2) T. R., oba bytem v P. 5, P. 2490, oba zastoupeni Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 143/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co 375/2011-141, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co 375/2011-141, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „byt – jednotku č. 2490/10 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a 2780/7,zapsaných v katastru nemovitostí vedeném (poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 5. 11. 2009, č. j. 10 C 1/2009-58, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit dům č.p. 41 na pozemku č. parc. st. 49 a pozemky parc. č. st. 49 a 50, vše v k.ú. D. (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo jen „nemovitosti“) do 60 dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 20 Co 103/2010-87 Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem tohoto bytu, k němuž nevznikl žalovaným platný nájem a který tak užívají bez právního důvodu

Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 –A– 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 29. 9. 2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, č. j. 18 C 143/2009-96, (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 1. 2010, č. j. 18 C 143/2009-47, jímž uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 15 Co 259/2010-79) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytu, že uzavřel dne 29. 4. 1993 jako budoucí prodávající se žalovanými jako budoucími kupujícími smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu reg. číslo 625, podle jejíhož dodatku ze dne 29. 11. 1995 se zavázal k převodu předmětného bytu žalovaným, a to do 12-ti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hlavním městem Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon č. 72/1994 Sb., že žalovaní uhradili dlužníku kupní cenu 590.128,- Kč a příslušné poplatky, což jim dlužník dne 23. 3. 1994 písemně potvrdil, předmětný byt jim předal a uzavřel s nimi nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou s tím, že jde o nájem bezúplatný, který počíná od podpisu smlouvy a bude ukončen vložením vlastnického práva žalovaných k předmětné jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť Nájemní smlouva je vzhledem k chybějící podstatné náležitosti - ujednání o nájemném – neplatná. Dospěl však k závěru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Za významné považoval to, že žalovaní zaplatili dlužníku budoucí kupní cenu a legitimně očekávali převod bytu do svého vlastnictví, že dlužník jim umožnil byt užívat, choval se k nim jako k „faktickým vlastníkům bytu“ a dlouhodobě je ujišťoval, že k převodu bytu dojde. Dle názoru soudu prvního stupně tak zneužil nedostatku právního titulu žalovaných k užívání bytu k řešení své insolvence. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 měl za to, že konkrétním okolnostem případu odpovídá zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2011, č.j. 15 Co 375/2011-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, ale na rozdíl od něj dovodil, že Nájemní smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.). Prohlášením konkursu vzniklo insolvenčnímu správci právo požadovat vrácení předmětu výpůjčky (§ 255 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů), které využil, v důsledku čehož pozbyli žalovaní právní titul k užívání bytu. Dále se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že požadavek žalobce na vyklizení žalovaných je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., avšak dovodil, že okolnosti případu odůvodňují určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, nikoli zamítnutí žaloby. Vzal přitom v úvahu, že žalovaní dostatečně nedbali ochrany svých práv, jestliže se nedomáhali žalobou na nahrazení projevu vůle uzavření kupní smlouvy, a že po dobu sedmnácti let neplatili žádný ekvivalent nájemného. Poukázal i na to, že v případě zamítnutí žaloby by žalovaní mohli užívat byt časově neomezeně a bezplatně a byli by zvýhodněni oproti věřitelům dlužníka, kteří své nároky uplatnili v insolvenčním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli „o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)“. Namítali, že vyklizení mělo být prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady (zde odkázali především na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě žaloba měla být za použití citovaného ustanovení zamítnuta. V této souvislosti zdůraznili, že po dobu sedmnácti let dlužník jejich bydlení v bytě nijak nezpochybňoval a utvrzoval je v tom, že byt bude převeden do jejich vlastnictví. I když uhradili plnou kupní cenu, k převodu vlastnictví bytu pro překážky na straně dlužníka nedošlo. Odvolatelům nelze přičítat k tíži ani to, že se v době, kdy existující stav měli za pokojný, soudně nedomáhali svých práv, neboť byli v domnění, že jejich užívání bytu je ošetřeno písemným potvrzením o předání bytu a o zaplacení kupní ceny. V této souvislosti poukázali na rozpornou judikaturu Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných věcech, na judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. Cpjn 6/2009) a Ústavního soudu (nález I. ÚS 3571/10). Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání za stavu, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy, souhlasil s jeho závěrem, že stanovení delší lhůty k vyklizení je „jediným obhajitelným z dostupných institutů“, neboť nezatěžuje majetkovou podstatu dlužníka. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu

Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnili dovolatelé dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a že výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., zároveň dospěl k závěru, okolnosti případu odůvodňují určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, nikoli zamítnutí žaloby, který žalovaní dovoláním zpochybnili.

Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 6/2010“). V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).

Nejvyšší soud ve zmíněném R 6/2010 dodal, že při zvažování, která z uvedených možností (určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, vázání vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutí žaloby - pro tentokrát) bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane. Další kriteria, jak postupovat při vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, je-li výkon práva žalobce v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., naznačují rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 5/2001“) a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 59/2003“).

Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud v rozporu s citovanou judikaturou neposoudil okolnosti významné pro úvahu, zda v tomto případě lze za použití § 3 odst. 1 obč. zák. žalobu výjimečně (pro tentokrát) zamítnout, příp. vázat jejich vyklizení na bytovou náhradu. V naznačených souvislostech totiž nebylo možné bez dalšího opomenout to, že po dobu sedmnácti let dovolatelé předmětný byt užívali v přesvědčení, že je k tomu opravňuje platný právní titul, dlužník jejich bydlení v bytě nezpochybňoval a utvrzoval je (uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě a jejího dodatku, potvrzením o úhradě kupní ceny a převzetí bytu, uzavřením Nájemní smlouvy) v tom, že byt bude převeden do jejich vlastnictví. Byl-li v daném případě sjednán „bezúplatný nájem“, nelze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. k tíži dovolatelů přičítat, že „po 17 let žalobci nehradili žádný ekvivalent nájemného“, jak to učinil odvolací soud. Zohlednit je třeba to, že na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uhradili dovolatelé dlužníku relativně vysokou částku (590.128,- Kč) jako předpokládanou kupní cenu za předmětný byt a že dlužník závazkům z uvedené smlouvy nedostál (smlouvu o převodu bytové jednotky s nimi v dohodnutém termínu neuzavřel). Zbývá dodat, že bez právního významu je pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012).

Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že s ohledem na konkrétní okolnosti věci postačí vyklizení vázat na určení delší než zákonné lhůty k vyklizení (v trvání šesti měsíců) nemůže obstát. I když bude žaloba na vyklizení předmětného bytu zamítnuta, neznamená to, že žalovaní jsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání žalobci, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Takovým rozhodnutím žalovaným ani nevznikne právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle § 451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není takovým rozhodnutím dotčena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011, a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 nebo rozsudky Nejvyššího soudu z 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010, a z 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3859/2010).

Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správný. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.)

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru