Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 5746/2016Usnesení NS ze dne 21.09.2017

HeslaŽaloba určovací
Vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5746.2016.1
Dotčené předpisy
§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3959/17 ze dne 20.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 5746/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol Malá Strana, se sídlem v Praze – Malé Straně, U lanové dráhy 609/3, IČO: 00675750, zastoupené Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 223/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016, č. j. 72 Co 136/2016-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Jakuba Oniska, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí „budovy na pozemku, k. ú. H., obec P.“ (dále jen „předmětná budova“, resp. „budova“ a „pozemek“).

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. července 2015, č. j. 12 C 223/2013-120, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným vyhověl žalobě a určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné budovy (výrok I.), výrokem II. zamítl žalobu vůči městské části Praha 1 (původně žalované 2/ - dále jen „původně žalovaná“), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28.716,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že v poměru mezi žalobkyní a původně žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 72 Co 136/2016-168, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. a změnil v nákladovém výroku III. jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 33.798,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).

Vzhledem k obsahu dovolání nelze především ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě takový (nezpůsobilý) důvod však dovolatel v dovolání rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá zjištění rozhodná pro právní závěr, že nebyl naplněn (přinejmenším) jeden z předpokladů, za jejichž současného (kumulativního) naplnění by na dovolatele přešlo vlastnické právo k budově podle § 1 odst. 1 nebo 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Právní otázku, zda na základě zjištěného (nezpochybnitelného – viz výklad shora) skutkového stavu svědčí žalobkyni výlučné vlastnické právo k budově, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Již v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněném pod C 1536 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil, že vlastnické právo k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník); není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (z poslední doby srov. např. usnesení z 11. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, a rozsudek z 24. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017) a sdílí je i v poměrech souzené věci.

V projednávaném případě byla součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že stavebním povolením ze dne 20. července 1971 byla ČSTV Praha povolena stavba předmětné budovy ve sportovním areálu vybudovaném na pozemku, že budova měla sloužit jako šatna a sociální zařízení pro žalobkyni (jež byla tehdy součástí ČSTV), resp. její tenisový oddíl, že žalobkyně počala v roce 1978 s demolicí stávající budovy zázemí sportovního areálu, že na jejím místě pak uskutečnila na vlastní náklady, a to dílem i svépomocí („brigádně“) za přispění svých členů, výstavbu předmětné budovy (jako novostavby), kterou dokončila v roce 1981. Jestliže odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla (originárně) vlastnické právo k předmětné budově, neboť uskutečnila její stavbu s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Zbývá dodat, že správnost uvedeného právního závěru není způsobilá zpochybnit ani dovolatelova námitka (jíž uplatnil již v řízeních před soudy nižších stupňů a znovu zopakoval v dovolání), že budova tvoří jeden funkční celek (sportovní areál) s tenisovými kurty, které jsou součástí jeho pozemku. Učinil-li uvedenou námitku s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98 (a na něj navazující judikaturu Nejvyššího soudu), je zapotřebí zdůraznit, že v citovaném nálezu Ústavní soud neformuloval žádný obecně platný závěr, jenž by podporoval dovolatelovu představu, že vlastníkem stavby, kterou zhotovil stavebník na cizím pozemku, se (automaticky) stává vlastník tohoto pozemku jen proto, že stavba a pozemek tvoří určitý funkční celek.

K úvahám uvedeným v čl. IV. dovolání lze uvést, že z jejich obsahu není zřejmé, zda vůbec a popř. jaký právní názor (právní posouzení) jimi dovolatel sledoval zpochybnit. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se těmito úvahami mohl blíže zabývat.

Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i proti výrokům o nákladech řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k citovaným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje a dovolatel pouze formálně ohlásil, že dovolání i proti těmto výrokům podává. Kromě toho těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (v součtu šlo o částku 42.026,- Kč z titulu náhrady nákladů řízení účastníků před oběma soudy), takže přípustnost dovolání proti nim ani nelze opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 21. 9. 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru