Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 560/2000Rozsudek NS ze dne 29.01.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.560.2000.1
Dotčené předpisy

§ 685 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 717 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 560/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně Z. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ R. A. a 2/ I. A., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 54/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1999, č. j. 25 Co 529/99 - 88, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1999, č. j. 25 Co 529/99 - 88, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 1999, č. j. 7 C 54/99 - 11, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 4. 1999, č. j. 7 C 54/99 - 11, zamítl žalobu, aby oba žalovaní byli zavázáni vyklidit byt č. 113, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně, sociálního zařízení, komory a předsíně, umístěný na 1. nadzemním podlaží v domě čp. 610 v H. K. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vyklizení předmětného bytu opírajíc se o tvrzení, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, protože nájemní smlouva, uzavřená mezi ní a prvním žalovaným dne 17. 12. 1996 (dále též jen „předmětná smlouva“ nebo „nájemní smlouva“), neobsahovala podstatné náležitosti ve smyslu ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák., a je tudíž neplatná. Soud prvního stupně dovodil, že objekt, v němž se nachází předmětný byt, je ubytovnou (tento závěr učinil z rozhodnutí o kolaudaci ze dne 1. 6. 1987 a z toho, jak tento objekt označila sama žalobkyně), a dospěl k závěru, že vztah mezi žalobkyní a prvním žalovaným založený předmětnou smlouvou není možné posuzovat podle ustanovení § 685 a násl. obč. zák. o nájmu bytu, nýbrž podle ustanovení § 717 a násl. obč. zák. o nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení. Taková smlouva nemusí obsahovat všechny náležitosti uvedené v § 686 obč. zák., pokračoval soud prvního stupně a uzavřel že předmětná smlouva je platná. Další důvod pro zamítnutí žaloby spatřoval okresní soud v tom, že podle jeho názoru bylo jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť smlouvu „vypracovala“ právě žalobkyně, která tak způsobila, že předmětná smlouva nemá náležitosti požadované ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 1999, č. j. 25 Co 529/99 - 88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil, že dovolání se nepřipouští. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy, z nichž učinil zjištění, že rozhodnutím Městského národního výboru v H. K., odboru územního plánování a architektury ze dne 1. 6. 1987, č.j. ÚP/954/87, bylo povoleno užívání předmětného domu jako ubytovny, že rozhodnutím Úřadu města H. K., odboru výstavby, ze dne 4. 11. 1998, č.j. OV/3381/98 - Šm, byla zamítnuta žádost žalobkyně o změnu účelu užívání stavby (předmětného domu) z ubytovny na bytový dům s odůvodněním, že termín „ubytovna“ není právně definován, a žádost o změnu užívání je proto bezpředmětná. Opakoval též důkaz listinou (předmětnou smlouvou) a vzal za prokázáno - vedle zjištění učiněných soudem prvního stupně - že účastníci smlouvy vázali měsíční nájemné na cenové předpisy, dohodli se na splatnosti nájemného, na sankcích za prodlení s jeho placením, na okolnostech zániku nájemního poměru a následcích s ním spojených. Vyjádřil názor, že pro právní posouzení věci „mělo zásadní význam posouzení charakteru prostor, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhala“, přičemž v úvahu přicházela jejich „kvalifikace“ jako bytu, nebo jako obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení. Podle odvolacího soudu vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v odvolacím řízení, že prostory užívané žalovanými jsou bytem; směrodatný je totiž především faktický stav užívání těchto prostor, které jsou v daném případě užívány rodinami, jakož i okolnost, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou. Zásadní důležitost - pokračoval odvolací soud - má především vůle účastníků řízení, kteří sami (jako smluvní strany nájemní smlouvy) kvalifikovali předmětné prostory jako byt. Vůle žalobkyně přitom našla výraz i v té skutečnosti, že předmětné prostory jako byty prodávala a prodává. Na tomto základě pak odvolací soud dovodil, že na právní vztah mezi účastníky je nutno aplikovat ustanovení o nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.), a nikoli ustanovení § 717 a násl. obč. zák. o nájmu jiných obytných místností v zařízení určeném k trvalému bydlení (resp. § 754 a násl. obč. zák. o ubytovací smlouvě). Výkladem právního úkonu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná; přihlédl přitom k tomu, že sami účastníci konstatují ve smlouvě existenci listin obsahujících specifikaci příslušenství a způsob výpočtu nájemného, a že žalobkyně neprokázala nesoulad textu smlouvy se skutečností. Okolnost, že nedošlo k předání těchto listin nájemcům, neshledal odvolací soud právně významnou. Krajský soud tak uzavřel, že žalovaným svědčí právo nájmu předmětného bytu, a žaloba na jeho vyklizení není proto důvodná. Výrok, jímž nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, odůvodnil tím, že otázky, pro něž žalobkyně tento návrh učinila (zda nájemní smlouva podle § 717 a násl. obč. zák. musí mít náležitosti uvedené v § 686 obč. zák., a zda lze v daném případě žalobu podle § 3 obč. zák. zamítnout, či zda ustanovení § 3 obč. zák. pouze „indikuje“ vázání vyklizovací povinnosti na zajištění náhradního ubytování), při svém rozhodování vůbec neřešil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela jednak o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (s argumentem, že okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny okresním a krajským soudem rozdílně), jednak o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tento význam žalobkyně spatřuje v tom, že „odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyslovil právní názor, že nájemní smlouvy o nájmu bytu uzavřené dle § 685 a násl. občanského zákoníku nemusí obsahovat náležitosti stanovené v § 686 občanského zákoníku, pokud smlouva odkazuje na listiny, které tyto předepsané náležitosti mají obsahovat, byt\' tyto listiny fakticky neexistují“, jakož i názor, že „pro uzavření platné nájemní smlouvy není rozhodující stav uvedený v kolaudačním rozhodnutí vztahujícímu se k budově, v níž se nachází předmět nájmu, ale vůle smluvních stran“. V dovolání výslovně uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Uvedla, že z provedených důkazů vyplynulo, že předmětný dům byl kolaudován jako ubytovna, a že tento charakter měl až do okamžiku, než došlo k prohlášení vlastníka (žalobkyně) ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., tedy i v době, kdy byla mezi účastníky uzavřena předmětná smlouva. Proto nemohla být platně uzavřena smlouva o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák., a to i s přihlédnutím k § 85 zákona č. 50/1976 Sb., podle kterého lze stavbu užívat jen k účelu, k němuž je určena. Podle názoru dovolatelky jak smlouva o nájmu bytu, tak i smlouva o nájmu obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení, musí obsahovat náležitosti stanovené v § 686 obč. zák.; tak tomu však v dané věci nebylo, a proto je předmětná smlouva neplatná. Rozhodující je přitom objektivní stav neplatnosti (uvádí se dále v dovolání) a je nerozhodné, kdo případně zapříčinil neplatnost smlouvy; není tedy v rozporu s dobrými mravy, aby se žalobkyně této neplatnosti domáhala. Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s..ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a formálně označuje dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence činí přípustným dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), žalobkyně nenamítá a nepodávají se ani z obsahu spisu.

Dovolatelka má své dovolání za přípustné v prvé řadě podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozsudek, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je ovšem založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže byly okolnosti významné pro rozhodnutí posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti účastníků jsou podle závěrů jejich rozhodnutí odlišná. K závěru, že jde o změnu prvostupňového rozhodnutí, neopravňuje pouhé rozdílné právní posouzení věci, ale jen takový výrok odvolacího soudu, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). V projednávané věci žalobkyně opřela svůj žalobní požadavek na vyklizení předmětného bytu o tvrzení, že nájemní smlouva je neplatná. Ačkoliv odvolací dospěl k závěru, že tomuto požadavku nelze vyhovět, z jiných důvodů, než soud prvního stupně, rozdílnost právního posouzení neměla vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení, rozhodnutí odvolacího soudu proto není - nejen po stránce formální, ale i obsahové - nesouhlasným (diformním) rozhodnutím ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., takže toto procesní ustanovení přípustnost dovolání založit nemůže.

U potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu pak přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpoklad uvedený v citovaném ustanovení není v souzené věci naplněn, neboť napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl potvrzen první rozsudek, jímž okresní soud o žalobě rozhodl. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (naopak návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku nevyhověl).

Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání učiněnému nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Prvý předpoklad uvedený v citovaném procesním ustanovení (neúspěšný návrh dovolatelky na vyslovení přípustnosti dovolání) byl naplněn. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že nevymezil-li odvolací soud právní otázku, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, nebyla vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, ročník 1997 - I. díl, pod pořadovým číslem 19, zabývající se dovoláním podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ), a jejichž řešení bylo zároveň v dovolání zpochybněno.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (otázky naplňující dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. naopak přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení platnosti nájemní smlouvy zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustným. Na jiném místě tohoto rozsudku bylo již vysvětleno, že se ovšem za této procesní situace (tj. v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř.) dovolací soud nemohl zabývat těmi dovolacími námitkami, které směřovaly proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), nýbrž výlučně přezkumem správnosti právního posouzení věci, přičemž byl vázán nejen samotným dovolacím důvodem (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), ale i tím, jak jej dovolatelka vymezila po stránce obsahové.

Předmětem právního vztahu nájmu bytu dle § 685 a násl. obč. zák. je „byt“. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném v době uzavření předmětné smlouvy - dále opět jen „obč. zák.“) pojem „byt“ nevymezuje, ač tohoto pojmu užívá a byt označuje za samostatný předmět občanskoprávních vztahů (srov. § 118 odst. 2 obč. zák.). Stejně tak po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 878 bod 2. občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), k němuž došlo s účinností od 1. 1. 1992, žádný jiný platný právní předpis neobsahuje obecně platnou legální definici daného pojmu. I po zrušení zákona o hospodaření s byty však právní praxe konstantně zastává názor, že při posuzování otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, a nikoliv faktický způsob užívání (srov.: Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha, 1991, str. 510, Jehlička O., Švestka J., Škárová M., Vodička A. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601, jakož i 6. vydání, 2001, str. 1068). K vymezení pojmu „byt“ se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, v němž vyslovil názor, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost), jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor formuloval Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž uvedl, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01).

V době uzavření předmětné smlouvy (17. 12. 1996) byl pojem „byt“ vymezen ve vyhlášce č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. a vyhlášky č. 376/1992 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 42 odst. 3 věty prvé vyhlášky je bytem soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení (za splnění podmínek stanovených v § 42 odst. 4 písm. a/ vyhlášky může byt představovat i jedna obytná místnost). Nelze mít pochyb, že určením účelu užívání ve smyslu uvedené definice se míní určení užívání kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. To vyplývá z ustanovení § 76 odst. 1 a § 85 odst. 1 věty prvé zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 103/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 262/1992 Sb. a č. 43/1994 Sb. (dále jen „stavební zákon“), podle nichž dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí.

Je tak možno uzavřít, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení bytu je tedy právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby podle § 76 odst. 1 stavebního zákona (příp. rozhodnutím o změně účelu jejího užívání podle § 85 stavebního zákona - v tomto směru lze též poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97). Bylo-li stavebním úřadem o posouzení otázky, co je bytem, rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ).

Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že pro posouzení otázky, zda prostory, které byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 17. 12. 1996, jsou bytem, je rozhodný především faktický stav jejich užívání, resp. vůle účastníků této smlouvy, je toto jeho právní posouzení (nerespektující výše uvedené závěry) nesprávné.

Veden tímto nesprávným právním názorem pak odvolací soud při právním posouzení charakteru prostor užívaných žalovanými nezohlednil obsah kolaudačního rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání předmětného domu, a nezabýval se ani otázkou, jaký byl stavebněprávní charakter tohoto domu (prostor užívaných žalovanými) ke dni uzavření předmětné nájemní smlouvy (skutečnosti nastalé po jejím uzavření nemohou být z tohoto pohledu právně relevantní). V důsledku toho je i jeho právní posouzení předmětné nájemní smlouvy jako smlouvy o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. neúplné a tedy nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tak žalobkyní uplatněn opodstatněně a rozsudek odvolacího soudu musel být proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušen. Jeden z důvodů, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, však platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně; ten sice vzal v úvahu kolaudační rozhodnutí, avšak - stejně jako soud odvolací - nezkoumal stavebněprávní charakter domu a prostor užívaných žalovanými ke dni uzavření nájemní smlouvy. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a rozhodl, že věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové.

Vzhledem k důvodům, jež vedly ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou platnosti předmětné nájemní smlouvy z pohledu dodržení náležitostí stanovených v § 686 odst. 1 obč. zák.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.); o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2002

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru