Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 5538/2016Usnesení NS ze dne 17.05.2017

HeslaNájem
Nájem bytu
Vlastnictví bytů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5538.2016.1
Dotčené předpisy

§ 118a odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2549/17 ze dne 27.02.2018 (zrušeno)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 5538/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. R. a b/ R. R., obou P., zastoupených JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 687.704,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 12/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 72 Co 527/2014-350, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobci (podíloví spoluvlastníci „domu v P. – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhali zaplacení částky 687.704,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006 (dále jen „rozhodné období“) způsobené regulací nájemného z třinácti bytů v předmětném domě.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. března 2012, č. j. 19 C 12/2008-179, ve spojení s usnesením ze dne 12. listopadu 2012, č. j. 19 C 12/2008

-211, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. dubna 2013, č. j. 72 Co 401/2012-215, citovaný rozsudek ve výroku o věci samé ohledně částky 17.821,- Kč potvrdil a ohledně částky 409.883,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. září 2014, č. j. 19 C 12/2008-251, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 333.519,- Kč, ohledně zbývající částky 76.364,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 72 Co 527/2014-350, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu ohledně částky 333.519,- Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.

Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že v poměrech souzené věci nedosáhlo omezení vlastnického práva žalobců natolik výrazné intenzity, aby jím byla zasažena samotná podstata vlastnictví, v důsledku čehož by jim náležela náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že celkový příjem ve výši 2.318.293,- Kč, jehož mohli dosáhnout v rozhodném období pronájmem čtrnácti bytů a jednoho nebytového prostoru v domě, jim – i přes regulaci nájemného u třinácti bytů v předmětném domě – umožňoval pokrýt náklady ve výši 140.387,50 Kč, jež vynaložili v rozhodném období na údržbu a opravy domu, a současně dosáhnout přiměřeného zisku; okolnost, že příjem z domu použili na úhradu splátek úvěru, který čerpali na jeho pořízení, je v tomto směru nerozhodná.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky.

Vzhledem k části uplatněných dovolacích výtek dovolací soud nejprve zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Byť vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají, pokládá dovolací soud ve vztahu k uplatněné vadě v tomto případě výjimečně za potřebné vysvětlit, že poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a z 13. 1edna 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Z rozhodnutí odvolacího soudu a z obsahu spisu se podává, že odvolací soud založil své měnící (v daném případě zamítavé) rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení, a to i v odvolacím řízení postupem podle § 213a odst. 1 o. s. ř., zjištěny, a nelze mu proto důvodně vytýkat, že dovolatele nepoučil postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a že jeho rozhodnutí je „překvapivé“.

Při řešení účinně nastolené otázky intenzity omezení vlastnického práva pak odvolací soud vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud nejen v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nýbrž i v rozhodnutích z 12. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013, ze 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013, ze 14. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 158/2015, z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 2759/2015, z 12. ledna 2016, sp. zn. 26 Cdo 2862/2015 (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními z 22. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1008/14, z 24. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 1197/14, z 19. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3145/15, z 19. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 210/16, a ze 7. dubna 2016, sp. zn. IV. ÚS 1118/16), z 1. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 405/2016, či z 12. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 2058/2016. Ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 21. března 2017, sp. zn. I. ÚS 298/17, v němž se mimo jiné vypořádal i s právními názory přijatými Evropským soudem pro lidská práva v aktuálních rozsudcích z 9. února 2017, ve věcech Heldenburg proti České republice (stížnost č. 65546/09) a Čapský a Jeschkeová proti České republice (stížnosti č. 25784/09 a 36002/09). V této souvislosti zejména konstatoval, že z citovaných rozsudků nelze bez dalšího vyvodit, že výše náhrady musí ve všech případech odpovídat rozdílu mezi regulovaným nájemným a tržním nájemným, ale naopak z nich plyne, že náhrada náleží za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt náklady na údržbu a opravy a dosáhnout přiměřený zisk.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 17. 5. 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru