Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 550/2020Rozsudek NS ze dne 21.04.2020

HeslaZastoupení
Plná moc
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.550.2020.1
Dotčené předpisy

§ 449 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 550/2020-125

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva v XY, se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Janem Handlířem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1758/4, proti žalovanému D. B., bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 56/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2019, č. j. 71 Co 382/2018-112, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. července 2018, č. j. 108 C 56/2018-52, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3 v domě č. p. XY na ulici XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Vlastníkem předmětného domu je žalobce – Bytové družstvo v XY (dále též jen „družstvo“). V roce 2007 nabyla matka žalovaného J. B. děděním po svém zemřelém manželovi Z. B.členský podíl v družstvu, jehož součástí byla rovněž členská práva a povinnosti k předmětnému (družstevnímu) bytu. V návaznosti na to uzavřeli žalobce jako pronajímatel a matka žalovaného jako nájemkyně dne 17. dubna 2008 smlouvu o nájmu (předmětného) bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva“), v níž bylo rovněž uvedeno, že spolu s ní (nájemkyní) bude byt užívat též žalovaný (její syn). Dne 22. října 2016 udělila J. B. jako zmocnitelka žalovanému jako zmocněnci plnou moc k zastupování při jednání s družstvem (dále jen „Plná moc“). Konkrétně ji měl žalovaný zastupovat „při převodu družstevního podílu, skončení nájmu, skončení členství“; výslovně byl pak oprávněn „zejména… k uzavření a podpisu smlouvy o převodu družstevního podílu na jinou osobu“. Dne 18. ledna 2017 bylo žalovanému jako zmocněnci doručeno oznámení o rozhodnutí ze dne 12. ledna 2017, jímž představenstvo vyloučilo jeho matku z družstva (dále jen „Oznámení“ a Rozhodnutí“). V Oznámení byl uveden důvod jejího vyloučení, jenž spočíval v tom, že opakovaně a přes výstrahu neplatila nájemné a úhrady za služby z předmětného bytu, čímž jí vznikl dluh, který k 31. prosinci 2016 činil 34.874,- Kč. Oznámení obsahovalo rovněž poučení o možnosti podat proti Rozhodnutí odvolání (s odkladným účinkem) ke shromáždění delegátů ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se vylučovaný člen dozvěděl nebo mohl dozvědět o rozhodnutí o vyloučení z družstva. Dne 11. dubna 2017 matka žalovaného zemřela. Následně žalovaný a L. N. (vnuk J. B.) dopisem datovaným dnem 10. dubna 2017 (dále jen „dopis z 10. dubna 2017“), který byl označen jako „Odvolání“ a který byl doručen družstvu dne 18. dubna 2017, požádali v zastoupení J. B. představenstvo, resp. delegáty družstva, o přehodnocení Rozhodnutí; žádost odůvodnili vážným onemocněním J. B. a zároveň se „zaručili“, že její dluh vůči družstvu bude uhrazen do čtyř měsíců. Podle čl. 24 stanov družstva, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „Stanovy“), mohlo představenstvo rozhodnout o vyloučení člena z družstva mimo jiné tehdy, jestliže opětovně a přes výstrahu porušoval své členské povinnosti (čl. 24 odst. 1 písm. a/ Stanov). Proti rozhodnutí představenstva o vyloučení měl člen právo podat odvolání ke shromáždění delegátů. Právo na odvolání zaniklo, nebylo-li uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dozvěděl nebo mohl dozvědět o rozhodnutí o vyloučení. Odvolání mělo odkladný účinek (čl. 24 odst. 4 Stanov).

Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval soud prvního stupně zejména ustanovení § 610 písm. c/, § 614, § 617 odst. 1, § 618 odst. 1 a § 619 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění účinném v době vyloučení J. B. z družstva, z nichž dovodil, že matce žalovaného zaniklo členství v družstvu marným uplynutím třicetidenní lhůty, běžící ode dne následujícího po doručení Oznámení (tj. od 19. ledna 2017), v níž měla, a to případně prostřednictvím žalovaného jako svého zmocněnce, podat proti Rozhodnutí odůvodněné námitky, což však neučinila. V návaznosti na to uzavřel, že v důsledku zániku členství v družstvu jí zanikl též právní důvod k užívání předmětného bytu (nájemní poměr k bytu); jestliže tedy žalovaný užívá byt i v současné době, činí tak bez právního důvodu. Za této situace žalobě na vyklizení bytu vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2019, č. j. 71 Co 382/2018-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Předně konstatoval, že dopis z 10. dubna 2017 je třeba považovat – zejména s ohledem na výkladová pravidla obsažená v § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“) – za odvolání ve smyslu čl. 24 odst. 4 Stanov, které směřovalo proti Rozhodnutí, jímž byla J. B. vyloučena z družstva; to platí tím spíše, že i družstvo pokládalo uvedený dopis za odvolání proti Rozhodnutí a že tento dopis také splňoval veškeré požadavky kladené na takové právní jednání. Zmíněné odvolání však družstvo dosud neprojednalo, neboť – jak uvedlo již v žalobě – se domnívá, že žalovaný (společně s L. N.) jej podal v zastoupení za svou matku teprve v době, kdy mu v důsledku jejího úmrtí již nesvědčilo oprávnění ji zastupovat. Za tohoto stavu se odvolací soud zabýval rovněž otázkou, zda v době, kdy byl družstvu doručen dopis z 10. dubna 2017, nadále svědčilo žalovanému oprávnění zastupovat svoji, tehdy již zemřelou, matku při jednání s družstvem. Zdůraznil, že i po smrti zmocnitele je zmocněnec zásadně povinen učinit vše, co nesnese odkladu bez nebezpečí újmy pro právního nástupce zmocnitele, a že právní jednání zmocněnce učiněné v tomto rámci má shodné právní účinky, jako by zmocnění ještě trvalo (§ 449 odst. 1 o. z.). Konstatoval, že jednání zmocněnce může mít podobu jak jednání hmotněprávního, tak i procesního, a dodal, že neodkladné bude především takové právní jednání, jež je nezbytné k odvrácení nebezpečí zmeškání určité hmotněprávní či procesní lhůty. V návaznosti na to dovodil, že uvedené znaky jednání ve smyslu § 449 odst. 1 o. z. splňuje i odvolání, které učinil žalovaný v zastoupení své matky dopisem z 10. dubna 2017, a to zejména proto, že v době, kdy byl uvedený dopis doručen družstvu, šlo – s ohledem na běžící lhůtu k podání odvolání proti Rozhodnutí, jímž představenstvo vyloučilo J. B. z družstva – o neodkladnou záležitost. Uzavřel, že nebylo-li za této situace odvolání do současné doby družstvem (k tomu povolaným orgánem družstva) projednáno, není splněn hmotněprávní předpoklad pro to, aby bylo možné rozhodnout (kladně) o vyklizení předmětného bytu. Vzhledem k tomu změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení bytu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř. “). Odvolacímu soudu především vytkl, že není správný právní názor, že podané odvolání proti Rozhodnutí bylo neodkladným jednáním ve smyslu § 449 odst. 1 o. z. V této souvislosti zejména podotkl, že citované ustanovení je obdobou právní úpravy, která byla dříve obsažena v § 33b odst. 6 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Aplikace posledně uvedeného ustanovení přitom přicházela do úvahy tehdy, činil-li zmocněnec úkony, jež nesnesou odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní nástupce neutrpěl újmu na svých právech (např. činil-li zmocněnec opatření k odvrácení škody, jež by jinak na majetku zemřelého zmocnitele vznikla). Z tohoto úhlu pohledu pak nešlo o neodkladný úkon mimo jiné v případech podání dovolání, jednostranného zvýšení nájemného či právního jednání, kterým by se dědicům zmocnitele (do budoucna) založila účast v družstvu (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 868/2001, z 20. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 4306/2011, a z 23. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 646/2015). Vzhledem k řečenému měl za to, že také aplikace § 449 odst. 1 o. z. předpokládá alespoň potenciální vznik újmy zmocnitele, jestliže by zmocněnec po jeho smrti nejednal. Podle jeho mínění však v tomto konkrétním případě žádná újma na zmocnitelově majetku vzniknout nemohla, neboť s vyloučením člena družstva je spojen vznik práva na vypořádací podíl, který má odpovídat tržní hodnotě jeho členského podílu v družstvu (ve vztahu k výši vypořádacího podílu v bytovém družstvu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. března 2018, sp. zn. 27 Cdo 5168/2017). Z toho pak usuzoval, že nemůže být správná úvaha, že odvolání proti Rozhodnutí, jež učinil žalovaný dopisem z 10. dubna 2017, bylo neodkladným jednáním ve smyslu § 449 odst. 1 o. z., a současně namítl, že dotčená úvaha je navíc nepřezkoumatelná, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevymezil, v čem měla spočívat újma, kterou by utrpěla matka žalovaného (zmocnitelka) v případě, že by žalovaný (zmocněnec) takto právně nejednal. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o. s. ř. “). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ) a je přípustné podle § 237 o. s. ř. , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení zmocnitele z družstva může být neodkladným jednáním zmocněnce ve smyslu § 449 odst. 1 o. z.), která dosud nebyla v poměrech nynější hmotněprávní úpravy v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady uplatnil dovolatel dovolací námitkou, podle níž je odůvodnění napadeného rozsudku v tam specifikované úvaze odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Dovolací soud však zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné už proto, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny, zabýval se dovolací soud dále otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 449 odst. 1 o. z. zemře-li zmocnitel nebo vypoví-li zmocněnec zmocnění, učiní zmocněnec ještě vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní nástupce neutrpěl újmu. Jeho právní jednání má tytéž účinky, jako by zmocnění ještě trvalo, neodporuje-li tomu, co nařídil ještě zmocnitel nebo jeho právní nástupce.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že se zánikem zmocnění smrtí zmocnitele nebo výpovědí zmocněnce je spojena povinnost zmocněnce vykonat ještě pro zmocnitele vše, co nesnese odkladu. Smyslem této povinnosti je předejít újmě, která by jinak vznikla na právech zmocnitele nebo jeho právního nástupce, jestliže by zmocněnec nekonal v mezích uděleného zmocnění (zástupčího oprávnění) v záležitosti, jež naléhavě vyžaduje (neprodlené) právní jednání. Právní jednání učiněné v tomto rámci má pak stejné právní účinky, jako by zmocnění ještě trvalo, neodporuje-li tomu, co nařídil ještě zmocnitel nebo jeho právní nástupce. Ustanovení § 449 odst. 1 o. z. je zařazeno do první části (obecná část) občanského zákoníku, a není proto důvod omezovat v něm užitý pojem újmy jen např. na škodu (tj. nahraditelnou majetkovou újmu), jak ji vymezují pro oblast odpovědnostních vztahů (závazků) z deliktů ustanovení § 2894 a násl. o. z. zařazená do čtvrté části (relativní majetková práva) občanského zákoníku. Naopak v souladu se systematickým zařazením § 449 odst. 1 o. z. do obecné části občanského zákoníku i se smyslem a účelem tohoto ustanovení je zde zapotřebí vycházet z širokého („obecného“) pojetí újmy a dovodit, že újmou podle § 449 odst. 1 o. z. je jakákoli ztráta, úbytek či poškození právních statků zmocnitele nebo jeho právního nástupce, jemuž lze předejít (neprodleným) jednáním zmocněnce učiněným v mezích uděleného zmocnění (zástupčího oprávnění).

V posuzovaném případě je evidentní, že nebýt odvolání proti Rozhodnutí, jež učinil žalovaný dopisem z 10. dubna 2017, byla by J. B. (její právní nástupce) s konečnou platností zbavena svých práv spojených s členstvím v družstvu, včetně práv vztahujících se k předmětnému (družstevnímu) bytu, zejména pak nájemního práva k tomuto bytu. Tím by nepochybně utrpěla újmu ve smyslu § 449 odst. 1 o. z. Je přitom nerozhodné, zda lze tuto újmu současně klasifikovat jako škodu ve smyslu § 2894 a násl. o. z. I kdyby se tedy (snad) pojilo s vyloučením J. B. z družstva právo na vypořádací podíl odpovídající tržní hodnotě jejího členského podílu v družstvu (z rozsudku Nejvyššího soudu z 29. března 2018, sp. zn. 27 Cdo 5168/2017, uveřejněného pod č. 67/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž v této souvislosti poukázal dovolatel, však takto kategorický závěr ve skutečnosti nevyplývá), na posouzení podaného odvolání proti Rozhodnutí jako neodkladného jednání ve smyslu § 449 odst. 1 o. z. by to nemělo žádný vliv. Zbývá dodat, že jelikož podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z družstva je právním jednáním, k němuž byl žalovaný (zmocněnec) oprávněn v rámci zmocnění uděleného mu v Plné moci (šlo o jednání, jež se týkalo skončení členství J. B. /zmocnitelky/ v družstvu a potažmo i skončení nájmu předmětného bytu) a které zároveň bylo učiněno v záležitosti, jež takové jednání naléhavě vyžadovala (v dané věci hrozilo již za pouhých sedm dnů od úmrtí J. B. zmeškání hmotněprávní lhůty stanovené v čl. 24 odst. 4 Stanov k podání uvedeného odvolání), byly splněny i ostatní zákonné předpoklady k tomu, aby odvolání proti Rozhodnutí, jež učinil žalovaný dopisem z 10. dubna 2017, bylo možné pokládat za neodkladné jednání ve smyslu § 449 odst. 1 o. z. Z uvedeného vyplývá, že je správný právní názor, jejž zaujal odvolací soud s odkazem na citované ustanovení; také dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. tudíž použil dovolatel neopodstatněně.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) – dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4 věta před středníkem o. s. ř. ) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř. ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru