Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 5453/2008Usnesení NS ze dne 21.09.2010

HeslaSmlouva o nájmu bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5453.2008.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 685 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 5453/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. A. S., zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti žalované J. S., zastoupené JUDr. Hanou Vrbovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Slavíkova 27, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 259/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. 17 Co 306/2007-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, č. j. 23 C 259/2006-32, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku č. 26/3181, o velikosti 3+1, o výměře 95,5m2 v H. ul. č. 3181/20 v P. 10 – Z. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení.

Vzal zejména za prokázáno, že žalobkyně (výlučná vlastnice předmětného bytu) uzavřela dne 30. 3. 2000 s žalovanou smlouvu, označenou jako Nájemní smlouva (dále též jen „Smlouva“), na jejímž základě přenechala byt do užívání žalované, že Smlouva obsahovala v čl. III. ujednání, podle něhož se byt přenechává „za cenu, která je splatná jednou ročně a stanovena ve výši daně z nemovitosti, která bude pronajímateli vyměřena a nebude již nájemcem uhrazena prostřednictvím správce objektu“, že v čl. II. odst. 3 Smlouvy se žalovaná zavázala, že „se nezúčastní žádného jednání proti pronajímateli, zejména nepodá soudu či jakékoli jiné instituci návrh na zahájení jednání či popud, který by vedl k jednání, ve kterém by pronajímatel měl vystupovat jako strana žalovaná, jako odpůrce nebo jako osoba v kolizi s platným právním řádem České republiky nebo státu, jehož právo lze uplatnit na území, na kterém se pronajímatel pohybuje, pokud by k tomu došlo byl by nájem ukončen“, že účastnice se dále dohodly, že „nájem končí, pokud je nájemce ve zpoždění delším než jeden měsíc v plnění povinností vyplývajících z této smlouvy bez dohody s věřiteli o řešení vzniklé situace“ (čl. II. odst. 2), že žalovaná je bývalou manželkou Ing. J. S., který je nynějším manželem žalobkyně, že dne 30. 3. 2000 uzavřely účastnice (žalobkyně jako vlastnice posléze uvedeného domu) smlouvu o zrušení věcného břemene doživotního bezplatného užívání č. p. 549 na parc. 340/32 v k. ú. H. u P., jež bylo ve prospěch žalované zřízeno předchozím vlastníkem J. S. (synem žalované a Ing. J. S.) a že za zrušení věcného břemene nebyla sjednána žádná finanční náhrada. Dospěl k závěru, že Smlouvu nelze považovat za smlouvu příkazní, jak tvrdila žalobkyně, neboť z ní nevyplývá, jaký příkaz měl být předmětem ujednání, ani že by užívání bytu by mělo být odměnou za splnění příkazu; ujednání obsažené v čl. II odst. 3 Smlouvy je toliko dohodou, za jakých okolností bude užívání bytu žalovanou ukončeno, navíc je takové omezení trvání nájmu bytu absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§ 574 odst. 2, § 39 obč. zák.). Za použití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že smluvní strany měly v úmyslu sjednat a také sjednaly vztah, jehož předmětem je nájem bytu, a že Smlouva splňuje náležitosti vyplývající z § 685 a násl. obč. zák. Ujednání o výši nájemného považoval za určité, s tím, že ani placení nájemného jednou ročně není v rozporu se zákonem (§ 671 odst. 1 obč. zák). Pokud jde o dobu trvání nájmu, uzavřel, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou, neboť vedle ujednání, obsaženého v čl. II. odst. 3 Smlouvy, považoval za neplatné též ujednání o zániku nájmu v čl. II. odst. 2, jakož i v čl. II. odst. 1 Smlouvy. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že Smlouva je s ohledem na nepřiměřeně nízké nájemné neplatná pro rozpor s dobrými mravy; v této souvislosti uvedl, že s ohledem na prokázané vypořádání majetkových vztahů mezi účastnicemi (v tentýž den, kdy byla uzavřena Smlouva, byla mezi nimi rovněž sjednána dohoda o zrušení věcného břemena ve prospěch žalované), je uzavření Smlouvy s nízkým nájemným logické, a nelze dovodit, že by sjednané nájemné odporovalo dobrým mravům. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že uzavřela Smlouvu v omylu (§ 49a obč. zák), pak v tomto směru neuvedla žádné bližší skutečnosti, pouze obecně odkazovala na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 C 219/97, jež však nepředstavuje – z důvodů v rozhodnutí uvedených – skutečnost, jež by byla pro uzavření Smlouvy rozhodující. Na základě výše uvedeného dovodil, že žalovaná užívá byt jako nájemkyně na základě právního důvodu založeného Smlouvou, přičemž nebylo prokázáno, že by účastnice nájemní vztah ukončily zákonem předvídaným způsobem, a žalobu proto zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 17 Co 306/2007-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že řízení netrpí vadou spočívající v tom, že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho závěru, že Smlouva je koncipována jako smlouva nájemní s tím, že ujednání čl. II. odst. 3 Smlouvy, které obsahuje závazek žalované nevystupovat proti žalobkyni a jejímu manželovi, nemůže být příkazem ve smyslu příkazní smlouvy, protože smyslem příkazu je něco vykonat nebo obstarat; taková činnost však mezi účastnicemi sjednána nebyla. Ujednání je navíc natolik nekonkrétní a neurčité, že nemůže být posouzen jeho obsah, a ani vzdání se budoucích práv nemůže být platné. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že se jedná o nájemní smlouvu na dobu neurčitou, a dovodil, že vázání nájemního vztahu na dobu trvání života žalované není ničím vyloučené (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 513/2003). K námitce žalobkyně, že Smlouva je s ohledem na symbolickou částku nájemného neplatná pro rozpor s dobrými mravy, konstatoval, že výše nájemného je věcí domluvy účastníků smluvního vztahu a není žádným předpisem (s výjimkou regulace co do horního hranice) omezena. Rovněž neshledal skutkové okolnosti, které by umožnily posoudit chování žalované jako jednání uvádějící žalobkyni v omyl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nerozhodl o neplatnosti „celé příkazní smlouvy ze dne 30. 3. 2000“ podle § 39 obč. zák., resp. že neposoudil čl. II. Smlouvy podle § 41 odst. 1 obč. zák., a že při řešení otázky, zda lze tuto část právního úkonu oddělit od ostatního obsahu nerespektoval vůli jeho účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2127/2000 a sp. zn. 3 Cdon 1248/96). Uvádí, že její vůlí bylo „směnit v podstatě bezplatné užívání nemovitosti za neútočení ze strany žalované“, zatímco žalovaná považovala Smlouvu za směnu bezplatného užívání nemovitosti v P. za bezplatné užívaní předmětného bytu a součást vypořádání společného jmění s bývalým manželem. Tento rozpor ve vůli obou účastnic je důvodem k aplikaci ustanovení § 39 obč. zák. na celý právní úkon, nebo k použití § 49a obč. zák., protože byla žalovanou v souvislosti s čl. II. odst. 3 jednoznačně uvedena v omyl. Pokud odvolací soud přisvědčil žalované, pak mělo být postupováno podle § 41a odst. 2 obč. zák., podle něhož má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný (žalovanou deklarovaný) právní úkon, což vylučuje výklad Smlouvy jako smlouvy nájemní. Uvádí dále, že v řízení bylo prokázáno, že na jedné straně smluvního vztahu stojí závazek žalované „neútočit“ proti ní, a na straně druhé jako protiplnění stojí poskytnutí téměř bezplatného užívání předmětného bytu, přičemž tyto součásti smlouvy jsou její podstatnými náležitostmi, jež nelze oddělit od ostatního obsahu, a bez nichž by účastnice Smlouvu neuzavřely; rozdíl mezi tržním a sjednaným nájemným byl cenou za závazek „neútočení“. Namítá rovněž, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s ustanovením § 132 a 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž poukazuje na to, že příkaz něco nevykonat je logickou a zcela rovnocennou alternativou k příkazu něco konat, jakož i na to, že názor odvolacího soudu, že žalovaná svůj závazek neporušila, nemá oporu v předložených důkazech. Odvolacímu soudu také vytýká, že nechránil její vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, „kdy nad rozsah zbavení práv vlastníka žalobkyni ponechaly povinnost vlastníka“, čímž se dostal do rozporu s ustanovením § 11 odst. 4 Listiny, a že v rozporu s ustanovením § 41 odst. 2 o.s.ř. nevyložil žalobu jako výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K doplnění dovolání ze dne 3. 6. 2008 nebylo přihlíženo, neboť jím byly v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. uplatněny nové skutečnosti.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že Smlouva není smlouvou příkazní, ale nájemní.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastnic Smlouvy, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybňuje-li dovolatelka shora zmíněný závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo – dle jejího názoru – obsahem vůle účastnic Smlouvy a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Přehlíží tak, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Dovolatelka dále namítá, že pokud odvolací soud shledal ujednání obsažené v čl. II odst. 3 Smlouvy neplatným, měl – s ohledem na vůli účastnic při jejím uzavírání – dospět v souladu s ustanovením § 41 obč. zák. k závěru, že neplatná je celá Smlouva.

Ani tato námitka však není důvodná, neboť odvolací soud posoudil otázku částečné neplatnosti Smlouvy zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek bývalého Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněný pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, a rozsudek téhož soudu ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, a rozsudky ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněné pod č. 44 a č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a ročník 2004). Navíc výtky dovolatelky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale proti zjištěnému skutkovému stavu ohledně vůle účastnic při uzavírání smlouvy, z něhož odvolací soud při posuzování otázky neplatnosti Smouvy vycházel. Totéž platí i o její námitce, kterou se domáhala aplikace ustanovení § 41a obč. zák.

Pokud jde o další dovolací námitky, je jimi rovněž uplatňován (byť nikoliv výslovně) nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; výjimkou je námitka, že odvolací soud měl posoudit její žalobu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jako výpověď z nájmu bytu dle ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. (myšleno zřejmě občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.). Nehledě na to, že tuto námitku uplatňuje dovolatelka až v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), je třeba poukázat na to, že po 31. 3. 2006 (tj. po účinnosti uvedené novely) výpověď z nájmu bytu jakožto úkon hmotněprávní, nemůže být součástí žaloby na vyklizení (téhož) bytu jako úkonu procesněprávního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 78/2008).

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2010

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru