Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 545/2004Rozsudek NS ze dne 19.01.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.545.2004.1
Dotčené předpisy

§ 712 odst. 5 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 545/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města J. n. N., proti žalovanému L. N., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 145/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. května 2003, č.j. 35 Co 71/2003-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. května 2003, č.j. 35 Co 71/2003-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení

Odůvodnění:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9.10.2002, č.j. 9 C 145/2002-42, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 28, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve IV. nadzemním podlaží domu čp. 3855/10 v J. n. N. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí, byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu a současně je i nájemcem družstevního bytu v J. n. N. (dále „družstevní byt“), že předmětný byt přenechal (v roce 1998) do užívání bez souhlasu pronajímatele M. N. a jeho rodině, sám v něm nebydlel a zdržoval se v družstevním bytě, kde bydlí i v současné době. Dospěl k závěru, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč.zák., neboť žalovaný má dva byty a nebyly shledány žádné důvody, pro které by na něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt; žalovaný rovněž předmětný byt bez vážných důvodů neužívá. Povinnost žalovaného k vyklizení nevázal soud prvního stupně na zajištění bytové náhrady s poukazem na to, že má k dispozici dva byty.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č.j. 35 Co 71/2003-63, rozhodl, že: „Rozsudek okresního soudu se mění ve lhůtě k plnění tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15ti dnů od zajištění přístřeší a jinak se rozsudek potvrzuje“; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že výpovědní důvody uplatněné ve výpovědi dané žalobcem žalovanému byly ke dni doručení výpovědi dány a shledal napadený rozsudek správným „mimo výroku o lhůtě k plnění“. Zaujal názor, že občanský zákoník v ustanovení § 712 nepřipouští, aby v některém případě (po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 711 odst. 1 obč.zák.) bylo možno uložit bývalému nájemce byt vyklidit „bez zajištění alespoň přístřeší“; protože tomu tak je i v případě výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč.zák., změnil odvolací soud rozsudek okresního soudu tak, že žalovanému uložil byt vyklidit po zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení je nutno vázat na zajištění přístřeší a vyjadřuje přesvědčení, že přístřeší není bytovou náhradou ve smyslu ustanovení § 712 obč.zák. a že soud jednal „nad rámec zákonných ustanovení, rovnosti účastníků, právní jistoty, když dovolateli (žalobci) uložil jinou povinnost, čímž jednostranně zvýhodnil žalovaného“. Namítá, že „soud nesmí ex officio ve svém rozsudku stanovovat povinnost k tíži dovolatele (žalobce) v zajištění přístřeší, když z provedeného dokazování jasně vyplynul závěr, že pro to neexistuje žádný důvod“. Poukazuje na to, že žalovaný má nájemní právo ke dvěma bytům, aniž by byl vázán „povinností ve smyslu společné domácnosti“ a dovozuje, že uložení povinnosti žalobci zajistit žalovanému přístřeší je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba uvedená v § 21b o.s.ř., která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 3 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle právní úpravy po přijetí novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. je rozhodování – při vyklizení bytu – v části týkající se bytové náhrady nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, dále „R 28/1993“). V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že vyslovil-li nalézací soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněné pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997). Ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. je bytovou náhradou i přístřeší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v časopise Soudní judikatura 8/1997, dále např. rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura 6/2000, rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, uveřejněný pod C 381 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, a rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněný pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Proto i rozhodování soudu o povinnosti byt vyklidit po zajištění přístřeší je rozhodování o věci samé.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší; ostatně dovolatel proti ostatním výrokům napadeného rozsudku námitky nevznáší.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Podle § 712 odst. 5 věty první obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele (mimo jiné) z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší.

Přístřeší je (jak bylo výše uvedeno) bytovou náhradou svého druhu, o které je nutno - má-li na ni vyklizovaný právo - rozhodnout v rozsudku (srov. citovaný rozsudek sp.zn. 20 Cdo 2482/2000). Právo na tuto zákonnou formu bytové náhrady lze však vyklizovanému za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. odepřít, jestliže by výkon jeho práva byl v rozporu s dobrými mravy (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 1674/2002, dále např. rozsudek ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003).

Protože odvolací soud se při úvaze o podmíněnosti vyklizovací povinnosti žalovaného zajištěním přístřeší nezabýval aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. byl tedy uplatněn důvodně. Naproti tomu však nelze shledat opodstatněnou námitku dovolatele, že soud – při rozhodování o dané formě bytové náhrady – jednal nad rámec zákonných ustanovení. Ve věcech přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde podle hmotného práva přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada, jde totiž o spory, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, neboť jsou ovládány potřebou umožnit soudu přizpůsobit své rozhodnutí hmotněprávní úpravě, aniž by byl vázán procesními návrhy účastníků (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a to v celém rozsahu, neboť jednotlivé výroky rozhodnutí soudu ve věci přivolení k výpovědi jsou nedělitelné, a je-li důvod pro zrušení některého z nich, musí soud zrušit rozhodnutí jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1999). Věc se podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrací k dalšímu řízení krajskému soudu, pro nějž je právní názor dovolacího soudu závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. ledna 2005

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru