Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 527/2001Usnesení NS ze dne 21.11.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.527.2001.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 159 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 527/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce L. N., proti žalované J. N., o určení zániku práva společného nájmu bytu a o určení žalobce výlučným nájemcem bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 93/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2000, č. j. 19 Co 317/99-81, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2000, č. j. 19 Co 317/99-81, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 1999, č. j. 45 C 93/97-61, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. určil, že „odpůrkyni zaniklo ve smyslu § 708 občanského zákona právo společného nájmu k třípokojovému bytu č. 18, umístěnému ve IV. poschodí domu v B. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a výlučným nájemcem tohoto bytu je navrhovatel“, a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. května 2000, č. j. 19 Co 317/99-81, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném jako I., tj. ve výroku o věci samé, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků (ve výroku označeném jako II.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání.

Na základě zjištění, učiněných z provedených důkazů, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná trvale opustila společnou domácnost (§ 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění - dále jen „obč. zák.“), čímž došlo k zániku práva společného nájmu bytu způsobem upraveným v § 707 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., a proto žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud zjištění, která byla právně významná z hlediska ustanovení § 708 (ve spojení s § 707 odst. 1) obč. zák., pominul. Přitom vyšel pouze z následujících zjištění, která měl k dispozici rovněž soud prvního stupně. Především vzal za zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. září 1993, č. j. 16 C 510/92-16, bylo manželství účastníků ke dni 6. listopadu 1993 pravomocně rozvedeno. Současně zjistil, že ve věci sp. zn. 48 C 141/94 se na návrh žalobkyně J. N. vedlo proti žalovanému L. N. řízení o vydání klíčů od předmětného bytu, a že v tomto řízení soudy obou stupňů (Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně) dovodily, že právo společného nájmu předmětného bytu, svědčící účastníkům, nebylo zrušeno dohodou účastníků či rozhodnutím soudu a nezaniklo ani způsobem upraveným v § 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708, neboť odchod žalobkyně J. N. z bytu – s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem – nebylo lze posoudit jako trvalé opuštění společné domácnosti ve smyslu § 708 obč. zák. Protože tedy právo společného nájmu bytu účastníků trvalo, bylo žalobě na vydání klíčů od předmětného bytu ve věci sp. zn. 48 C 141/94 Městského soudu v Brně v konečném důsledku vyhověno - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. ledna 1995, č. j. 48 C 141/94-22, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 1997, č. j. 17 Co 438/95-41, a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. října 1997, č. j. 48 C 141/94-47. S přihlédnutím k těmto zjištěním odvolací soud – s poukazem na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné pod č. 5 ve svazku 2, ročníky 1993, 1994 – II. díl, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (dále jen „usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/93“) – dovodil, že byla-li sporná otázka, tj. otázka zániku práva společného nájmu bytu účastníků způsobem upraveným v § 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., již vyřešena v rozhodnutí o žalobě na plnění, tj. ve věci sp. zn. 48 C 141/94 Městského soudu v Brně, týkající se vydání klíčů od předmětného bytu, brání jejímu novému projednání v řízení o žalobě na určení překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). S přihlédnutím k této tzv. negativní procesní podmínce (§ 103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit (§ 104 odst. 1 věta první o.s.ř.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle § 221 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 2 o.s.ř. řízení v tomto rozsahu zastavil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§ 238/1a, § 239/2 a § 237/1“ o.s.ř. Uplatnil v něm – s přihlédnutím k jeho obsahu – dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. namítl, že v projednávané věci rozhodovala u odvolacího soudu vyloučená soudkyně, a pokračoval, že v obou věcech, tedy ve věci sp. zn. 48 C 141/94 Městského soudu v Brně (ve věci týkající se vydání klíčů od předmětného bytu) a rovněž tak v dané věci (ve věci sp. zn. 45 C 93/97 Městského soudu v Brně) spolurozhodovala v odvolacím řízení JUDr. P., tj. tatáž soudkyně, a proto „lze důvodně předpokládat určitou míru podjatosti ze strany zmíněné soudkyně ...“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že „napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně čj. 19 Co 317/99 vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování provedeném u soudu I. stupně čj. 45 C 93/97“. Zde zdůraznil, že odvolací soud při posouzení věci „pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedeným dokazováním prokázány a které v řízení před soudem prvního stupně ... zcela jednoznačně vyšly najevo“. V této souvislosti namítl, že žalovaná z bytu odešla po navázání známosti s jiným mužem a nikoliv proto, že ji on „vyštval z bytu“, a že - z důvodů podrobně rozvedených v dovolání - je nepravdivé i „tvrzení“ žalované o strachu z fyzického napadání. Poté žalobce ze svého úhlu pohledu vylíčil soužití účastníků a obsáhle se vyjádřil rovněž k průběhu řízení ve věci sp. zn. 48 C 141/94 Městského soudu v Brně. Poukazem na dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, že vyřešení sporné otázky v rozhodnutí o žalobě na vydání klíčů od předmětného bytu tvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení žalobce výlučným nájemcem bytu. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud, aniž se zabýval konkrétními okolnostmi projednávané věci, vyšel při posouzení této otázky zcela mechanicky z usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/93, které se týkalo „jiného soudního sporu - v daném případě dokumentace naftových motorů“. Je toho názoru, že zmíněné usnesení se vztahuje pouze na tam řešený konkrétní případ a nelze je vztáhnout na jeho věc, v níž jsou zcela jiné rozhodné okolnosti. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. května 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, trpí-li řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., tj. i vadou podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., kterou namítl dovolatel. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a f/ o.s.ř. žalobce nenamítl a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda řízení je postiženo vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., jestliže v odvolacím řízení v projednávané věci spolurozhodovala soudkyně, která byla členkou odvolacího senátu, rozhodujícího v odvolacím řízení v předchozí, resp. jiné, procesní věci týchž účastníků.

Podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce (nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát). Přitom pro přípustnost dovolání je nerozhodné, zda k vadě řízení podle citovaného ustanovení došlo před odvolacím soudem nebo před soudem prvního stupně.

Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, § 18 odst. 1 o.s.ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce - soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, včetně způsobu vedení řízení soudcem a také včetně toho, že soudce rozhodoval v jiné procesní věci týchž účastníků (posléze uvedeným důvodem argumentuje v dovolání žalobce), nejsou způsobilé založit podjatost soudce - nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních institutů. Stejným způsobem byly uvedené otázky judikovány v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a ani v projednávané věci se dovolací soud od uvedeného názoru neodchyluje. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, je dán důvod přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. - takové rozhodnutí trpí tzv. zmatečností. Přitom dovolací soud posuzuje otázku vyloučení soudce bez ohledu na to, zda skutečně bylo o vyloučení rozhodnuto postupem podle § 16 o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudkyně odvolacího soudu JUDr. H. P., jíž se námitka podjatosti týkala, ve vyjádření k uvedené námitce ze dne 17. ledna 2001 uvedla, že „k projednávané věci, účastníkům řízení a ani jejich právním zástupcům nemá žádný vztah“. Byť v předchozí věci účastníků jako členka odvolacího senátu spolurozhodovala, neměla tato okolnost na rozhodování ve věci žádný vliv.

Nelze-li poukazem na okolnost, že soudce odvolacího soudu (spolu)rozhodoval v jiné procesní věci týchž účastníků, zpochybnit „nestrannost“ odvolacího soudu a není - li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudkyně, která u odvolacího soudu v dané věci (spolu)rozhodovala, že nemá žádný vztah nejen k věci, nýbrž ani k účastníkům a jejich právním zástupcům (ostatně výtky žalobce k uvedeným vztahovým záležitostem ani nesměřovaly), nelze dovodit, že by u odvolacího soudu (spolu)rozhodovala vyloučená soudkyně. Za této situace nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání rovněž žalobce opřel, nemůže být dovolání přípustné již proto, že v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nejde o (měnící) rozsudek, jak to pro účely přípustnosti dovolání citované ustanovení předpokládá.

Otázku přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nebylo zapotřebí řešit již proto, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Napadené usnesení bylo proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumáno v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. i jejich obsahovou konkretizací. O vadách podle § 237 odst. 1 o.s.ř je pojednáno výše; ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.

Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).

V dané věci vyšel odvolací soud pouze ze dvou zjištění. Šlo o zjištění, která jsou specifikována na jiném místě tohoto rozhodnutí a která odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - čerpal ze spisů sp. zn. 16 C 510/92 a 48 C 141/94 Městského soudu v Brně. Správnost uvedených zjištění dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nezpochybnil; odvolacímu soudu v rámci citovaného dovolacího důvodu pouze vytkl, že pominul skutková zjištění, z nichž při posouzení projednávané věci vyšel soud prvního stupně, tj. skutková zjištění, která byla právně významná z hlediska § 708 a § 707 odst. 1 obč. zák. Tato skutková zjištění soudu prvního stupně však neměla pro odvolací soud - vzhledem k právním závěrům, které učinil - žádný právní význam (na nich odvolací soud své právní závěry nezaložil). Protože z tohoto pohledu šlo o skutková zjištění, která pro posouzení věci z hlediska procesního práva nebyla pro odvolací soud podstatná, nelze usoudit, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a tudíž ani na naplněnost dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Jde zde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu. Přitom ustanovení § 103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.

Z řečeného vyplývá, že soud může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není - li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159 odst. 3 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o.s.ř.). S možností, že pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaví řízení rovnou odvolací soud (po předchozím zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení), výslovně počítá i ustanovení § 221 odst. 1 písm. b/, odst. 2 o.s.ř. Občanský soudní řád dokonce umožňuje učinit takové rozhodnutí (po předchozím meritorním projednání věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem) i dovolacímu soudu (srov. § 237 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 243b odst. 3 o.s.ř.).

O stejnou věc jde přitom tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.

Soudní praxe dovodila, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté vůči nové žalobě na určení. Žaloba na plnění je přípustná, i když se týká těchže účastníků, neboť bylo pravomocně rozhodnuto jen o tom, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a nikoliv o plnění z téhož právního vztahu nebo práva; pro účastníky řízení a pro soud je přitom závazné (§ 135 odst. 2 o.s.ř.) rozhodnutí o tom, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 418, bod 7). Současně dovodila, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení, a to již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění (srov. rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/93, z něhož vyšel odvolací soud). Přitom však nelze opomenout, že ve smyslu citovaného rozhodnutí bude překážkou věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení pouze pravomocné rozhodnutí o takové žalobě na plnění, která vystihuje celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Z toho vyplývá, že (pravomocné) rozhodnutí o žalobě, která celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva nevystihuje, resp. nemůže - z objektivních důvodů - vystihnout, naopak překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení nezakládá.

Typickým (pravomocným) rozhodnutím o žalobě na plnění, které by v poměrech projednávané věci zakládalo překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení, je rozhodnutí, ať již vyhovující či zamítavé, o zpřístupnění bytu, resp. o zrušení práva společného nájmu bytu. Pravomocné rozhodnutí o žalobě na vydání klíčů, byť se v řízení o této žalobě řešila otázka zániku práva společného nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem (§ 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.), však podle názoru dovolacího soudu překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení žalobce výlučným nájemcem bytu nezakládá. Takové rozhodnutí obsah daného práva (práva společného nájmu bytu manželů) nevyčerpává v celém rozsahu, neboť bez návaznosti alespoň na řešení otázky umožnění užívání bytu, resp. zpřístupnění bytu, řeší izolovaně pouze otázku vydání klíčů od bytu, tj. svou povahou dílčí otázku, tedy otázku, která obsah práva společného nájmu bytu prakticky nijak nevyčerpává.

Lze proto uzavřít, že odvolací soud vyšel z právního názoru obsaženého v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/93, aniž dostatečně uvážil, zda pravomocné rozhodnutí o žalobě na vydání klíčů může být v poměrech projednávané věci překážkou věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení žalobce výlučným nájemcem bytu. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. listopadu 2001

JUDr. Miroslav Ferák , v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru