Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 526/2018Usnesení NS ze dne 09.05.2018

HeslaOchrana vlastnictví
Obnova řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.526.2018.1
Dotčené předpisy

čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.

§ 228 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2540/18 ze dne 09.10.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 526/2018-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně ELMAD spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 155.754 Kč, o návrhu na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 219/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017, č. j. 18 Co 255/2017-207, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, č. j. 16 C 219/2010-80, zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 155.754 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 18 Co 318/2013-116, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněné právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé žalobkyni jako pronajímatelce bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného je promlčeno, neboť se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Měl též za to, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 12. 2013.

Dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2014, č. j. 26 Cdo 2716/2014-160, odmítl.

Dne 25. 1. 2017 podala žalobkyně návrh na obnovu řízení, jímž se domáhala „povolení obnovy řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 219/2010,“ s odůvodněním, že Ústavní soud vydal dne 25. 10. 2016 pod sp. zn. II. ÚS 2062/14, nález, ve kterém v obdobné věci judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Tento nález nemohla bez své viny použít v původním řízení a může pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 24. 4. 2017, č. j. 16 C 219/2010-180, návrh na obnovu řízení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. 18 Co 255/2017-207, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobou na obnovu řízení nelze řešit právní otázky a nesprávná právní posouzení věci, přičemž skutkový důvod obnovy v návrhu vymezen nebyl. Dopadají-li důvody obnovy řízení jen do skutkových zjištění soudu, je zřejmé, že lze obnovit jen řízení, které se skutkovými otázky mohlo zabývat a zabývalo, tedy řízení před soudem I. a II. stupně, nikoli řízení dovolací. Současně uvedl, že žaloba nebyla podána ani včas z hlediska běhu tříleté objektivní „promlčecí“ lhůty.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“, neboť otázka nastolená k dovolacímu přezkumu (otázka, zda lze rozhodnutí dovolacího soudu napadnout žalobou na obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 228 o. s. ř.) byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího vyřešena a od ustáleného řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu. Podle ustálené judikatury totiž proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nepřipouští o. s. ř. opravný prostředek, a to ani odvolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008, nebo ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2837/2016), ani autoremeduru (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5038/2016), ani žalobu pro zmatečnost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 289/2002, uveřejněné pod č. 73/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani dovolatelkou požadovanou obnovu řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 869/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu vydaná v obdobných věcech ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4620/2017, a ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5752/2017).

Závěrem dovolací soud podotýká, že bez ohledu na shora uvedené by obnova řízení v dané věci nemohla být povolena. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. Ú 1350/15). Navíc byl návrh na obnovu řízení podán po uplynutí objektivní zákonem stanovené tříleté lhůty (§ 233 odst. 2 o. s. ř.).

Dovolací soud nepřehlédl ani to, že dovolatelka dovolání podává proti celému rozhodnutí odvolacího soudu, tedy jakoby i proti výroku o náhradě nákladů řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.

Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 9. května 2018

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru