Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 5184/2016Usnesení NS ze dne 21.09.2017

HeslaNájem
Žaloba
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5184.2016.1
Dotčené předpisy
§ 667 odst. 1 obč. zák.

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 5184/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. A., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, jako insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníka P. B., O., zastoupené Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 828/23, proti žalovanému V. H., P., zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, o zaplacení částky 31.773.207,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 11/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 6 Cmo 258/2015-275, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na vydání platebního rozkazu podaným dne 25. ledna 2011 u Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) se P. B. (dále jen „dlužník“) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 31.773.207,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil tvrzením, že od žalovaného měl do 19. prosince 2008 pronajaty tam specifikované nemovitosti (dále jen „pronajaté nemovitosti“), které za trvání nájmu opravil a upravil na své náklady ve výši 85.873.207,- Kč, které mu žalovaný částečně uhradil postupnými platbami v celkové částce 54.100.000,- Kč. Do současné doby mu však neproplatil zbylou část takto vynaložených investic (odpovídající žalované částce), a to přesto, že tyto investice vložil do pronajatých nemovitostí v souladu s ustanoveními § 667 a § 669 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Později, v podáních z 25. dubna 2013 (č. l. 51 až 54 spisu), z 27. května 2013 (č. l. 59 až 73 a 78 až 92 spisu) a z 30. října 2013 (č. l. 99 až 111 spisu), jakož i při jednáních před soudem prvního stupně dne 23. října 2013 (č. l. 96 a 97 spisu) a dne 27. srpna 2014 (č. l. 149 až 152 spisu), jednotlivé opravy a úpravy upřesnil a uvedl, že všechny své investice do pronajatých nemovitostí žalovaný odsouhlasil a zároveň se zavázal uhradit mu veškeré náklady s nimi spojené.

Usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. KSOS 25 INS 19363/2014 – A22, Krajský soud v Ostravě zjistil (s účinky od 5. listopadu 2014, 10.42 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil A. A. Prohlášením konkurzu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Jelikož podáním doručeným soudu prvního stupně dne 29. ledna 2015 insolvenční správkyně dlužníka navrhla, aby v řízení bylo pokračováno (viz č. l. 202 spisu), stala se tímto dnem účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).

Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 28 Cm 11/2011-124, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 563,- Kč. Poté rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Cm 11/2011-253, žalobu ohledně částky 31.772.644,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. 6 Cmo 258/2015-275, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek je zapotřebí zdůraznit, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností (viz § 79 odst. 1 o. s. ř.). V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, a z 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností plní žalobce i povinnost tvrzení, kterou mu ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě předně nelze ztratit ze zřetele, že dlužník (bývalý nájemce) v průběhu řízení před soudem prvního stupně vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě doplnil tvrzením, že dovolatel (pronajímatel) se mu zavázal uhradit veškeré náklady spojené s (odsouhlasenými) investicemi do pronajatých nemovitostí. Za této situace bylo napříště zřejmé, že se domáhá vypořádání uvedených investic z titulu náhrady nákladů spojených se změnou pronajaté věci, k jejichž úhradě se pronajímatel zavázal (§ 667 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Pak je ovšem nerozhodné, že některé z těchto investic případně mohly mít charakter nákladů vynaložených nájemcem při opravě, ke které byl povinen pronajímatel (§ 669 obč. zák.). I oprava věci, která je předmětem nájmu, totiž může představovat (odsouhlasenou) změnu této věci (k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4208/2014), přičemž podkladem pro její vypořádání je zde právě závazek pronajímatele ve smyslu § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák., a nikoli okolnosti rozhodné pro aplikaci § 669 obč. zák. Byť tedy dlužník v žalobě odkázal rovněž na posléze uvedené ustanovení, není to pro další průběh řízení směrodatné, není-li soud při svém právním posouzení věci právním názorem účastníků vázán (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 505, a v soudní praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003, uveřejněný pod č. C 2392 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; obdobný závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dalším dovolacím námitkám (podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) lze uvést následující. Předně je zapotřebí zdůraznit, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012, na nějž v dovolání odkázal dovolatel, nevyplývá požadavek, aby ve sporu o vypořádání nákladů nájemce na odsouhlasenou změnu pronajaté věci žalobce (nájemce) v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), eventuálně v průběhu řízení při plnění povinnosti tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), rovněž uvedl, kdy a jakým „způsobem“ (míněno patrně formou) dal pronajímatel souhlas se změnami na předmětu nájmu a kterých konkrétních úprav se takový souhlas týkal. Nelze opomenout, že pro souhlas pronajímatele není předepsána zvláštní forma a navíc jej lze udělit i dodatečně po provedení změny předmětu nájmu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1899 a 1900, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003, uveřejněný pod č. C 2574 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či ze dne 25. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 926/2009). Současně nelze ztratit ze zřetele, že byť je souhlas pronajímatele (hmotně)právním úkonem (srov. opět naposledy citovaný rozsudek Nejvyššího soudu), a musí proto splňovat jeho obecné náležitosti, např. určitost, lze změny předmětu nájmu, k jejichž schválení směřuje, vymezit i úhrnně, a to např. i tak, že udělený souhlas „pokryje“ veškeré změny pronajaté věci provedené nájemcem za trvání nájmu. V uvedených souvislostech je třeba si též uvědomit, že okolnosti rozhodné pro závěr o souhlasu pronajímatele s konkrétní změnou pronajaté věci lze prokázat nejen důkazy přímými, ale i nepřímými (přímým důkazem je ten, který přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost; nepřímým je pak důkaz, který dokazuje skutečnost jinou, ale takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování – v podrobnostech viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že uvedené platí obdobně též pro závazek pronajímatele ve smyslu § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák.

Lze uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže ve vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) ve spojení s tvrzeními učiněnými žalující stranou v průběhu řízení (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) neshledal nedostatky, jež by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně dosud neunesla břemeno tvrzení o právně významných skutečnostech, jež je povinna tvrdit z hlediska aplikované hmotněprávní normy (hypotézy § 667 odst. 1 věty první a druhé obč. zák.). K tomu se sluší poznamenat, že vady ve vylíčení rozhodujících skutečností, nepodaří-li se je odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., jsou důvodem pro odmítnutí žaloby (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), nikoli pro její zamítnutí (kvůli nesplnění povinnosti tvrzení podle § 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř), jak se snad – vzhledem k obsahu dovolání – mylně domníval dovolatel.

K ostatním dovolacím výtkám zbývá dodat, že podle obsahu spisu nenastaly v souzené věci účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., jelikož účastníci dosud nebyli o koncentraci řízení a jejích účincích řádně poučeni (k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru