Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 507/2008Usnesení NS ze dne 20.01.2010

HeslaNájem pozemku
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.507.2008.1
Dotčené předpisy

§ 676 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 507/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce S. ž. d. c., s. o., proti žalovanému P. B. a.s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 720.410,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 44/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2007, č.j. 14 Co 417/2006-303, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Právní předchůdce žalobce (Č. d., s. o.) se podanou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 1.440.820,- Kč s příslušenstvím jako dlužné nájemné za užívání pronajatých pozemků za období roku 1997 a 1998. Žalovaný namítl započtení své pohledávky ve výši 910.000,- Kč na nájemné za rok 1997 a dále se vzájemným návrhem domáhal zaplacení částky 189.590,- Kč s příslušenstvím.

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, č.j. 17 C 44/99-139, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 7. 2001, č.j. 17 C 44/99-145, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 530.820,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 189.590,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 17. 12. 1997 do zaplacení zamítl (výrok II.), žalobu ohledně částky 910.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok doplňujícího rozsudku – dále jen „výrok IV.“) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) – poté, co usnesením ze dne 25. 11. 2004, č.j. 47 Co 456/2001-169, rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno se S. ž. d. c., s. o. – rozsudkem ze dne 12. 5. 2005, č.j. 47 Co 456/2001-175, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zčásti změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 189.590,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 13. 3. 1999, ve zbývající části jej potvrdil; dále jej ve výrocích I. a III. a ve výroku IV. ohledně částky 180.102,50 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 2. 1998 do zaplacení a částky 9.487,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 5. 1998 do zaplacení zrušil a věc mu tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstal nadále toliko nárok žalobce na zaplacení částky 720.410,- Kč s příslušenstvím jakožto dlužné nájemné za rok 1998.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č.j 17 C 44/99-200, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 720.410,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 180.102,50 Kč od 1. 2. 1998 do zaplacení, ve výši 26 % z částky 180.102,50 Kč od 1. 5. 1998 do zaplacení, ve výši 26 % z částky 180.102,50 Kč od 1. 8. 1998 do zaplacení a ve výši 26 % z částky 180.102,50 Kč od 1. 11. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č.j. 14 Co 417/2006-303, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 502.500,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 217.910,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Po doplnění a zopakování dokazování vzal odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 30. 1. 1994 ve znění dodatku ze dne 14. 12. 1995 smlouvu o nájmu části pozemku p.č. 1338 o výměře 1510 m2 a příjezdové komunikace o výměře 2328 m2 (dále jen „Nájemní smlouva“), že nájemné činilo částku 720.410,- Kč ročně a mělo být hrazeno ve čtvrtletních splátkách vždy do 31. 1., 30. 4., 31. 7. a 31. 10. běžného roku, že nájem byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 1997, že žalovaný užíval část pronajatého pozemku i po uplynutí dohodnuté doby (a to část příjezdové komunikace i další část pozemku), že v prosinci 1997 učinil návrh nové nájemní smlouvy s nižší výměrou pronajatých pozemků, který však žalobce v únoru 1998 odmítl, a že k odevzdání pozemků došlo až 4. 1. 1999, kdy žalovaný předal žalobci klíče od bran vedoucích k pronajatým pozemkům. Ztotožnil se rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že dnem 1. 1. 1998 se dle ustanovení § 676 odst. 2 obč.zák. obnovil nájemní vztah mezi účastníky za podmínek sjednaných Nájemní smlouvou a dodal, že „zákon ani judikatura soudů nijak blíže nerozlišuje intenzitu, s jako nájemce po skončení sjednané doby užívá předmět nájmu a lze mít za to, že pokračujícím užíváním pozemku je již jeho nevyklizení, užívání pouze jeho části či neodevzdání klíčů“. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jež vyhověl žalobě v této části v plném rozsahu, však dovodil, že vzhledem k okolnostem případu (stále trvající zájem žalovaného o uzavření změny nájemní smlouvy, chování žalobce, který na návrh nové nájemní smlouvy z prosince 1997 nereagoval včas a odmítl jej až v únoru 1998 a skutečnost, že žalovaný v roce 1998 užíval pouze část pozemku) by přiznání práva na zaplacení nájemného v celém rozsahu bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). Vycházel z toho, že žalovaný užíval pozemek o výměře 1064 m2 za nájemné ve výši 400,- Kč/m2 a příjezdovou komunikaci o výměře 1537 m2 za nájemné 50,- Kč/m2, což představuje nájemné ve výši 502.500,- Kč, a proto ohledně této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (včetně příslušenství); ve zbývající části, tj. ohledně částky 217.910,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to v části, níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Popisuje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pokračujícím užíváním části pozemku žalobce (účelové komunikace) došlo k obnovení nájemního vztahu mezi účastníky řízení za podmínek sjednaných Nájemní smlouvou, včetně povinnosti žalovaného platit v této smlouvě sjednané nájemné. Uvádí, že podmínka pro obnovení nájemního vztahu dle § 676 odst. 2 obč.zák. (že nájemce užívá pronajatý prostor i po skončení nájmu) nebyla v daném případě splněna, neboť v řízení bylo prokázáno, že po 1. 1. 1998 žalovaný neužíval předmět nájmu podle Nájemní smlouvy. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda užívání části pozemku (účelové komunikace) v areálu žalobce jako jediného možného přístupu k budovám v jeho vlastnictví je důvodem k obnovení nájemního vztahu dle 676 odst. 2 obč.zák. Poukazuje na to, že neměl jinou možnost, jak udržovat vlastní majetek v provozuschopném stavu a zajišťovat ochranu před jeho poškozováním (v souvislosti s ukončením nájemního vztahu k 31. 12. 1997 se stal areál nehlídaným a volně přístupným). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. září 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jemuž sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, který vyslovil závazný právní názor, jež však nebyl pro pozdější rozsudek soudu prvního stupně určující, v dané věci proto nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatelem formulovaná otázka zásadního právního významu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zpochybnit), že žalovaný v roce 1998 užíval nejen příjezdovou komunikaci, ale i další část původně pronajatého pozemku, dovodil, že užíváním i jen části předmětu nájmu po uplynutí sjednané doby došlo dle § 676 odst. 2 obč.zák. k obnovení nájemního vztahu.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2002, sp.zn. 28 Cdo 1790/2002, uveřejněném pod C 1602 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřil názor, že pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby je i jejich nevyklizení. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil dále např. ve svých usneseních ze dne 13. 5. 2009, sp.zn. 26 Cdo 899/2008, a ze dne 20. 5. 2009, sp.zn. 26 Cdo 831/2008, a sdílí jej i v souzené věci, ve vztahu k užívání pozemku. Se zřetelem k tomu vede k obnovení nájemního vztahu ve smyslu § 676 odst. 2 obč.zák. též užívání předmětu nájmu v menším než sjednaném rozsahu, neboť citované ustanovení ani ustálená soudní praxe nijak blíže nerozlišuje, s jakou intenzitou, resp. v jakém rozsahu nájemce nadále (i po skončení sjednané doby) předmět nájmu užívá.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty za středníkem a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2010

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru