Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 501/2004Rozsudek NS ze dne 22.12.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.501.2004.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 712 odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 712a odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 501/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované A. V., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 519/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2002, č.j. 7 Co 2108/2002-52, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám advokáta, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č.j. 5 C 519/2000-33, určil, že „povinnost žalované vyklidit dům čp. 97, stavební parcelu č. 141/14 a parcelu č. 163 v k.ú. B., jak bylo uloženo žalované rozsudkem Okresního soudu v Písku č.j. 7 C 374/95, není vázána na bytovou náhradu“ a rozhodl, že „žalovaná je povinna vyklidit předmětné nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poté, co bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětné nemovitosti po zajištění náhradního bytu, došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva žalované bydlet v nemovitosti do zajištění náhradního bytu byl v rozporu s dobrými mravy. Bylo totiž zjištěno, že žalovaná neplatí úhradu za užívání nemovitostí a užívá je způsobem, který zhoršuje jejich stav a omezuje žalobce tak, že ten nemůže vykonávat své vlastnické právo k nim. Soud prvního stupně neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možné vázat povinnost žalované vyklidit nemovitosti na zajištění náhradního ubytování.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, č.j. 7 Co 2108/2002-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že „povinnost žalované vyklidit dům č.p. 97 se stavební parcelou č. 141/14 a pozemkovou parcelou č. 163 v katastrálním území B., jak bylo uloženo žalované rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 10. 1995, č.j. 7 C 374/95-8, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu“ a rozhodl, že „žalovaná je povinna předmětné nemovitosti vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování i mimo obec, než je vyklizovaný byt“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, vyjádřil souhlas s jeho závěrem, že vzhledem ke způsobu, jakým žalovaná nemovitosti užívá, by další výkon jejího práva zde bydlet do zajištění náhradního bytu byl v rozporu s dobrými mravy, přihlédl i k tomu, že ačkoliv právo žalované užívat předmětné nemovitosti bylo založeno v době, kdy již za toto užívání nic neplatila, k žádné úhradě ani snaze se dohodnout ze strany žalované nedošlo a žalovaná o jakékoli úhradě ani neuvažuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vzal též v úvahu okolnosti na straně žalované, a to zejména skutečnost, že užívá předmětné nemovitosti k bydlení s nezletilou dcerou účastníků a v zájmu toho, aby byla vyloučena možnost, že se žalovaná s nezletilým dítětem octne zcela bez možnosti bydlet, vázal vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování, a to i mimo obec, v níž se nachází vyklizovaný byt.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná vlastnoručně sepsané dovolání, v němž namítala, že v době společného soužití účastníků žalobce dělal dluhy, na údržbě nemovitostí se nepodílel a práce na domě i materiál platila žalovaná. Zdůraznila, že vždy uváděla, že žalobci splatí, co mu náleží, on však nesouhlasí, chce všechno, a jí by „nedal ani korunu“. Popřela, že by devastovala dům a vyjadřovala podiv nad tím, „jak může přijít někdo od soudu prohlížet dům, když věří jen tomu, co řekne jedna strana, a druhou ignoruje“. Vytýkala soudu, že si nezjistil „jak to vlastně je“ a že se nezeptal „na výboře“ nebo lidí ze vsi jak vypadal dům, než přišla ona. Uvedla, že kdyby měla žalobci dům nechat, tak v takovém stavu, jako byl, tzn. bez topení, vody, elektřiny, prádelny a koupelny – tedy jen hrubou stavbu.

Dovolatelce ustanovený zástupce dovolání doplnil tak, že soudy obou stupňů nesprávně a v rozporu s hmotným právem řeší právní otázky, že žalovaná od počátku tvrdí, že soud prvního stupně bez opory v důkazních materiálech jednostranně věří tvrzení žalobce ohledně existence dluhu na nájemném, ačkoli žalovaná logicky tvrdí, že do nemovitosti ve vlastnictví žalobce investovala ze svého značné finanční prostředky, bez nichž by nemovitost nebyla vůbec obyvatelná, že tyto prostředky měly být vzaty v úvahu při jednání o vyklizení nemovitosti vzhledem k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť napadeným rozhodnutím by vznikl na straně žalobce neoprávněný majetkový prospěch. V doplňku dovolání se dále uvádí, že minimálně mělo být vyklizení vázáno na bytovou náhradu, a to i s ohledem na rodinu žalované. Navrhuje se, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření k dovolání označil napadené rozhodnutí za věcně správné. Neplacení úhrady za užívání pokládá za jednoznačné s tím, že ačkoli byla žalovaná odsouzena k zaplacení úhrady ve výši 19.728,-Kč s příslušenstvím pravomocným rozsudkem, nebylo zaplaceno nic ani na základě výkonu rozhodnutí, a proto již žalobce další žalobu nepodával. Žalovanou tvrzené investice do předmětných nemovitostí nebyly prokázány. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Správnost napadeného rozsudku lze zpochybnit námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), i námitkou, že výrok spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a konečně i námitkou, že řízení je postiženo vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostní vady), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Způsob užívání domu žalovanou vyplývá z důkazu místním ohledáním a skutečnost, že tento stav je výsledkem užívání žalovanou vyplývá ze shodné výpovědi účastníků. Jestliže žalobce ve své účastnické výpovědi dne 2. 10. 2000 uvedl, že „do dnešního dne“ od žalované nedostal „ani korunu“ za to, že v domě bydlí a jestliže žalovaná svým přednesem u jednání před soudem prvního stupně dne 13. 12. 2001 potvrdila, že v průběhu celého tohoto řízení žalobci nic za užívání nemovitosti neplatila, pak (s přihlédnutím k tomu, že dle § 120 odst. 4 o.s.ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků) nelze dospět k závěru, že by zmíněné skutkové závěry neměly dle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Žalovanou tvrzená (nikoli prokázaná) skutečnost, že do nemovitostí investovala vlastní prostředky, na správnosti uvedených skutkových závěrů nic nemění.

Vytýká-li žalovaná soudům obou stupňů, že nezjistili určité skutečnosti, které považuje za významné, pak přehlíží, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, podle níž jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud (poté) rozhoduje, které navrhované důkazy provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.) a nejde-li o výjimky stanovené v § 120 odst. 2 o.s.ř. (mezi něž projednávaná věc nepatří), může (není však povinen) soud provést i jiné než navržené důkazy v případech, kdy potřeba (a logicky též možnost) jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Nelze tedy dospět k závěru, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obecnou námitku, že „soudy obou stupňů nesprávně a v rozporu s hmotným právem řeší právní otázky“ (aniž by tyto otázky byly specifikovány) nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm, b/ o.s.ř. Stejně tak nelze za uplatnění tohoto důvodu považovat námitky, které především směřují proti skutkovým zjištěním, předestírají jinou verzi skutkového stavu, a na jeho základě pak dovozují nutnost odlišného právního posouzení. Není-li totiž možné zpochybnit skutková zjištění, může dovolací soud přezkoumávat výlučně právní posouzení toho skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vychází, a nikoli skutkového stavu jiného.

Vzhledem k (nepříliš zřetelné) obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je tedy ještě třeba v dovolacím řízení zodpovědět otázku, zda zjištěný skutkový stav odůvodňoval závěr, že od vydání rozhodnutí ukládajícího žalované vyklizení předmětných nemovitostí po zajištění náhradního bytu došlo k takové změně poměrů, že by nadále bylo v rozporu s dobrými mravy, aby povinnost žalované vyklidit nemovitosti byla podmiňována zajištěním náhradního bytu a že je třeba tuto povinnost vázat (pouze) na zajištění náhradního ubytování i mimo obec, než je vyklizovaný byt.

Posouzení uvedené právní otázky je založeno na aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle nějž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, pod C 2084). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 3, pod poř. č. 26, ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 10. 1995, č. j. 7 C 374/95-8, jímž byla žalované uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Obsahem tohoto vztahu je právo žalované v předmětných nemovitostech bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta první obč. zák. per analogiam). Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.

Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby nutno vzít v úvahu, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jakož i jiné hrubé porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu § 712 odst. 5 věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit, jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. § 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení. V této souvislosti nelze přehlédnout ani okolnost, zda ten, komu svědčí právo v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet, plní odpovídající povinnosti s realizací tohoto práva spojené (srov. k tomu ustanovení § 712a obč. zák. vymezující právní postavení takovéto osoby), případně zda jeho chování je – ve srovnání se situací, která zde byla v době vyhlášení rozsudku ukládajícího povinnost k vyklizení – pokračujícím porušováním těchto povinností. Již soud prvního stupně správně zdůraznil, že opačný závěr by vedl k tomu, že žalovaná, jíž svědčí pouze časově omezené právo v nemovitosti bydlet, by byla ve výhodnějším postavení než nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu a uložena povinnost k vyklizení po zajištění přístřeší, zatímco žalovaná by pro obdobné protiprávní jednání nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu z 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, 29. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, 20. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 (uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582), 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, nebo 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, a ani v projednávané věci nemá dovolací soud důvodu se od těchto závěrů odchýlit.

Úvaha dovolatelky, že napadeným rozhodnutím by vznikl na straně žalobce neoprávněný majetkový prospěch, je již s ohledem na předmět řízení, jímž nedochází k majetkovému vypořádání mezi účastníky, zjevně nepřiléhavá.

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že změnu poměrů odůvodňující vázat vyklizení bytu žalovanou nikoli na zajištění náhradního bytu, nýbrž pouze na zajištění náhradního ubytování, lze dovodit z pokračujícího neplacení úhrady za užívání nemovitostí žalovanou a z užívání způsobem zhoršujícím jejich stav, je jeho právní posouzení věci správné. Ohled na rodinu žalované byl vzat odvolacím soudem v úvahu právě tím, že vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního ubytování, ačkoli ostatní okolnosti případu by neodůvodňovaly ani tuto formu bytové náhrady (srov. výše úvahu a formách bytové náhrady v případě skončení nájmu výpovědí dle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.).

Tzv. zmatečnostní vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolatelkou vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.

Napadený rozsudek je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalované ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný, a dovolací soud proto dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 149 odst 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. prosince 2004

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru