Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 50/2013Usnesení NS ze dne 14.03.2013

HeslaNeplatnost právního úkonu
Společný nájem bytu manžely
Výpověď z nájmu bytu
Žaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.50.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 704 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 50/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. M., bytem v P., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2, nám. Míru 20/600, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 196/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 17 Co 34/2010-216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. 17 Co 460/2008-90, zrušil rozsudek ze dne 7. srpna 2008, č. j. 15 C 196/2007-67, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 1. srpna 2007 (dále též jen „výpověď“) z nájmu žalobce k „bytu v 3. nadzemním podlaží na adrese P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 17 Co 34/2010-156, změnil v pořadí druhý (opět vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. října 2009, č. j. 15 C 196/2007-129, tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, č. j. 26 Cdo 4189/2010-192, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 17 Co 34/2010-216, potvrdil ve výroku o věci samé v pořadí druhý (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. října 2009, č. j. 15 C 196/2007-129 (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném (v daném případě nezpochybnitelném – viz posléze uvedený výklad) skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především (předběžně) dovodil, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – žalobci a jeho tehdejší manželce D. M. nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely; s přihlédnutím k tomu pak uzavřel, že D. M. nebyla v řízení o určení neplatnosti výpovědi aktivně věcně legitimována. Poté rovněž dovodil, že – opět z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni výpovědi (dále jen „obč. zák.“); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku) není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci samé /v rozsudku ze dne 8. října 2009, č. j. 15 C 196/2007-129/ nerozhodl jinak než v prvním /zrušeném/ rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.

I když dovolatelka v dovolání vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odkázala již jen na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojila především proti skutkovým zjištěním, z nichž oba soudy vycházely při právním posouzení věci a na jejichž základě dospěly k (předběžnému) závěru, že žalobci a jeho tehdejší manželce D. M. nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely (a že proto D. M. nebyla v řízení o určení neplatnosti výpovědi aktivně věcně legitimována). Podstatou dovolacích námitek jsou tak nepřípustné výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, popřípadě vadného hodnocení provedených důkazů (ostatně dovolatelka v úvodu bodu III. svého dovolání přímo namítla, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném zjištění skutkového stavu /a nesprávném právním posouzení/).

Dovolací soud zastává názor, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka nijak obsahově nekonkretizovala. Navíc přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).

K dovolacím výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolací soud dodává následující. Ke vzniku společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. dochází přímo ze zákona (uzavřením manželství), aniž by musela být splněna podmínka trvalého soužití manželů (jako je tomu při vzniku společného nájmu bytu manželů podle § 703 odst. 1 obč. zák. – srov. § 703 odst. 3 obč. zák.) nebo vedení společné domácnosti manželi v bytě, jehož se právo společného nájmu týká. V dlouhodobě ustálené soudní praxi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky nejen z 1. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněný pod č. 81 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a z 20. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 423/2000, jichž se dovolává dovolatelka, nýbrž i z 28. února 2007, sp. zn. 26 Cdo 2701/2005, a nakonec i z 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura) pak není žádných pochybností o tom, že ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. je právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která nepřipouští, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili smlouvou (ve smyslu § 2 odst. 3 obč. zák.) svá práva a povinnosti odlišně. To však nevylučuje, aby společný nájem bytu manžely ze zákona (ve smyslu § 704 odst. 1 obč. zák.) nevznikl v případě, kdy manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo kdy jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svou společenskou funkci; v takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu (jako v posuzovaném případě) trvale nežijí, je možné analogickým užitím (ve smyslu § 853 obč. zák.) ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. dovodit, že právo společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevznikne (srov. nejen již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, nýbrž i další jeho rozhodnutí, např. rozsudky z 19. dubna 2007, sp. zn. 26 Cdo 1962/2006, ze 14. listopadu 2011, sp. zn. 26 Cdo 4134/2010, z 30. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009, a nakonec i zrušující rozsudek vydaný v této věci ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 4189/2010).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru