Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 493/2001Rozsudek NS ze dne 04.09.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.493.2001.1
Dotčené předpisy

§ 713 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 493/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) M. V. a B) J. V., zastoupených advokátem, proti žalované H. F., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 98/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, č. j. 10 Co 472/2000-68, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, č. j. 10 Co 472/2000-68, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. prosince 1999, č. j. 16 C 98/99-43, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. prosince 1999, č. j. 16 C 98/99-43, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt sestávající z kuchyně, čtyř pokojů a příslušenství v rodinném domě typu O. v obci L., k. ú. L. u R.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2000, č. j. 10 Co 472/2000-68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že právo žalobců na náhradu nákladů řízení je společné a nerozdílné, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že „nastolená právní otázka již byla řešena Nejvyšším soudem“.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 přidělen (a odevzdán do užívání) jako byt podnikový J. F. za trvání jeho manželství s žalovanou, že společné soužití manželů F. bylo ukončeno v roce 1993, že v té době se J. F. z bytu odstěhoval a fyzicky jej předal žalované s odůvodněním, že si nadále nebude činit žádné nároky či práva související s užíváním bytu, a že manželství J. F. a žalované bylo rozvedeno v roce 1995. Dále rovněž zjistily, že dne 10. listopadu 1994 byla uzavřena smlouva mezi P. f. Č. r. a obcí L. u R. o převodu mimo jiných i předmětného domu do vlastnictví obce L. u R. ke dni 1. prosince 1994, že kupní smlouvou ze dne 23. června 1995 prodala obec L. u R. předmětný dům žalobcům, a že žalovaná neuzavřela ani s obcí L. u R. a následně ani s žalobci nájemní smlouvu ohledně předmětného bytu. Na základě uvedených zjištění soudy obou stupňů dovodily, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 podnikovým bytem, jehož uživatelem byl J. F., že ke dni 1. ledna 1992 se právo osobního užívání bytu transformovalo na právo nájmu služebního bytu, které opět svědčilo pouze J. F., a že charakteru služebního bytu předmětný byt pozbyl ke dni 1. prosince 1994, kdy dům přešel na obec L. u R. Poté uzavřely, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly, aniž vyklizovací povinnost žalované podmínily zajištěním bytové náhrady; v tomto ohledu totiž dovodily, že přisouzením bytové náhrady by se jednak konstituovalo dosud neexistující právo pro žalovanou a jednak by došlo k výraznému omezení vlastnického práva žalobců k domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Dovolání odůvodnila nesprávným právním posouzením věci; uplatnila tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila právní závěr, že předmětný byt užívá bez právního důvodu. V daném případě šlo v době do 31. prosince 1991 o byt podnikový a od 1. ledna 1992 o služební byt, jehož uživatelem (do 31. prosince 1991) a posléze nájemcem (od 1. ledna 1992) byl tehdejší manžel žalované J. F., jak podle mínění žalované správně dovodily soudy obou stupňů. Jestliže však J. F. v polovině roku 1992 trvale opustil společnou domácnost, má žalovaná zato, že byt neužívá, jak uzavřely soudy obou stupňů, bez právního důvodu; podle jejího přesvědčení jí svědčí právo bydlení v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák. Na existenci uvedeného práva se podle názoru žalované nic nezměnilo ani poté, co její manželství s J. F. bylo rozvedeno; uvedené právo nemohlo zaniknout ani v důsledku změn ve vlastnických vztazích k předmětnému domu. Následně žalovaná zdůraznila, že až rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 1998, sp. zn. 10 Co 931/97, byl vyjasněn její vztah k bytu, resp. vyšlo najevo, že není nájemkyní předmětného bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. června 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání (naopak návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl), potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 16. června 2000, navrhla vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky, „zda manželka a nezl. dcera nájemce služ. bytu po opuštění bytu tímto nájemcem mají právo na zajištění přim. náhr. bytu za situace, kdy nezavinila stav užívání bytu bez právního důvodu“. Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k odůvodnění dovolání jde – jinak řečeno – o otázku, zda za vyložené důkazní situace lze dovodit právní závěr, že žalovaná jako (bývalá) manželka nájemce služebního bytu užívá tento byt bez právního důvodu, jak dovodily soudy obou stupňů. S přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem jsou tak objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny právním závěrem, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu.

S posouzením této právní otázky je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 17. května 1999 uvedla, že její manžel J. F. jako nájemce předmětného služebního bytu opustil společnou domácnost v květnu 1992 a následně rozvázal pracovní poměr se Státním statkem R. Současně namítla, že za této situace jí svědčí právo na bydlení v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady podle § 713 odst. 1 obč. zák. K otázce odchodu J. F. ze společné domácnosti a k rozvázání jeho pracovního poměru u Státního statku R. se vyjádřila i ve své účastnické výpovědi při jednání u soudu prvního stupně dne 14. října 1999. Stejné okolnosti uvedla rovněž v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a i zde se zmínila o právu na bydlení do zajištění bytové náhrady ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák. Přes uvedené okolnosti se soudy posouzením věci z tohoto úhlu pohledu nezabývaly a bez dalšího dovodily, že žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu. Proto – s přihlédnutím ke shora uvedenému – nelze než dovodit, že jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.

Je - li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalovaná nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci jde o vyklizení žalované z předmětného bytu. Právní závěr, že v daném případě šlo v době do 31. prosince 1991 o byt podnikový a od 1. ledna 1992 o služební byt, jehož uživatelem (do 31. prosince 1991) a posléze nájemcem (od 1. ledna 1992) byl tehdejší manžel žalované J. F., nebyl dovoláním zpochybněn. Stejně tak nebyla dovoláním zpochybněna skutková zjištění, prospívající žalované, totiž zjištění, že společné soužití manželů F. bylo ukončeno v roce 1993, že v té době se J. F. z bytu odstěhoval a fyzicky jej předal žalované s odůvodněním, že si nadále nebude činit žádné nároky či práva související s užíváním bytu, a že manželství J. F. a žalované bylo rozvedeno v roce 1995; v rámci užitého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zmíněné skutkové zjištění ani zpochybnit nelze. Přesto se však odvolací soud (a ani soud prvního stupně) při takto zjištěném skutkovém stavu věci (a přes výslovné námitky žalované) otázkou práva bydlení žalované v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák. nezabýval a bez dalšího – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci z hledisek uvedených v ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od právních závěrů, přijatých v R 59/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a že i v současné době jsou využitelné právní závěry, přijaté v R 5/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní praxe je jednotná rovněž v tom, že právním následkem změny vlastnictví k pronajaté věci je přechod práv a povinností pronajímatele na nabyvatele této věci (§ 680 odst. 2 obč. zák.). Jde o zvláštní případ právního nástupnictví, k němuž dochází přímo ze zákona (ex lege). Nabyvatel pronajaté věci vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného právního vztahu, vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Neexistuje žádný rozumný důvod, pro nějž by uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž na právo bydlení do zajištění bytové náhrady ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2002

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru