Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 490/2002Usnesení NS ze dne 27.05.2003

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.490.2002.1
Dotčené předpisy

§ 164 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 490/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyně Š. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 212/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2001, č. j. 14 Co 210/01-84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č. j. 12 C 212/2000-61, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 21, o velikosti 3+kk s příslušenstvím, v VII. podlaží domu č. 2057 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výlučnou nájemkyní bytu bude žalobkyně, žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 9. 9. 2000), získali předmětný byt za trvání manželství v roce 1995 výměnou za byt, jehož nájemkyní byla žalobkyně, že se účastníci po rozvodu o dalším užívání bytu nedohodli, že žalobkyni byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy nezletilý syn účastníků M., že žalobkyně po konfliktech se žalovaným z předmětného bytu v roce 1998 odešla (i s nezletilým M.) v zájmu zajištění klidného výchovného prostředí pro nezletilého, že nyní bydlí střídavě v bytě svých rodičů a v bytě matky svého nynějšího manžela, s nímž má další dítě, že i po svém odchodu z bytu platila po určitou dobu nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, že nyní tyto platby hradí žalovaný, jakož i ze zjištění, že pronajímatel předmětného bytu navrhuje za dalšího nájemce toho z účastníků, jemuž bylo po rozvodu svěřeno nezletilé dítě. Na základě toho dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 705 obč. zák., zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a jeho další nájemkyní určil žalobkyni; přihlédl přitom k tomu, že jí byl svěřen do výchovy nezletilý syn účastníků, k tomu, že pečuje o další nezletilé dítě, k její zásluze o získání předmětného bytu, jakož i ke stanovisku pronajímatele. Povinnost žalovaného k vyklizení vázal na zajištění náhradního bytu, když neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by mu mělo být zajištěno toliko náhradní ubytování.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2001, č. j. 14 Co 210/01-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že jsou dány podmínky pro rozhodnutí ve smyslu § 705 obč. zák., když dovodil, že účastníkům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, a že toto právo nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalobkyní. S poukazem na ustálenou judikaturu („R 37/2000“) konstatoval, že jednání žalobkyně, která z předmětného bytu odešla ve snaze zabránit konfliktům mezi účastníky, nelze kvalifikovat jako projev její vůle trvale opustit společnou domácnost. Konfliktní vztahy mezi účastníky (uvedl odvolací soud) jsou též důvodem, pro který žalobkyně předmětný byt neužívá; nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu platili účastníci střídavě. Neshledal v jednání žalobkyně rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák), a to ani pokud jde o skutečnost, že za trvání manželství účastníků otěhotněla s jiným mužem, když poukázal na to, že jejich manželství bylo již dlouho nefunkční; příčiny rozvratu manželství byly přitom zjištěny na stranách obou účastníků, nikoliv jen na straně žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní předmětného bytu, když v její prospěch svědčí jak zákonná hlediska (zájem nezletilého dítěte, stanovisko pronajímatele), tak i hledisko zásluhovosti; rovněž tak přisvědčil obvodnímu soudu, pokud vázal povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění náhradního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel má zato, že „věc měla být posouzena z hlediska ustanovení § 705 odst. 1 a 3 obč. zák., avšak při správném výkladu těchto zákonných kriterií“; v této souvislosti namítá, že zájem nezletilého dítěte „nelze vykládat jednostranně“, a že by – při určení žalovaného výlučným nájemcem bytu - byl zájem nezletilého syna účastníků dostatečně chráněn zajištěním náhradního bytu. Poukazuje na to, že je nutno brát v úvahu i jiná, než zákonná hlediska, jako jsou příčiny rozvratu manželství a možnost uspořádání jejich bytových poměrů, apod. Odvolacímu soudu současně vytýká, že „nesprávně právně posoudil, zda právo společného nájmu bytu účastníků nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalobkyní“, a že nesprávně postupoval „podle ustanovení § 705 odst. 1 a 3 obč. zák.“; vyslovuje přesvědčení, že ze strany žalobkyně došlo k projevu vůle, že nechce byt nadále užívat a poukazuje na okolnosti, z nichž tato vůle vyplývá. Uvádí, že jednání žalobkyně je spekulativní, že má kde bydlet, a že od svého odchodu z předmětného bytu nevyužila žádné právní prostředky k realizaci nájemního práva k bytu; poukazuje na „ustanovení § 3 obč. zák.“ a dovozuje, že svědčí v jeho prospěch, a že „rozhodnutí odvolacího soudu směřuje … ke snížení majetkové úrovně žalobce (míněno zřejmě žalovaného), který v současné době žije se svou přítelkyní.“ Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv svoji neúčast na jednání omluvil a požádal o jeho odročení; v tom spatřuje porušení zásady ústnosti. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracela tvrzení dovolatele o neplacení nájemného a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci je dle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání spatřován zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní (kterou odvolací soud v řízení o návrhu na zrušení práva společného nájmu bytu manžely řešil jako otázku předběžnou), a otázky, zda lze mít v dané věci při rozhodování o dalším nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. za převažující hledisko zájmu nezletilého dítěte účastníků, resp. zda při rozhodování podle citovaného ustanovení má své místo aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.

V projednávané věci dovolatel nezpochybňuje výklad pojmu trvalého opuštění společné domácnosti, z něhož odvolací soud vycházel (a který odpovídá ustálené judikatuře – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod pořadovým číslem 14, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, pod pořadovým číslem 37). Jeho námitky směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o důvodech, pro které žalobkyně předmětný byt opustila, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že na její straně nebyla dána vůle trvale opustit společnou domácnost s právními následky zákonem stanovenými. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy v projednávané věci dovolatel – oproti skutkovým zjištěním odvolacího soudu – dovozuje, že na straně žalobkyně byla dána vůle trvale opustit společnou domácnost, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rovněž tak nelze přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení dovodit pro posouzení otázky hledisek rozhodných v dané věci pro určení výlučného nájemce bytu ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.

Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27).

Soudní praxe je ve výkladu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. ustálena potud, že vedle hledisek v zákoně výslovně uvedených (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), přihlíží soud podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich sociálním a majetkovým poměrům, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.). Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu za situace, kdy účastníci mají nezletilé dítě, je však nutno činit ve spojitosti s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé (srov. právní názory vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96, dále např. v rozsudku ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, v usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6, či v rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001).

V projednávané věci odvolací soud hodnotil a přihlédl vedle zájmu nezletilého dítěte účastníků též ke stanovisku pronajímatele, jakož i k tomu, že předmětný byt byl získán výměnou za byt, jehož nájemkyní byla žalobkyně; přihlédl též k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich podílu na platbách spojených s užíváním bytu, jakož i k důvodům, pro který žalobkyně předmětný byt neužívá. Odvolací soud tedy vymezil hypotézu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. v souladu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – za převažující), na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat nelze (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99, a usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6).

Pokud jde o otázku, zda při rozhodování podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. má své místo aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, C 1415), podle kterého na vydávání konstitutivních rozhodnutí – jakým je i rozhodnutí vydané v řízení podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. – nelze aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť občanskoprávní vztah vzniká teprve právní mocí takového rozhodnutí; aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností vyplývajících až z takto nově vzniklého právního vztahu. Jestliže tedy dovolatel namítá, že odvolací soud měl v chování žalobkyně shledat rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), což se mělo odrazit právě v rozhodnutí o určení nájemce bytu ve prospěch žalovaného, nelze tuto námitku shledat opodstatněnou. Již z tohoto důvodu nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že přípustnost dovolání žalovaného nelze opřít o žádné v úvahu přicházející, procesní ustanovení; za tohoto stavu nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950.- Kč za sepis vyjádření k dovolání (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75.-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. května 2003

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru