Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 488/2001Rozsudek NS ze dne 28.05.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.488.2001.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 488/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P., a 2) M. P., oběma zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 320/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.11.2000, čj. 10 Co 690/99-143, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.listopadu 2000, čj. 10 Co 690/99-143, a rozsudek Okresního soudu Litoměřicích ze dne 8.června 1999, čj. 8 C 320/93-125, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3.12.1997, čj. 8 C 320/93-59, původně vyhověl návrhu na přechod vlastnického práva k nemovitosti čp.40 se stavební plochou č.4/1 a zahradou č. 4/3 v katastrálním území K., obec L. z žalovaných na žalobce, když dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě„), zejména že žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům (dále jen \"cena nižší\").

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaných usnesením ze dne 7.7.1998, čj. 10 Co 442/98-77, uvedený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nato Okresní soud v Litoměřicích novým rozsudkem ze dne 8.6.1999, čj. 8 C 320/93-125, žalobu zamítl. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl pak potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.11.2000, čj. 10 Co 690/99-143, který nabyl právní moci dne 11.12.2000. Z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud považuje žalobce za osobu oprávněnou podle zákona o půdě, avšak pouze v rozsahu na něj připadajícího podílu, když aktivně legitimovány jsou i ostatní oprávněné osoby, jeho sourozenci. Pokud jde o tento podíl, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla naplněna žádná z podmínek uvedených v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti v důsledku protiprávního zvýhodnění, nebo za cenu nižší. Vycházel přitom ze znaleckého posudku Ing. arch. V. P., vypracovaného za účelem prodeje nemovitosti žalovaným v roce 1975, kdy stavby byly oceněny částkou 6.392 Kč, přestože cena rodinného domu stanovená znaleckým posudkem dr. J. J. v roce 1997 byla stanovena částkou 11.986 Kč za dům a 3.553 Kč za stodůlku, která nebyla původním posudkem oceněna vůbec. Odvolací soud spatřoval příčiny tohoto cenového rozdílu v rozdílném odhadu stáří nemovitosti v době jejího prodeje na žalované, v jiném stupni opotřebení nemovitosti, a dále ve skutečnosti, že znalec P. neocenil vedlejší samostatnou stavbu přiléhající k obytné části, tzv. stodůlku. Podle názoru odvolacího soudu neměla tato stavba v roce 1975 žádnou hodnotu. Znalec J. posuzoval nemovitost po rekonstrukci a úpravách v roce 1997 a neměl možnost zjistit, jaký byl její faktický stav v roce 1975. Odvolací soud přitom nezjistil, že by ing. arch. P. postupoval při zjišťování ceny nemovitosti nesprávně; jedinou prokazatelnou nesprávností jeho znaleckého posudku byl odhad stáří nemovitosti, které mělo význam zejména pro posouzení míry jejího opotřebení. Odvolací soud však konstatoval, že v tomto směru vyhláška č. 43/1969 Sb. kladla důraz spíše na stavebně technický stav nemovitosti a nestanovila žádné konkrétní omezení či rozpětí, jak má být opotřebení nemovitosti posuzováno. Správnost a věrohodnost výpovědi znalce ing. arch. P. spatřuje soud i ve skutečnosti, že žádný z účastníků, ani svědků, nepředložil jakýkoliv doklad o provedení opravy či údržby nemovitosti před jejím prodejem žalovaným.

Žalobce podal v zákonné lhůtě proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm.b) OSŘ, a důvody založil na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil správně jeho postavení jako jediné oprávněné osoby podle zákona o půdě v dané věci, protože ostatní spoludědici se svých nároků vzdali v jeho prospěch, tak jak to dokládá spis Okresního úřadu v L. sp. zn. 72 – 5297/93-4207. Okresní úřad s žalobcem jako s oprávněnou osobou také vždy jednal a pravomocně rozhodl o nevydání nemovitostí a jeho nároku na náhradu za nevydané nemovitosti, popř. o možnosti uplatnění jeho nároku u soudu. Za nejzávažnější pochybení odvolacího soudu považuje žalobce skutečnost, že ze správně zjištěného skutkového stavu nevyvodil správný právní závěr; zákon jasně hovoří o tom, že soud rozhodne o přechodu vlastnického práva k nemovitostem, pokud fyzická osoba nabyla předmětné nemovitosti za cenu nižší, než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Znaleckým posudkem dr. J. byla stanovena cena nemovitosti částkou 15.539 Kč, což je cena téměř o 150% vyšší, než cena 6.392 Kč, za kterou nabyli nemovitost žalovaní. Rozdíl cca 10.000 Kč nepovažuje za zanedbatelný, spatřuje v něm naplnění podmínky uvedené v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Poukazuje na to, že soudem ustanovený znalec dr. J. prováděl prohlídku předmětných nemovitostí pouze za přítomnosti žalovaných a na základě jejich informací, neboť tito odmítli žalobce do svých nemovitostí pustit; přesto žalobce nemá k jeho znaleckému posudku žádné výhrady. Dovolatel se však domnívá, že soud nemůže hodnotit pracovní postupy znalců. Pokud tedy soud dojde k závěru o nesprávnosti postupu znalce, je povinen nařídit revizní znalecký posudek. V daném případě soud provedl revizi posudku sám a posudek soudního znalce dr. J. odmítl. Proto dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a jeho vrácení k dalšímu projednání.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).

Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v ustanovení § 241 odst. 2 OSŘ; je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.b) OSŘ, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání se opírá o přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ.

Dovolací soud, když neshledal, že by předchozí řízení trpělo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ( § 242 odst. 3 věta první OSŘ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Právní posouzení věci soudem je nesprávné, jestliže daný právní vztah posoudil podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo jestliže správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě jednak při posouzení rozsahu aktivní věcné legitimace, jednak pokud uzavřel, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty nabytí nemovitosti za cenu nižší.

Dovolací soud považuje za správný právní názor odvolacího soudu, že nárok založený ustanovením § 8 odst. 1 zákona o půdě nelze ztotožňovat s nárokem podle ustanovení § 6 tohoto zákona. Ustanovení § 21 zákona se týká nároku na vydání věci povinnou osobou, nikoli nároku na přechod vlastnického práva fyzické osoby. Tento výklad je v souladu se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.12.1995, uveřejněným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se uvádí pod bodem 9 : Pokud by návrh podle ustanovení § 8 odst.1 věta první zákona o půdě uplatnila jen některá (některé) z dalších oprávněných osob, mohl by soud rozhodnout pouze o tom, že na tuto navrhující další oprávněnou osobu přechází jen jí příslušející podíl na nemovitosti, nikoli vlastnické právo k celé nemovitosti; ustanovení § 21 zákona o půdě tu nedopadá.Odvolací soud ovšem neučinil žádné zjištění o tom, jaký podíl by na žalobce připadal, protože žalobu zamítl proti němu i z jiných důvodů. Z tohoto hlediska je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné ( § 241 odst. 3 písm.b) OSŘ), takže nebylo možno v dovolacím řízení rozsudek odvolacího soudu přezkoumat pokud jde o podíly oprávněných osob, jež nárok na přechod vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem neuplatnily.

Posouzením ceny nižší ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě se dovolací soud již mnohokrát zabýval. Podle jeho konstantní judikatury je samostatná skutková podstata nabytí nemovitosti za cenu nižší naplněna, pokud mezi kupní cenou a cenou stanovenou cenovými předpisy platnými v době nabytí nemovitosti, je zjištěn nezanedbatelný objektivní rozdíl. Přitom judikatura připouští určitou toleranci, je-li zjištěn nepodstatný rozdíl v posudcích různých znalců, způsobený subjektivním posouzením znalce; o takový rozdíl ovšem nejde, pokud znalec porušil předpisy nebo povinnosti znalce, včetně povinnosti objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. V daném případě je z obsahu spisu (včetně zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu) zřejmé, že rozdíl v cenách nelze hodnotit jako nepodstatný – jde o více než 100% - a že znalec, který stanovil cenový podklad pro kupní smlouvu, nejednal na základě objektivně zjistitelných skutečností. Těmi bylo zejména neocenění stavby stodůlky, která jistě nebyla zbořeninou, když slouží i v dnešní době, a stanovení stáří stavby o 40 let více než činila doba existence budovy dle údajů v pozemkové knize.Takováto pochybení znalce nelze hodnotit jako nepodstatný rozdíl v ceně vycházející ze subjektivního hodnocení znalce, ale o rozdíl vzniklý porušením povinností znalce. Závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty nabytí předmětných staveb za cenu nižší, neshledal proto dovolací soud správným. Závěry, učiněné ohledně staveb, se týkají i pozemku těmito stavbami zastavěného ( § 1 odst. 1 písm.b) a c) zákona o půdě), nelze je však vztáhnout na zahradu, která je samostatnou nemovitostí; ve vztahu k ní však neobsahuje rozsudek odvolacího soudu žádná zjištění, z nichž by se dalo dovodit, zda zahrada byla či nebyla nabyta za cenu nižší, takže rozhodnutí není z tohoto hlediska přezkoumatelné (§ 241 odst.3 písm.b) OSŘ).

Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, když důvody zrušení se týkají i tohoto rozsudku (§ 243b odst.1 věta za středníkem, a odst. 2 OSŘ).

V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst.1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28.května 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru