Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 483/2017Usnesení NS ze dne 14.11.2017

HeslaNáklady řízení
Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.483.2017.1
Dotčené předpisy

§ 146 odst. 2 o. s. ř.

§ 150 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 483/2017-159

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně R. L., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalovaným 1/ P. F. a 2/ V. F., zastoupeným Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 85.986,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 36/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2016, č. j. 18 Co 290/2016-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu – dále jen „Návrh“), aby jí žalovaní zaplatili částku 85.986,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které měli na její úkor získat tím, že v letech 2012 a 2013 (dále též jen „rozhodné období“) užívali bez právního důvodu (resp. na základě „zřejmě fiktivní“ dohody o užívání bytu z 1. října 1980 – dále jen „Dohoda o užívání bytu“) tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi obvyklým nájemným a úhradami, které v rozhodném období žalovaní skutečně za užívání bytu zaplatili.

Podáním došlým dne 14. června 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) vzala žalobkyně Návrh zpět s konstatováním, že „vzhledem k důkazům, které žalovaní v průběhu tohoto soudního řízení dodatečně předložili,… nadále netrvá na podané žalobě“ (viz podání na č. l. 120 spisu).

Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. července 2016, č. j. 46 C 36/2015-129, řízení zastavil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 64.067,08 Kč (výrok II. – dále též jen „nákladový výrok II.“).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. září 2016, č. j. 18 Co 290/2016-141, citované usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku II. potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.152,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že to byla žalobkyně, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), vzala-li Návrh zpět z důvodu změny svého procesního stanoviska. Současně nepřisvědčil odvolací námitce, že soud prvního stupně měl z důvodů hodných zvláštního zřetele žalovaným právo na náhradu nákladů řízení odepřít postupem podle § 150 o. s. ř. Za této situace usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku II. potvrdil. Jde-li o výrok o nákladech odvolacího řízení, odkázal na ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. V dovolání především namítla, že byl nepřezkoumatelný nákladový výrok II. usnesení soudu prvního stupně (proto, že v něm schází bližší odůvodnění závěru, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.), že odvolací soud měl proto uvedený výrok bez dalšího zrušit a neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2478/2009). Zároveň odvolacímu soudu vytkla, že rovněž jeho právního posouzení trpí nedostatky, jež činí nepřezkoumatelným potvrzující výrok I., neboť se v něm nevypořádal se všemi námitkami, které v tomto směru uplatnila, včetně právních názorů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2862/07, na nějž odkázala v odvolání (zde se dovolávala rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 a sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 a dále rovněž nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3324/15). Poté – z důvodů popsaných v dovolání – vyjádřila nesouhlas se závěrem, že zavinila zastavení řízení a je proto povinna hradit náklady řízení žalovaným podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Současně namítla, že i kdyby zavinila zastavení řízení a měla hradit jeho náklady podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., bylo namístě žalovaným odepřít právo na náhradu nákladů řízení postupem podle § 150 o. s. ř. Ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení pak uvedla, že – z důvodů tam uvedených – výši těchto nákladů odvolací soud vypočetl z nesprávně stanovené tarifní hodnoty. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i nákladový výrok II. usnesení soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou (za použití způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) nastolené procesní otázky zavinění zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. a existence důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o. s. ř.), vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obou soudů ve výrocích týkajících se nákladů prvostupňového řízení. Dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že dotčená rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná, jelikož dovolatelkou tvrzené nedostatky jejich odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání a dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Úprava náhrady nákladů řízení v § 146 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o. s. ř. neumožňuje soudu, aby v případě zastavení řízení bez dalšího žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zastavuje-li soud řízení, musí se zabývat tím, zda některý z účastníků toto zastavení zavinil. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce zastavení řízení nezavinil v případě, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního. Zda šlo o důvodně podanou žalobu je proto nutno posuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), tedy zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Nárok uplatněný žalobou nelze z hlediska procesního výsledku chápat jen úzce, jako to, co bylo uplatněno žalobním petitem, žalobu je třeba vnímat jako celek, neboť nejen žalobní petit, ale i žalobní tvrzení vyjadřují, proč se žalobce domáhá daného plnění (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989 – 991, a v soudní praxi např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, či ze 14. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2172/2016, a rozhodnutí Ústavního soudu z 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01, z 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10 /tj. rozhodnutí, na které odkázala dovolatelka/, či ze 17. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16).

V posuzovaném případě se dovolatelka domáhala, aby jí žalovaní poskytli peněžitou náhradu ve výši odpovídající hodnotě bezdůvodného obohacení, které měli na její úkor získat v souvislosti s užíváním předmětného bytu v rozhodném období. Soud prvního stupně řízení zastavil poté, co dovolatelka vzala Návrh zpět s konstatováním, že „vzhledem k důkazům, které žalovaní v průběhu tohoto soudního řízení dodatečně předložili,… nadále netrvá na podané žalobě“. Za tohoto stavu není žádných pochyb o tom, že zastavení nalézacího řízení zavinila právě dovolatelka; naproti tomu žalovaným odpovědnost za zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. evidentně přičítat nelze. Závěr, že dovolatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinna hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), je tudíž výrazem standardní soudní praxe.

V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, z 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, či z 1. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015, na které odkázala dovolatelka v dovolání). Zbývá dodat, že postup podle § 150 o. s. ř. přichází v úvahu i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby (o tom svědčí např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 4745/2016).

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, rozhodl-li o nákladech řízení účastníků podle zásady, že náklady řízení hradí ten z účastníků, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). V této souvislosti především nelze ztratit ze zřetele, že dovolatelka se dožadovala aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. zejména s poukazem na okolnost, že před podáním žaloby opakovaně vyzývala žalované k doložení užívacího titulu k bytu, avšak ti jejím výzvám nevyhověli. Argumentovala přitom tím, že uvedeným postupem v ní vyvolali dojem, že byt užívají bez právního důvodu, čímž zavinili zahájení tohoto řízení. Uvedený argument však nelze pokládat za opodstatněný. Úsudek o neoprávněném užívání bytu totiž byl, pokud vůbec, jen jedním z více možných vysvětlení nečinnosti žalovaných. Okolnost, že dovolatelka si z množství v úvahu přicházejících vysvětlení zvolila právě variantu, která se posléze ukázala jako nesprávná, pak nelze klást za vinu žalovaným. V této souvislosti pokládá dovolací soud za příhodné zmínit, že zajisté není náhodou, že dovolatelčina volba padla právě na variantu, jež pro ni skýtala možnost získání určitého majetkového prospěchu. Lze tudíž poznamenat, že žalovaní svým chováním nezavdali příčinu k podání Návrhu, jak se dovolatelka snaží v dovolání podsouvat. V poměrech souzené věci je navíc zřejmé, že podáním Návrhu zasahovala do jejich právní sféry zcela bezdůvodně. V této souvislosti nelze opomenout, že je to právě dovolatelka, která by měla sama disponovat doklady vztahujícími se k jejímu bytu, a že již v době před zahájením řízení vskutku disponovala Dohodou o užívání bytu (sjednanou na dobu neurčitou). Neměla tedy žádný důvod domnívat se, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu. Právní úkon, s nímž rozhodná právní úprava spojovala vznik práva osobního užívání bytu (jež by se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na nájemní právo k bytu – viz § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), byť až ve spojení s rozhodnutím příslušného orgánu o přidělení bytu (§ 154 odst. 1 a § 155 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“), totiž nepochybně existoval, přičemž tato skutečnost byla dovolatelce známa (Dohodu o užívání bytu měla ve své dispozici). Současně však ani nemohla důvodně předpokládat, že Dohoda o užívání bytu je snad neplatná (natož „zřejmě fiktivní“, jak to vyjádřila v Návrhu) proto, že byla uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou, jak naznačovala v průběhu řízení. V citované dohodě bylo totiž jasně deklarováno, že tam uvedený podnik bytového hospodářství ji s žalovanou 2/ sjednal (podle § 155 obč. zák. před novelou) „na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného MNV (ONV) v P., ze dne 11. 1. 1974, čj. OBH 3/74/BAB-7“. Pak ovšem mohla mít dovolatelka důvod požadovat po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení získaného v souvislosti s užíváním bytu (ať už bez právního důvodu či na základě neplatného právního úkonu) pouze tehdy, pokud by disponovala konkrétními poznatky a důkazy o tom, že zmíněná deklarace, obsažená v Dohodě o užívání bytu, není pravdivá. Je tomu tak proto, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 4281/2009, a ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 1005/2013, uveřejněná pod č. C 3255, C 8418 a C 14602 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z obsahu Návrhu i podání a přednesů učiněných v průběhu řízení je však evidentní, že dovolatelka před zahájením řízení neměla žádné poznatky (natož důkazy) o okolnostech, jež by byly způsobilé popřít oprávnění žalovaných k užívání předmětného bytu. S tím ostatně koresponduje i její chování před zahájením řízení. Podle obsahu spisu totiž užívání bytu žalovanými dlouhou dobu bez výhrad akceptovala a vybírala za to od nich nájemné. Se zřetelem k řečenému je tedy nemístná dovolatelčina úvaha, že pokud žalovaní disponovali listinami prokazujícími existenci jejich nájemního vztahu a přitom je nepředložili nejen jí (k jejím opakovaným výzvám), ale zpočátku řízení ani soudu, zavinili zahájení a vedení tohoto řízení, a tedy i vznik zbytečných nákladů. Za této situace dovolací soud neshledal, že by v konkrétních okolnostech posuzovaného případu (zejména v okolnostech, jež vedly k podání Návrhu) bylo možné spatřovat důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že žalovaným neodepřel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení na základě aplikace citovaného ustanovení.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru