Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 478/2013Usnesení NS ze dne 18.04.2013

HeslaDobré mravy
Vyklizení nemovitosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.478.2013.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 126 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 478/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně AKTIVA REAL, s.r.o. se sídlem v Olomouci, Sokolská 544/36, IČO 26825473, zastoupené JUDr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Praze, V tůních 1636/1, proti žalovanému J. P., bytem v D., D. 41, zastoupenému JUDr. Bedřiškou Kubelkovou, advokátkou se sídlem v Městci Králové, Nám. Republiky 213, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 1/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. 20 Co 307/2011-218, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 10 C 1/2009-182, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 5. 2011, č. j. 10 C 1/2009-192, (poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 5. 11. 2009, č. j. 10 C 1/2009-58, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit dům č.p. 41 na pozemku č. parc. st. 49 a pozemky parc. č. st. 49 a 50, vše v k.ú. D. /dále též „předmětné nemovitosti“ nebo jen „nemovitosti“/ do 60 dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 20 Co 103/2010-87), uložil žalovanému povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do osmi měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a České republiky. Zjistil, že žalobkyně nabyla vlastnictví k nemovitostem příklepem ve veřejné dražbě ke dni 13. 6. 2008, žalovaný – původní vlastník nemovitostí – je však stále bezplatně užívá. Dovodil, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu a v souladu s ustanovením § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je povinen je vyklidit. Nárok žalobkyně na vyklizení nemovitostí po zvážení všech okolností případu nepovažoval za rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobkyně poskytla žalovanému dostatečný časový prostor pro mimosoudní vyřešení věci, žalovaný (ani jeho potomci, kteří k němu mají vyživovací povinnost) jej nevyužil a i nadále užívá nemovitosti, aniž by hradil jakékoli nájemné. S ohledem na velmi vysoký věk žalovaného a jeho zhoršený zdravotní stav však dospěl k závěru, že jeho vyklizovací povinnost je zapotřebí vázat na delší (osmiměsíční) lhůtu, která umožní žalovanému upořádat jeho bytové poměry.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č. j. 20 Co 307/2011-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně jako vlastník předmětných nemovitostí má právo na ochranu svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. a že její požadavek na vyklizení nemovitostí není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru se ztotožnil s důvody uvedenými soudem prvního stupně a zdůraznil, že i když „na straně žalovaného jsou závažné důvody, pro které by bylo možné uvažovat o odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy –celkově špatný zdravotní stav, fixace na nemovitost s možnými fatálními důsledky v případě nuceného vyklizení, vysoký věk a špatné sociální a majetkové poměry – nelze po žalobkyni spravedlivě žádat, aby strpěla časově neomezené užívání svých nemovitostí, aniž by jí byla žalovaným dobrovolně poskytována jakákoli náhrada, a suplovala tak povinnosti potomků žalovaného, z nichž někteří mají na jeho současné životní situaci svůj podíl.“ Poměry žalovaného byly z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zohledněny poskytnutím delší lhůty k vyklizení nemovitostí tak, aby žalovaný měl prostor k zajištění jiného bydlení přiměřenému jeho zdravotnímu stavu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém napadá rozsudek v celém rozsahu a vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uznává vlastnické právo žalobkyně, ale namítá, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro odepření práva žalobkyně na vyklizení nemovitostí pro rozpor s dobrými mravy; poukazuje přitom na svůj vysoký věk, dosavadní poctivý život a zejména skutečnost, že nucené vystěhování by mohlo mít za následek jeho smrt. Naproti tomu žalobkyně je právnickou osobou zabývající se realitami a nemovitosti jí slouží jen k obchodní činnosti. Dále zpochybňuje s odkazem na své majetkové poměry i svou povinnost zaplatit náklady řízení. Navrhl, aby dovolací soud „žalobu na vyklizení nemovitostí zamítl“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 14. 4. 2011, č.j. 10 C 1/2009-182 o povinnosti žalovaného nemovitosti vyklidit (dovoláním zpochybněné) stejně jako v rozsudku ze dne 5. 11. 2009, č.j. 10 C 1/2009-58, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 5. 2010, č. j. 20 Co 103/2010-87, zrušen. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatel namítá, že odvolací soud věc řádně neposoudil z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nezpochybnil přitom správnost právního závěru, že užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a dovolací soud z něho proto vychází.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V otázce aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyklizení nemovitosti sloužící k bydlení byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

V ustálené soudní praxi není pochyb, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.

V projednávané věci se odvolací soud ( i soud prvního stupně) otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zabýval. Jestliže s ohledem na osobní poměry dovolatele (vysoký věk, špatný zdravotní stav, silná citová fixace na nemovitost) za současného zohlednění toho, že žalovaný od června 2008 užívá nemovitosti, aniž by hradil žalobkyni jakoukoli úhradu, a že žalobkyně jeho situaci nezavinila, tedy po zohlednění nejen poměrů dovolatele, nýbrž i okolností prospívajících žalobkyni, dovodil, že z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. není na místě žalobkyni výkon práva na vyklizení nemovitostí odepřít a že odpovídající poměrům účastníků je poskytnutí mnohem delší než zákonné lhůty k vyklizení tak, aby si žalovaný mohl zajistit bydlení přiměřené jeho současnému zdravotnímu stavu, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a jeho rozhodnutí je třeba považovat za souladné se shora uvedenou judikaturou.

Směřuje-li dovolání – nejen podle sdělení dovolatele, ale i vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – též proti výroku o nákladech řízení, není podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2002 pod č. 88).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z hlediska dovolatelem nastolené právní otázky nemůže mít zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a jeho dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání do výroku o nákladech řízení pak směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. dubna 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru