Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 462/2003Usnesení NS ze dne 05.04.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.462.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 462/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Ing. D. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 80/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2002, č. j. 51 Co 318/2002-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května 2002, č. j. 29 C 80/2001-59, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu „bytu sestávajícího se ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), v 5. poschodí domu čp. 370, v ulici M., v P. – P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že účastníci uzavřeli manželství dne 25. listopadu 1971, že rozhodnutím bývalého federálního ministerstva paliv a energetiky o přidělení podnikového bytu ze dne 16. března 1987 byl žalovanému přidělen předmětný byt, že dne 1. června 1987 byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že v roce 1993 přešel předmětný dům do vlastnictví Č., a. s., že ohledně předmětného bytu byla dne 25. listopadu 1998 mezi Č., a. s., jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 25. listopadu 1998“), že již od roku 1996 nevedli účastníci společnou domácnost a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. března 2001, č. j. 40 C 58/99-19, bylo jejich manželství pravomocně rozvedeno ke dni 26. března 2001. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že předmětný byt byl bytem podnikovým, že právo osobního užívání bytu svědčilo pouze žalovanému (jemuž byl byt jako byt podnikový přidělen a odevzdán do užívání) a že účastníkům – vzhledem k ustanovení § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) – nevzniklo právo společného užívání bytu. Poté rovněž dovodil, že právo osobního užívání bytu žalovaného se nemohlo ke dni 1. ledna 1992 transformovat na právo společného nájmu bytu účastníků (ve smyslu § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen „obč. zák.“/), neboť pouhá změna právního předpisu takové důsledky způsobit nemohla; uvedené právo se mohlo k tomuto datu transformovat buď na právo nájmu služebního bytu žalovaného (pokud předmětný byt splňoval kritéria stanovená zákonem pro služební byty) nebo na právo nájmu bytu žalovaného (pokud tyto podmínky nebyly splněny). Jestliže účastníci spolu trvale nežili již od roku 1996, nevzniklo podle názoru soudu prvního stupně právo společného nájmu bytu účastníků ani na základě nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 1998.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. září 2002, č. j. 51 Co 318/2002-78, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správné pokládal rovněž právní závěry, že předmětný byt byl bytem podnikovým, že právo osobního užívání bytu svědčilo v době do 1. ledna 1992 pouze žalovanému a že toto právo žalovaného se nemohlo ke dni 1. ledna 1992 transformovat na právo společného nájmu bytu manžely. Navíc dovodil, že zatímco u bytů vojenských (§ 68 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“) a bytů ministerstva vnitra (§ 69 zákona č. 41/1964 Sb.) platilo, že pozbudou své povahy v případě, že uživatel bytu přestane být vojákem z povolání nebo příslušníkem ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě, u bytů podnikových (§ 66 zákona č. 41/1964 Sb.) jako bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „vyhláška č. 45/1964 Sb.“) obdobná úprava neplatila. Pokud tedy žalovaný před 1. lednem 1992 přestal být pracovníkem organizace hospodařící s podnikovými byty, byt svůj charakter bytu podnikového neztratil. Právo osobního užívání bytu pak i nadále svědčilo pouze žalovanému; judikatura (v této souvislosti odvolací soud poukázal na „R 39/74“ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rovněž dovodila, že i v případě, že podnikový byt byl přidělen občanu, který nebyl pracovníkem organizace hospodařící s tímto bytem, platilo ustanovení § 182 občanského zákoníku a právo společného užívání bytu manžely nevzniklo. Protože až na základě nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 1998 se žalovaný nájemcem bytu nestal, nemohlo ke dni jejího uzavření vzniknout ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. ani právo společného nájmu bytu manžely; je proto podle odvolacího soudu nerozhodné, zda účastníci v té době spolu trvale žili či nikoliv (§ 703 odst. 3 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že „soudy obou stupňů nezjistily dostatečně skutkový stav, neboť neprovedly důkazy navržené žalobkyní“, a že „rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení právní otázky, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ČR vyřešena, resp. řeší ji v rozporu s hmotným právem“. Uvedla, že předmětný dům byl postaven na základě smlouvy o sdružení finančních prostředků, avšak počátkem devadesátých let minulého století začaly jednotlivé subjekty tuto smlouvu vypovídat, což byl i případ právního nástupce federálního ministerstva paliv a energetiky. Podle názoru žalobkyně ztratil předmětný byt charakter bytu podnikového „nejpozději skončením výpovědní lhůty na základě výše uvedené výpovědi smlouvy o sdružení finančních prostředků … . Protože důkaz k okolnostem týkajícím se výpovědi uvedené smlouvy nebyl přes její návrh učiněn, „nepodařilo se tak zjistit, k jakému datu došlo ke změně nájmu podnikového bytu na prostý nájem a tím na společný nájem bytu manžely“. Žalobkyně se rovněž domnívá, že nepracoval-li žalovaný (nájemce bytu) pro pronajímatele již v době před 1. lednem 1992, změnil se nájem podnikového bytu již tehdy na společný nájem bytu manžely; navíc pokud žalovaný ke dni 1. ledna 1992 „nevykonával žádnou činnost pro pronajímatele bytu“, mohlo ke změně práva osobního užívání podnikového bytu na běžný nájem bytu a tudíž ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely dojít také ke dni 1. ledna 1992 (na základě novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb.). Nájemní smlouvu ze dne 25. listopadu 1998 považuje žalobkyně – na rozdíl od odvolacího soudu – za „novou nájemní smlouvu“, na jejímž základě vzniklo právo společného nájmu bytu manžely. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly), resp. také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právních závěrech, že právo osobního užívání bytu svědčilo pouze žalovanému i tehdy, jestliže žalovaný před 1. lednem 1992 přestal vykonávat práci pro pronajímatele, že právo společného nájmu bytu manžely nemohlo vzniknout ani ke dni 1. ledna 1992 a je nerozhodné, že žalovaný k tomuto dni „nevykonával žádnou činnost pro pronajímatele bytu“, a že ani na základě nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 1998 nemohlo – dnem jejího uzavření – vzniknout ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely. Správnost uvedených právních závěrů žalobkyně v dovolání napadla. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové (§ 66 zákona č. 41/1964 Sb.), byty služební (§ 67 zákona č. 41/1964 Sb.) a byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku (podle ničím nezpochybněného právního závěru odvolacího soudu šlo v daném případě o byt podnikový). Podnikovými byty byly podle § 66 zákona č. 41/1964 Sb. byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly (či v budoucnu měly získat) ze státní bytové výstavby.

Ustálená soudní praxe doposud nezaznamenala odklon od názoru, že základním předpokladem pro dohody nebo rozhodování soudů o zrušení práva společného užívání (nyní společného nájmu) bytu manžely je, že toto právo zákonným způsobem vzniklo. Podle § 182 občanského zákoníku neplatilo ustanovení § 172 až § 181 občanského zákoníku pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhl. č. 45/1964 Sb.), tedy zejména pro byty podnikové (viz též rozbor a zhodnocení praxe soudů při výkladu a používání ustanovení § 184 občanského zákoníku, projednané a schválené usnesením prezidia bývalého Nejvyššího soudu z 30. srpna 1965, Prz 39/65). K těmto bytům nemohlo vzniknout v žádném případě ani právo společného užívání podle § 172 občanského zákoníku a ani právo společného užívání bytu manžely a neplatilo pro ně ani ustanovení § 177 občanského zákoníku (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. ledna 1978, Cpj 159/76). Rozhodnutím o přidělení podnikového bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 občanského zákoníku) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Charakter bytu jako bytu podnikového se nezměnil ani v případě, že (v době do 1. ledna 1992) přestal jeho uživatel vykonávat práci pro organizaci v té době hospodařící s podnikovými byty; šlo-li tehdy o byt podnikový, který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, byl za této situace jeho uživatelem – bez ohledu na to, že přestal vykonávat práci pro organizaci hospodařící s podnikovými byty – pouze žalovaný. Soudní praxe se totiž ustálila v názoru, že i v případě, že podnikový byt byl přidělen občanu, který nebyl pracovníkem organizace hospodařící s podnikovým bytem, nebylo možno vzhledem k ustanovení § 182 občanského zákoníku ani ohledně tohoto bytu použít ustanovení § 172 až 181 občanského zákoníku – právo společného užívání bytu manžely nevzniklo tedy ani v tomto případě (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1973, sp. zn. 1 Cz 66/73, uveřejněné pod č. 49 v sešitě č. 7 z roku 1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001, uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).

Právo společného nájmu bytu manžely nemohlo vzniknout ani ke dni 1. ledna 1992, neboť tehdy se právo osobního užívání bytu svědčící pouze žalovanému transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely. Už v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).

Dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že žalovaný se nestal nájemcem předmětného bytu až na základě nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 1998 (nájemcem bytu byl už v předešlé době); proto rovněž dovolací soud z uvedeného závěru vychází. U bytů nedružstevních vzniká právo společného nájmu tehdy, stanou-li se za trvání manželství oba manželé nebo jeden z nich nájemci bytu (srov. též Občanský zákoník – komentář /část VIII., hlava VII., oddíl čtvrtý, zvláštní ustanovení o nájmu bytu, společný nájem bytu manžely, § 703/, autorů Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V.). Nestal-li se žalovaný nájemcem předmětného bytu až na základě nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 1998, tedy byl-li nájemcem bytu již v dřívější době, neodchýlil se odvolací soud od standardního názoru zastávaného soudní praxí, pokud dovodil, že ani na základě nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 1998 nemohlo – dnem jejího uzavření – vzniknout ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely.

Dovolací soud za této situace nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5.dubna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru