Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 454/99Usnesení NS ze dne 30.08.2000

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.454.99.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 454/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. A., proti žalované A. M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 258/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1998, č. j. 21 Co 299/98 - 55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5. 3. 1998, č. j. 21 C 258/97-26, rozhodl, že se zamítá „žaloba, aby soud přivolil k výpovědi nájmu bytu 1 + 1 ve třetím poschodí domu č.p. 471 v P., a která je součástí žaloby\" (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zamítnutou žalobou se žalobce (vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází) domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., když hrubé porušení povinností nájemkyně předmětného bytu (žalované) spatřoval v tom, že dne 19. 6. 1997 odmítla do bytu vpustit pracovníky firmy, která měla provést opravu vodovodního rozvodu vedoucího do tohoto bytu, čímž znemožnila provedení opravy a způsobila vlastníkovi domu škodu, a že nezpřístupnila byt ani „nadále\" a naopak se obrátila na Obvodní úřad pro P. s nedůvodnou stížností na žalobce jakožto vlastníka domu. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že dne 19. 6. 1997 mělo v domě žalobce dojít k opravě prasklého vodovodního potrubí (podle zjištění učiněného z výpovědi svědka J. M., byla porucha vodovodního rozvodu „na druhé straně pavlače, než-li je byt žalované\"), že žalovaná byla tohoto dne doma, neboť měla dovolenou, že „o záměru provedení opravy byla vyrozuměna, ovšem nikoli žalobcem, ale pouze svědkem a sousedem S.\", že odmítla řemeslníky do bytu vpustit, čímž provedení opravy znemožnila, učinila to však „především proto, že řemeslníci požadovali po ní i možnost odběru elektřiny pro provádění prací\". Soud prvního stupně shledal, že žalovaná sice tímto jednáním provedení opravy znemožnila, protože však nebyla o termínu provedení opravy řádně vyrozuměna a její povinností také nebylo poskytnout řemeslníkům elektrickou energii k provedení opravy, a protože žádná konkrétní povinnost, kterou by měla porušit, nevzešla ani z dopisu žalobce ze dne 23. 6. 1997 (v němž žalobce neoznámil žádný konkrétní termín nové opravy), žalobci se nepodařilo prokázat naplnění výpovědního důvodu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť podle názoru soudu by se muselo jednat o opakované porušení povinností plynoucích z nájmu bytu, nebo sice o porušení jednorázové, ale trvající a dosahující takové intenzity, aby je bylo možno objektivně označit za hrubé.

K odvolání žalobce a poté, kdy doplnil důkazní řízení listinnými důkazy, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, č. j. 21 Co 299/98-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a vyslovil, že (žalobcovu) návrhu na připuštění dovolání se nevyhovuje. Jak v odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud uvedl, soustředil se na událost ze dne 19. 6. 1997, neboť „pouze nedostatek součinnosti žalované v uvedený den byl jako výpovědní důvod uplatněn ve výpovědi z nájmu bytu, která byla součástí žaloby\". V této souvislosti vzal odvolací soud za prokázáno, že k „havárii\" vody v žalobcově domě došlo 16. 6. 1997, žalobce byl o ní informován téhož dne a zajistil opravu na „19. 7. 1997\" (správně na 19. 6. 1997), a žalovaná byla o termínu opravy vyrozuměna toliko prostřednictvím souseda J. S., který ji nezastihl a zanechal jí proto písemný vzkaz. V době, kdy oprava měla být provedena, byla žalovaná doma, byt ale odmítla zpřístupnit proto, že opraváři na ní požadovali, aby jim umožnila připojit se na zdroj elektrického proudu v jejím bytě. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal uplatněný výpovědní důvod. Podle odvolacího soudu „těžko lze přisvědčit názoru žalobce, že žalovaná hrubě porušila povinnost vyplývající z nájmu bytu, když bylo prokázáno, že pouze odmítla něco, na co není ze strany pronajímatele zákonný nárok\". Městský soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i ve výkladu § 692 odst. 3 obč. zák. v tom, že „vodovodní rozvody jsou technickým zařízením, jež má citované ustanovení na mysli\", toto ustanovení ovšem ukládá nájemci povinnost umožnit pronajímateli nebo jím pověřené osobě přístup k technickým zařízením, ale po písemné výzvě. Jak dále odvolací soud uvedl, „žalobci se nepodařilo prokázat, že by žalované takovou výzvu dal, ostatně to ani netvrdil\". Ve světle již uvedených zjištění - pokračoval odvolací soud - neobstojí ani žalobcův argument, že v daném případě šlo o havarijní stav, a že proto nebylo ani možné trvat na takové výzvě. K „havárii vody\" došlo v pondělí, voda byla zastavena, k jejímu protékání již nedocházelo a oprava byla zajištěna na čtvrtek. Kdyby šlo o tak „vážný a urgentní\" stav, jaký uvádí žalobce, bylo by podle odvolacího soudu „nepochybně vyloučeno, aby pronajímatel sjednal provedení opravy až na třetí den poté, kdy se o závadě na technickém zařízení dozvěděl\"; měl tedy i dostatečný časový prostor k tomu, aby žalovanou písemně vyzval k tomu, aby pověřeným opravářům zpřístupněním bytu umožnila provedení opravy.

Výrok, jímž nepřipustil proti svému rozsudku dovolání, odůvodnil městský soud tím, že forma, jakou musí mít výzva podle § 692 odst. 3 obč. zák., vyplývá přímo ze zákona.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, jehož přípustnost (ač to výslovně neuvedl) zjevně opírá o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Uplatněné dovolací důvody jsou podřazeny ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Žalobce nesouhlasí se závěry obou soudů, především však soudu odvolacího, v otázce, zda se na daný skutkový stav vztahuje ustanovení § 692 odst. 3 obč. zák. Podle dovolatele toto ustanovení dopadá na případy, „kdy je přístup do bytu nutný za účelem provedení instalace a údržby měřících zařízení a odpočet naměřených hodnot, jakož i k dalším technickým zařízením\"; zákon zde nehovoří o provedení oprav v případě havarijního stavu, ale má na mysli běžnou údržbu technických zařízení. Na opravy se vztahuje ustanovení § 692 odst. 1 obč. zák., které ukládá nájemci povinnost oznámit pronajímateli potřebu oprav v bytě a umožnit jejich provedení bez jakýchkoli dalších podmínek. Nicméně i v případě, pokračoval dovolatel, že by situace, kdy dojde k havárii a je nutná okamžitá oprava, pod ustanovení § 692 odst. 3 obč. zák. spadala, je podmínka písemné výzvy splněna i tím, že nájemce obdrží písemný vzkaz do poštovní schránky. Podle dovolatele jde v dané věci o zásadní výklad ustanovení § 692 obč. zák. a v podstatě i o výklad celého pojetí výkonu vlastnického práva k obytnému domu. Povinnostem vlastníka by měly odpovídat také povinnosti nájemníků, kam spadá též povinnost umožnit opravy v bytě, resp. i prohlídku bytu. Restriktivní výklad soudů obou stupňů pak dovolatele jako vlastníka bez zákonného důvodu závažným způsobem omezuje a brání mu vykonávat vlastnická práva a povinnosti. Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam i proto, že „upřesňuje rozsah porušení nájemce tam, kde zákon není zcela jednoznačný\". Za situace, kdy žalovaná podle názoru žalobce soustavně porušuje své zákonné povinnosti, a to nikoli pouze jednorázově, má dovolatel zato, že byl dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání, sepsaném obecným zmocněncem, namítla, že dovolání žalobce nemá žádnou oporu v občanském soudním řádu a lze je toliko chápat jako „snahu znevážit výrok soudů na obou stupních a jednání soudců samotných\"; navrhla proto, aby je dovolací soud odmítl. K vlastnímu obsahu dovolání pak uvedla, že zcela opomíjí skutečnost, že závada na vodovodním řadu se vůbec netýkala jejího bytu, ale byla od něho vzdálena asi 5,5 m, a že nikdo ze svědků nebyl schopen nějakou souvislost s bytem žalované prokázat. Dovozovala - odkazujíc na ustanovení § 695 obč. zák. - že zásah v bytě odmítla oprávněně, když podle ní šlo pouze o snahu pronajímatele žalovanou šikanovat.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nepostrádá znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., neboť se v něm tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.

Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Vady řízení uvedené formou taxativního výčtu v § 237 odst. 1 o. s. ř., které pro svou závažnost působí zmatečnost, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolatel neuplatňuje a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Přípustnost dovolání neplyne ani z § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť není naplněn předpoklad v něm uvedený: rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 3. 1998, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl prvním rozsudkem, jímž obvodní soud o žalobě rozhodl (nešlo tedy o nové a v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsahově odlišné rozhodnutí po předchozí kasaci původního rozsudku).

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Odvolací soud ale přípustnost dovolání nevyslovil (naopak žalobcovu návrhu v tomto ohledu nevyhověl), takže ani aplikace tohoto procesního ustanovení v úvahu nepřichází.

Zbývá tak ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Základní předpoklad pro posouzení přípustnosti dovolání podle tohoto procesního ustanovení (návrh účastníka, aby soud dovolání připustil), naplněn byl, neboť žalobce uvedený návrh v odvolacím řízení učinil a posléze jej specifikoval tak, že zásadní právní význam přikládá otázce, „zda písemné vyrozumění nájemce v případě obdobném projednávanému případu je podmínkou pro splnění povinnosti nájemce byt zpřístupnit\" (protokol ze dne 17. 11. 1998, č.l. 53).

Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolacímu přezkumu se otevírají pouze otázky právní (nikoli tedy otázky skutkové). Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (naopak nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tj. tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Nesprávným právním posouzením ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je omyl soudu při aplikaci práva, tj. stav, kdy skutková zjištění učiněná soudem jsou posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyloží.

V případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno pro konkrétní právní otázku, a odvolací soud jeho návrhu nevyhověl, aniž ovšem formulaci této otázky zahrnul do výroku svého rozhodnutí, je třeba mít za to, že se tento výrok týká všech právních otázek, na jejichž řešení rozhodnutí ve věci spočívá. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených, k nimž za podmínek zákonem stanovených přihlíží z úřední povinnosti - je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny; proto se mohou právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, napadl-li dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem (zpochybnil-li dovoláním řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).

K tomu, aby konkrétní dovolání mohlo být shledáno přípustným podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je také zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu a dovoláním skutečně zpochybněné - je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. zásadně významným po právní stránce; v opačném případě (tj. neučiní-li dovolací soud tento závěr), dovolání přípustné není a musí být odmítnuto bez věcného projednání (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Pro závěr o existenci „zásadního významu po právní stránce\" podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je nezbytné, aby posouzení určité právní otázky mělo obecnější přesah: musí jít o řešení právní otázky, jež je významná pro posouzení jiných (obdobných) právních poměrů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, jde-li o právní otázku doposud judikaturou vyšších soudů neřešenou nebo otázku, jejíž řešení není jednotné nebo tehdy, posoudil-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 9/99, pod poř. č. 94). Tento předpoklad ale nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit příznivě v poměrech dovolatele proto, že v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být opřena pouze o ustanovení § 239 odst. 2, o. s. ř., nemůže dovolací soud vycházet z jiných skutkových zjištění než z těch, jaká učinil odvolací soud. Ten pak - jak již bylo uvedeno - vzal v souzené věci za zjištěno, že žalovaná odepřela zpřístupnit svůj byt dne 19. 6. 1997 za situace, kdy závada na vodovodním řadu, o jejíž opravu šlo, nevznikla v jejím bytě, kdy žalobce (pronajímatel) neprokázal, že by žalovanou (nájemkyni) předem písemně vyzval ke splnění povinnosti umožnit provedení prací uvedených v § 692 odst. 3 obč. zák. (a kdy navíc - podle učiněných skutkových zjištění - nešlo o tzv. havárii chápanou jako závadný stav vyžadující si neodkladná opatření, ale o poruchu, mezi jejímž vznikem a termínem opravy měl žalobce dostatek času, aby dostál povinnosti nájemkyni písemně vyzvat k zpřístupnění bytu, avšak neučinil tak).

Za tohoto stavu nelze přisvědčit dovolateli v jeho názoru, že dovolání, které podal, je přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř.; protože pak zároveň - jak již bylo vysvětleno - přípustnost dovolání neplyne ze žádného jiného procesního ustanovení, jež přichází v úvahu, musel je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

Dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalované ale v tomto stadiu řízení nevznikly žádné prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by jinak měla právo podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (per analogiam). Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2000

JUDr. Hana Müllerová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru