Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 446/2001Usnesení NS ze dne 20.12.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.446.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 446/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. P., proti žalovanému T. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 85/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2000, č.j. 35 Co 254/2000-50, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení jeho zástupci.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. února 2000, č.j. 15 C 85/99-31, zavázal žalovaného vyklidit byt č.1, o velikosti 2+KK, I. kategorie, v l. podlaží v P. a vyklizený odevzdat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2000, č.j. 35 Co 254/2000-50, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen tak, že lhůta k vyklizení bytu činí 3 měsíce od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud druhého stupně především přejal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z výslechu účastníků, svědků a z provedených listinných důkazů. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy, z nichž správně zjistil skutkový stav věci, a přestože věc neposoudil zcela správně po právní stránce, rozhodl věcně správně. Soud druhého stupně především shodně posoudil, že žalobce spornou dohodu ze dne 26. 4. 1999, kterou měla být převedena členská práva a povinnosti na žalovaného, nepodepsal, a tedy ani neuzavřel. Přitom konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazy (zejména protokoly o rekognici a znaleckým posudkem, které byly původně vypracovány pro potřeby souběžného trestního řízení) v rámci občanského soudního řízení, jako důkazy listinami podle § 129 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), když tyto listiny v řízení přečetl. Žalovaný měl přitom možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Listina - znalecký posudek - je stěžejním důkazem, který prokazuje, že žalobce spornou dohodu nepodepsal. Ostatní důkazy, (doklad o ztrátě občanského průkazu, zpráva posádkové ošetřovny, okolnost, že žalovaný neoznačil žalobce jako osobu, která s ním jednala o převodu členských práv a povinností), dále tento závěr podporují. V uvedeném posudku byl současně vyloučen i podpis ze strany otce žalobce, byť tento ve své svědecké výpovědi přiznal, že za žalobce podepsal podnájemní smlouvu. Protože žalovaný nedoložil, že by žalobce k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností zmocnil jinou osobu, která měla jeho jménem jednat, a protože žalobce tento úkon jiné osoby jednající bez plné moci neschválil, nejedná se o úkon žalobce, kterým by mohl být vázán. Odlišně pak soud druhého stupně posoudil samotnou spornou dohodu o převodu členských práv a povinností, kterou označil za absolutně neplatnou, uzavřenou v rozporu se zákonem, neboť dosud neidentifikovaná osoba, vydávající se za žalobce, nebyla nositelem členských práv a povinností, která by byla oprávněna je převést (§ 39 občanského zákoníku dále jen o.z.).

Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že aktivní legitimace žalobce v tomto sporu vyplývá z ustanovení § 126 odst. 2 o.z., neboť to dává oprávněnému detentorovi (např. nájemci) právo na ochranu proti zásahům do jeho práv obdobných právům na ochranu vlastníka, přičemž žalobce předložil při jednání listinu ze dne 14.8.1998, která dokládá, že nabyl členská práva a povinnosti spojená s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu P., s právem nájmu k předmětnému bytu. S tímto právem na ochranu nelze nijak zaměňovat úpravu obsaženou v ustanovení § 684 o.z. Toto ustanovení zakotvuje oprávnění nájemce odstoupit od smlouvy v případě, že pronajímatel neučiní v přiměřené lhůtě opatření k ochraně práv nájemce vůči třetí osobě, která do tohoto práva zasahuje. Úkon obsažený v listině ze dne 2.5.1999 byl učiněn pouze ve vztahu mezi účastníky a řešil okamžitou situaci. Nešlo proto v žádném případě o projev žalobce směřující k odstoupení od nájemní smlouvy vůči výše uvedenému družstvu jako pronajímateli.

Soud druhého stupně uzavřel, že za opodstatněné lze považovat odvolání jen ohledně lhůty k vyklizení, kterou sám stanovil v trvání tří měsíců od právní moci rozsudku. Zamítl také návrh žalovaného, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání, neboť jím vymezená otázka, zda s ohledem na ustanovení § 684 o.z. je oprávněn žalobu podat nájemce bytu nebo jeho vlastník, není otázkou zásadního právního významu pro rozhodnutí v projednávané věci ( § 239 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 2.srpna 2000.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dne l.září 2000 dovolání, doplněné podáním, došlým soudu dne 29.prosince 2000, v němž se odvolává na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 239 odst. 1 téhož zákona. Jako dovolací důvody uvádí naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) , c) a d) o.s.ř. Podle názoru dovolatele má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Dovolatel současně vytýká soudu,že neprovedl řádně rozhodující důkazy podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, a nedal možnost žalovanému vyjádřit se ke znaleckému posudku a klást znalci otázky, v důsledku čehož soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dále vytýká odvolacímu soudu, že chybně vyložil obsah listiny ze dne 2.5.l999, předložené žalovaným. V této souvislosti uvádí, že odvolací soud směšuje dvě skutečnosti a to práva a povinnosti vyplývající z ustanovení § 126 odst. 2 o.z. a práva a povinnosti vyplývající z ustanovení § 684 o.z. Podle názoru žalovaného je nepochybné, že žalobce využil svého práva od nájmu odstoupit, které mu dává § 684 o.z. Tím zanikl jeho nájem k předmětnému bytu. Skutečnost, že si to žalobce posléze rozmyslel a snaží se dosáhnout vyklizení bytu podle ustanovení § 126 odst. 2 o.z., nemůže mít vliv na to, že již není oprávněn byt užívat. Žaloba tak měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce. Současně upozorňuje na tu skutečnost, že soudy obou stupňů uvádějí stále chybné bydliště na straně žalovaného. Dovolatel na závěr navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.

Žalobce se vyjádřil k dovolání žalovaného v podání, došlém soudu dne 23. října 2000. Uvádí zejména, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které mělo oporu v provedeném dokazování. Bylo na žalovaném, aby se po konstatování obsahu příslušného znaleckého posudku k tomuto vyjádřil, případně aby navrhl výslech tohoto znalce. Pokud tak neučinil, nemůže dnes namítat tyto vady. Stejně tak se žalobce domnívá, že názor soudu na obsah listiny ze dne 2. 5. 1999 je správný, s námitkou nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce se oba soudy vypořádaly již v předcházejícím řízení. Na závěr uvádí,že označení žalovaného je na místě. Žalovaný by musel prokázat, že jednak na této adrese nemá bydliště nebo se na ní nezdržuje, a současně, že se na této adrese zdržuje jiná osoba téhož jména, v důsledku čehož by jedině mohlo dojít k záměně s jinou osobou. Na závěr žalobce navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu podaného dovolání (zejména z jeho doplnění) vyplývá, že žalovaný odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a). Tato domněnka dovolatele je však mylná. Odvolací soud sice prodloužil lhůtu k vyklizení bytu na 3 měsíce, nicméně tato změna se nedotýká výroku ve věci samé, když jde jen o lhůtu k vyklizení bytu (srovnej R 28/1993). Výrok ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně pak byl soudem druhého stupně potvrzen. Jde-li tedy (jako v tomto případě) o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je nutno posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. l a 2 o.s.ř.

Vady vyjmenované v § 237 odst. l o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), resp. žalovaným v tomto směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl. Skutečností tedy ovšem současně je, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení § 239 o.s.ř. navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí vyslovil.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení § 239 svěřuje odvolacímu, resp. v případě § 239 odst. 2 o.s.ř. i dovolacímu soudu, oprávnění založit, resp. posoudit, přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Již z uvedeného vyplývá, že jestliže žalobce ve svém dovolání uvádí dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., nelze k takto uplatněnému dovolacímu důvodu v této věci přihlížet.

Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., je třeba zkoumat, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení nutno považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V posuzovaném případě žalovaný již ve svém návrhu na připuštění dovolání výslovně vymezil jako otázku zásadního právního významu to, zda je oprávněn předmětnou žalobu (rozumí se žalobu na vyklizení bytu) podat nájemce bytu nebo jeho vlastník, a to s ohledem na ustanovení § 684 o.z., který je podle názoru žalovaného speciální úpravou ve vztahu k nájemní smlouvě a k otázce vlastnictví.

V projednávané věci odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení § 126 odst. 2 o.z. Podle § 126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „má obdobné právo na ochranu i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe“. Nositelem tohoto oprávnění je oprávněný držitel (129 o.z.) i oprávněný detentor. Tak např. při nájmu věci je jejím držitelem vlastník věci a nájemce je detentorem věci a zároveň držitelem práva nájemního. Odvolací soud správně dovodil, že aktivní legitimace žalobce vyplývá z ustanovení § 126 odst. 2 o.z., neboť toto ustanovení dává oprávněnému detentorovi (nájemci) právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobného právu na ochranu vlastníka (např. vyklizení věci, kterou má v nájmu), a do něhož třetí osoba neoprávněně zasahuje. Odvolací soud následně uzavřel, že s tímto právem nelze nijak zaměňovat úpravu obsaženou v ustanovení § 684 o.z. Toto ustanovení zakotvuje oprávnění nájemce odstoupit od smlouvy pro případ, že pronajímatel neučiní v přiměřené lhůtě potřebná právní opatření k ochraně práv nájemce vůči třetí osobě, která uplatňuje k věci práva, jež jsou neslučitelná s právy nájemce. V této souvislosti se také po právu odvolací soud vyrovnal s námitkou žalovaného, že žalobce nebyl k podání žaloby aktivně legitimován s odkazem na tu skutečnost, že žalobcovo „odstoupení od smlouvy“ nebylo adresováno pronajímateli.

Jestliže takto odvolací soud dovodil, že žalobce v tomto případě neodstoupil od smlouvy podle ustanovení § 684 o.z., již sama tato skutečnost vylučuje přiléhavost dovolatelem formulované - a již dříve zmíněné - dovolací otázky.

Z vyložených důvodů je tak zřejmé, že odvolací soud na danou problematiku aplikoval správný právní předpis, přičemž se při jeho výkladu nedostal do jakýchkoliv interpretačních obtíží. Nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., totiž, že by se (z obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z tohoto pohledu není tedy rovněž dána přípustnost dovolání.

Konečně je nutno zmínit, že podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.) dovolací soud přihlédne (i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci dovolání přípustné. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo uvedeno - naplněn není.

Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., § 238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

Protože tedy u dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta první a § 151 odst. l věta první o.s.ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ) ve výši 500,- Kč podle § 11 odst. 1 písm. k/ ve spojení s § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 téhož předpisu ve výši 75,- Kč. Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí Kč 575,-. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízení v jednom stupni,která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2001

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru