Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 4291/2013Usnesení NS ze dne 19.03.2014

HeslaDobré mravy
Vyklizení bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4291.2013.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 126 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2149/14 ze dne 02.07.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 4291/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. S., P., zastoupeného JUDr. Tomášem Vacíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Vlastina 602/23, proti žalovanému JUDr. T. P., advokátovi se sídlem Praha 1, Dušní 866/22, jako insolvenčnímu správci Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 163/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č. j. 30 Co 82/2012-128, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč, k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 C 163/2008-47, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 2013, č. j. 6 C 163/2008-209, zamítl návrh žalobce na určení, že je neplatná „výpověď z nájmu bytu v domě, v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), datovaná Pražským stavebním bytovým družstvem (dále též „Družstvo“) dnem 24. 1. 2008“ (výrok I.), uložil žalobci povinnost předmětný byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 5. 2012, č. j. 30 Co 82/2012-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů – přisvědčil jeho závěru, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je třeba zamítnout, a to již proto, že není-li žalobce nájemcem bytu (což v odvolacím řízení ostatně netvrdil a ani neprokazoval), není aktivně věcně legitimován k jejímu podání (§ 711 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Ve shodě s ním rovněž shledal důvodným vzájemný návrh žalovaného na vyklizení předmětného bytu. V této souvislosti zejména konstatoval, že nesdílí názor žalobce, že v souzené věci lze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 a I. ÚS 353/04, neboť citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu. Z provedených důkazů totiž především nebylo zjištěno, že by se Družstvo kdykoli v minulosti zavázalo převést předmětný byt do vlastnictví žalobce (existence smlouvy o budoucím majetkovém převodu bytu z Družstva na žalobce nebyla v řízení ani tvrzena, natož prokázána), jenž jej získal do užívání na základě smlouvy ze dne 11. 2. 1993 uzavřené s družstvem Praha 5; tato smlouva obsahovala toliko ujednání, že Družstvo převede byt do vlastnictví člena za podmínek stanovených právními předpisy, přičemž z provedených důkazů nevyplývá, zda a jak byla práva a povinnosti družstva Praha 5 převedena na Družstvo a nelze tak bez dalšího uzavřít, že by Družstvo bylo vůči žalobci z této smlouvy zavázáno a že by převzalo konkrétní závazek převést byt do jeho vlastnictví. Odvolací soud vyslovil názor, že neexistoval-li závazek Družstva převést vlastnictví předmětného bytu na osobu žalobce, nesvědčí mu vůči Družstvu legitimní očekávání nabytí majetku, jemuž by bylo možno poskytnout ochranu. Při zvažování možnosti odepřít žalovanému ochranu jeho vlastnického práva prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pak dovodil, že zjištěné skutečnosti neodůvodňují závěr, že požadavek na vyklizení žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Je tomu tak především proto, že ač žalobce zaplatil družstvu Praha 5 v roce 1993 za „získání“ předmětného bytu částku 794.208,- Kč, měl možnost jej užívat po dobu téměř 20-ti let aniž by platil nájem, resp. odměnu za jeho užívání (a svůj finanční vklad si tzv. „odbydlel“). Za významné považoval rovněž i to, že žalobce předmětný byt neužívá k bydlení, neboť několik posledních let žije se svou rodinou v domě v P. Ve shodě se soudem prvního stupně žalobci poskytl – s ohledem na okolnosti užívání bytu (zejména na dobu jeho užívání a tolerování tohoto stavu žalovaným) – delší (tříměsíční) lhůtu k jeho vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel v úvodu obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení v dané věci a poukazuje na provedené listinné důkazy. Vyjadřuje přesvědčení, že Městský soud v Praze rozhodl v napadeném rozhodnutí zcela odlišně, než ve svém rozhodnutí ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 405/2010, v němž šlo o skutkově totožnou věc a žalovaný byl rovněž jedním z účastníků řízení. V této souvislosti cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2715/2010, jímž bylo zamítnuto dovolání právě proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze a namítá, že rozdílné rozhodování stejného soudu v totožné věci je v právním státě nepřípustné. Polemizuje s názorem odvolacího soudu, že mu nesvědčilo legitimní očekávání převodu bytu do jeho vlastnictví a vytýká mu, že žalovanému namísto sankce za jeho pochybení poskytl ochranu a pominul přitom závěry Ústavního soudu České republiky vyjádřené v jeho nálezech ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, a ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zejména namítl, že žalobce v něm neuvádí žádný důvod relevantní z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., obsáhle polemizoval s jeho dovolacími námitkami a zdůraznil, že mu nesvědčí – z důvodů rozvedených ve vyjádření – legitimní očekávání nabytí předmětného bytu. Ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, nebo zamítnuto v případě meritorního přezkumu.

Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 22. května 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.”).

Žalobce dovoláním – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku II., jímž žalobci uložil povinnost vyklidit předmětný byt do 3 měsíců od právní moci rozsudku (dovolání evidentně nesměřuje proti části, v níž bylo potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku I.), nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR z 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR z 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Již na tomto místě pokládá dovolací soud za potřebné zdůraznit, že nelze považovat za řádné uplatnění dovolacího důvodu obecnou dovolací námitku, že Městský soud v Praze nepřípustně rozhodl v napadeném rozhodnutí zcela odlišně, než ve svém rozhodnutí ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 405/2010, v němž šlo o skutkově totožnou věc. Uvedenou dovolací námitku totiž dovolatel učinil bez jakékoli spojitosti s konkrétními (zjištěnými) okolnostmi daného případu (které navíc nebyly „totožné“ s okolnostmi zjištěnými Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 20 Co 405/2010, jak se dovolatel mylně domnívá – viz výklad níže). Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) přitom řádné uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde.

Dovolatel svými námitkami (opět s přihlédnutím k jejich obsahu) napadá především právní závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalovaného realizovaný žalobou na vyklizení předmětného bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Závěr, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj proto vychází.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soudní praxe byla ve výkladu uvedeného ustanovení usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. R 36/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým.

V posuzovaném případě se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně zabýval i otázkou rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Při zkoumání poměrů na straně dovolatele zohlednil nejen okolnost, že za „získání“ bytu uhradil částku 794.208,- Kč (byť subjektu odlišnému od Družstva), ale nepominul ani okolnost, že dovolatel si tuto finanční částku tzv. „odbydlel“, jestliže byt užíval po dobu téměř 20-ti let, aniž platil jakýkoli ekvivalent nájemného, a že ho nepotřebuje k uspokojení své bytové potřeby, neboť několik posledních let žije se svou rodinou v domě v P.; především však přihlédl rovněž k tomu, že mu nemohlo svědčit žádné legitimní očekávání získání vlastnictví předmětného bytu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by existoval nějaký právní úkon, z nějž by vyplýval závazek Družstva byt do jeho vlastnictví převést. Z posléze uvedeného pak vyplývá, že je nepřípadný odkaz dovolatele na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 405/2010 (v němž bylo mj. konstatováno porušení smluvní povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytu) a především pak na nálezy Ústavního soudu České republiky (jejichž závěrů se dovolává) vydaných ve věcech sp. zn. I. ÚS 3571/10 a sp. zn. I. ÚS 353/04, neboť stěžejním prvkem pro ochranu tvrzených majetkových práv stěžovatelů byla v obou případech smlouva o smlouvě budoucí, z níž dovozovali svá legitimní očekávání nabytí majetku (k tomu viz právní názory vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. II.ÚS 1745/13). Odvolací soud pak správně přihlédl také k okolnostem na straně žalovaného (zejména k jeho zájmu na ochraně vlastnického práva, jakož i k jeho jisté pasivitě a částečné odpovědnosti za vzniklou situaci). Podle názoru dovolacího soudu mu tak nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem přiznal rozhodující význam okolnostem právě na straně žalovaného, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Ostatně v uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že dovolateli byla poskytnuta delší než zákonná lhůta k vyklizení předmětného bytu (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 4 ve spojení s § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z částky 378,- Kč představující 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí nelze podat opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 19. března 2014

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru