Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 4198/2019Usnesení NS ze dne 06.02.2020

HeslaPříslušnost soudu místní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.4198.2019.1
Dotčené předpisy

§ 87 písm. a) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 4198/2019-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně CREDIT GROUP, spol. s r.o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Anny Letenské 34/7, IČO: 25526626, zastoupené Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalovanému O. K., bytem XY, o zaplacení částky 235.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 3/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2019, č. j. 68 Co 239/2019-59, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2019, č. j. 68 Co 239/2019-59, se mění takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. května 2019, č. j. 16 C 3/2019-45, se mění tak, že místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 se nevyslovuje.

Odůvodnění:

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též jen „Návrh“) podaným dne 10. prosince 2018 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) se žalobkyně domáhá, aby jí žalovaný zaplatil částku 235.662,- Kč s příslušenstvím (v podobě zákonných úroků z prodlení) z titulu dlužného podnájemného z tam specifikovaného bytu za tam uvedené období. Místní příslušnost soudu prvního stupně odůvodnila tvrzením, že žalovaný má v jeho obvodu své stálé pracoviště.

Soud prvního stupně – poté, co byl zrušen jeho elektronický platební rozkaz ze dne 27. února 2019, č. j. EPR 301414/2018-7 (proto, že se jej nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou) – usnesením ze dne 24. května 2019, č. j. 16 C 3/2019-45, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Okresnímu soudu v Litoměřicích.

S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3027/2013, dospěl k závěru, že adresa XY, na níž sídlí společnost XY (dále jen „jmenovaná společnost“), jejímž jednatelem byl žalovaný v době zahájení řízení, není jeho stálým pracovištěm ve smyslu § 87 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu spisu (konkrétně z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2018, sp. zn. 1 T 89/2018) totiž vyplývá, že žalovaný jmenovanou společnost „pouze v roce 2016 zneužil pro spáchání trestného činu podvodu“. Proto vyslovil – s odkazem na ustanovení § 105 odst. 1 a 2 o. s. ř. – svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Okresnímu soudu v Litoměřicích (jako soudu místně příslušnému), v jehož obvodu má žalovaný hlášen trvalý pobyt (§ 85 odst. 1 o. s. ř.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. července 2019, č. j. 68 Co 239/2019-59, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Své rozhodnutí odůvodnil zejména konstatováním, že žalovaný nevykonává soustavně pracovní činnost v místě sídla jmenované společnosti, o čemž podle jeho názoru svědčí především okolnost, že „se jej na tomto místě v rámci realizace příkazu k jeho zatčení nepodařilo zadržet“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tam označených otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Z důvodů tam podrobně rozvedených nesouhlasila s názorem, že soud prvního stupně není místně příslušný podle § 87 písm. a/ o. s. ř. Zde zejména namítla, že žalovaný má stálé pracoviště v obvodu tohoto soudu, neboť se zde nachází sídlo jmenované společnosti, jejímž jednatelem byl v době zahájení řízení. Soudům obou stupňů dále také vytkla, že dokazování sporných skutečností, které jsou rozhodné pro stanovení místní příslušnosti soudu, neprovedly při jednání postupem upraveným v ustanoveních o dokazování v občanském soudním řízení, zejména pak v § 129 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky místní příslušnosti soudu k projednání dané věci podle § 87 písm. a/ o. s. ř.), která v posléze nastíněné rovině nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka uplatnila dovolací námitkou, že dokazování sporných skutečností, které jsou rozhodné pro stanovení místní příslušnosti soudu, neprovedly soudy nižších stupňů při jednání postupem upraveným v ustanoveních o dokazování v občanském soudním řízení, zejména pak v § 129 o. s. ř. Uvedená dovolací námitka však není opodstatněná. Právní úprava zkoumání podmínek občanského soudního řízení, k nimž náleží i místní příslušnost soudu, totiž nepředpokládá bez dalšího provádění dokazování při jednání postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod č. 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 87/2018 časopisu Soudní judikatura [ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 26. září 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17]). Jelikož jiné vady podřaditelné pod ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynuly, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.

Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (srov. § 11 odst. 1 větu první a druhou o. s. ř.). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (§ 11 odst. 2 o. s. ř.). Místní příslušnost soudu je upravena v § 84 a násl. o. s. ř. Podle ustanovení § 87 písm. a/ o. s. ř., které upravuje jeden z případů tzv. na výběr dané místní příslušnosti, platí, že vedle obecného soudu žalovaného (viz § 85 o. s. ř.), popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a o. s. ř., je k řízení příslušný rovněž soud, v jehož obvodu má žalovaný své stálé pracoviště. Citované ustanovení vychází z toho, že zásadně není na újmu uplatnění práv žalovaného (fyzické osoby), bude-li spor, který je proti němu veden, projednán u soudu, v jehož obvodu má své stálé pracoviště, neboť jde – zejména vedle jeho bydliště (§ 85 odst. 1 o. s. ř.) – rovněž o místo, kde se pravidelně zdržuje.

Již v usnesení z 27. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3027/2013, uveřejněném pod č. 55/2015 časopisu Soudní judikatura, tj. v rozhodnutí, na něž odkázal soud prvního stupně, Nejvyšší soud dovodil, že stálým pracovištěm (ve smyslu § 87 písm. a/ o. s. ř.) se rozumí prostor (místo), kde žalovaný na základě pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu vykonává své zaměstnání nebo povolání (plní své úkoly vyplývající z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu), jestliže právní vztah, v němž plní své úkoly z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu, nemá jen krátkodobou nebo příležitostnou povahu a jestliže na pracovišti vykonává své zaměstnání (povolání) soustavně. Uvedený právní závěr sdílí dovolací soud i v poměrech souzené věci a zastává názor, že právním vztahem obdobným pracovnímu či služebnímu poměru může být – vzhledem k charakteru činností spadajících do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace – i vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací; stálým pracovištěm statutárního orgánu pak bude typicky sídlo příslušné obchodní korporace. V uvedené souvislosti pokládá dovolací soud za potřebné rovněž podotknout, že v prvotní fázi posuzování místní příslušnosti soudu nelze klást na žalobce nepřiměřené požadavky stran podání důkazu, že se v obvodu soudu, který zvolil (z více na výběr daných) k projednání své věci, nachází stálé pracoviště žalovaného. Postačí, doloží-li existenci okolností, z nichž lze zpravidla – s ohledem na obvyklý běh věcí – usoudit, že v obvodu dotčeného soudu žalovaný soustavně plní své pracovní úkoly (jiné úkoly obdobné povahy). Bude pak na něm, aby včas namítl (§ 105 odst. 1 věta třetí o. s. ř.) a prokázal, že tomu tak v konkrétním případě není. Je totiž především v jeho zájmu, aby spor, který je proti němu veden, projednal soud, který je pro něj snadno dosažitelný, tj. zejména soud, v jehož obvodu se pravidelně zdržuje.

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že v době zahájení řízení (dále jen „rozhodná doba“) byl žalovaný jednatelem (a současně jediným společníkem) jmenované společnosti (společnosti s ručením omezeným), která sídlí (a sídlila i v rozhodné době) na adrese XY, tj. v obvodu soudu prvního stupně (viz výpis z obchodního rejstříku na č. l. 7 spisu). Za této situace je namístě vycházet – s přihlédnutím k obvyklému chodu věcí – z úvahy, že žalovaný zde v rozhodné době soustavně plnil úkoly vyplývající pro něj z postavení statutárního orgánu jmenované společnosti, tedy – řečeno jinak – že měl v obvodu soudu prvního stupně své stálé pracoviště. Z obsahu spisu současně nevyplynuly žádné poznatky, jež by byly způsobilé dotčenou úvahu zpochybnit. Okolnosti zdůrazňované soudy nižších stupňů nemají v tomto směru žádnou vypovídací hodnotu. Jde totiž buď o pouhé hypotézy (jen z toho, že žalovaný v roce 2016 zneužil jmenovanou společnost pro spáchání trestného činu podvodu, nelze spolehlivě dovodit, jak to nesprávně učinil soud prvního stupně, že v rozhodné době [tj. v prosinci roku 2018] nevykonával v jejím sídle soustavně činnosti spadající do působnosti jednatele této společnosti), nebo o okolnosti, které nemají oporu v obsahu spisu (kromě údaje o tom, že ke dni 17. května 2019 byl žalovaný stále „v pátrání“ Policie ČR, se z obsahu spisu nepodávají žádné poznatky o průběhu „realizace příkazu k… zatčení“, jejž na žalovaného vydal dne 29. ledna 2019 [tj. navíc až po rozhodné době] Obvodní soud pro Prahu 1 v trestní věci sp. zn. 1 T 89/2018; ve spise je založen pouze samotný trestní příkaz [viz č. l. 35 spisu], z jehož odůvodnění lze vyčíst jen tolik, že žalovanému se opakovaně nepodařilo doručit [ani prostřednictvím policejního orgánu] odsuzující rozsudek vydaný v uvedené trestní věci na adrese XY“, tj. na jiné adrese, než na které sídlí jmenovaná společnost). Z vyložených důvodů nelze tedy pokládat za správný právní závěr, že soud prvního stupně není k řízení v dané věci místně příslušný podle § 87 písm. a/ o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) správné. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud je změnil (podle § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty za středníkem o. s. ř.), jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 2. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru