Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 406/99Rozsudek NS ze dne 03.05.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.406.99.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 406/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. Š., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 5 C 196/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.10.1998, č.j. 13 Co 659/98 - 101, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Na náhradě nákladů řízení je povinen žalobce zaplatit žalované 575,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a vyslovil, že právo společného nájmu (účastníků) družstevní garáže (specifikované ve výroku) se zrušuje a výlučným nájemcem garáže bude nadále - jako členka družstva - žalovaná (výrok o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a o určení žalobce coby výlučného nájemce měl za odvoláním žalované nedotčený). Soudu prvního stupně přisvědčil, že platná právní úprava na právo společného nájmu nebytového prostoru (garáže) nepamatuje, pročež se analogicky uplatní ustanovení § 705 obč. zák.; oproti němu však vyjádřil názor, že hlediska uvedená v odstavci 3 tohoto ustanovení je nutno posuzovat spolu s hledisky dalšími, neuvedenými, a významným se stává kupř. i podíl na rozvratu manželství, majetkové poměry účastníků, jejich pracovní zařazení atd. K budoucímu „spravedlivému\" vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků také přispěje, mínil odvolací soud, stane-li se každý z nich vlastníkem jednoho z členských podílů, které za trvání manželství nabyli. Z toho, že se žalobce stal výlučným nájemcem družstevního bytu, neplyne, že by bylo nezbytné, aby mu byla přiřčena i sporná garáž. Ve prospěch žalované svědčí její zásluhy o získání družstevního bytu i sporné garáže, jakož i to že si vlastním úsilím zajistila jiné bydlení (čímž žalobci „výrazně ulehčila situaci\"), a přijaté řešení umožňuje okolnost, že byt netvoří s garáží jeden funkční celek.

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítl (odkazuje na dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), že odvolací soud znovu rozhodoval o zrušovacím výroku rozsudku soudu prvního stupně, přestože ten již v souladu s § 206 odst. 2 o.s.ř. nabyl právní moci. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. pak spatřoval v tom, že odvolací soud opomenul (výrokem) rozhodnout o výlučném nájemci družstevního bytu, a podobně se nevyslovil ani k návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolacímu soudu dále vytkl, že ohledně využitelnosti garáže žalovanou vycházel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), zejména tím, že uvěřil tvrzení (žalované) o počtu osobních automobilů, jež provozuje při podnikání, a v této souvislosti navrhl provedení dalších důkazů. Konečně i právní posouzení věci je podle dovolatele nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jelikož se odvolací soud nezabýval prioritními hledisky zákonnými, a dal přednost jiným, jež mohou mít vliv pouze doplňkový a podpůrný.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání - jako nedůvodné - zamítl.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné, jestliže bylo podáno proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). To se týká výroku, jímž byla nájemkyní garáže a členkou družstva určena žalovaná.

Oproti tomu ve výroku o samotném zrušení práva společného nájmu družstevní garáže je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné pouze za podmínek ustanovení § 237 a § 239 o.s.ř.; jich se také dovolatel výslovně dovolával.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné tehdy, jestliže rozhodnutí resp. řízení, které jej předchází, trpí těmi závažnými vadami (zde vyjmenovanými), jež způsobují jeho zmatečnost.

Dovolatelovu námitku, že odvolací soud přezkoumal výrok, který již podle § 206 odst. 2 o.s.ř. nabyl právní moci, však pod výčet těchto vad podřadit nelze (ostatně ani sám dovolatel tak neučinil). Nemůže jít ani o vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. (že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto), neboť překážku rozsouzené věci zakládá toliko dřívější rozhodnutí v jiném řízení, nikoli v rámci řízení jednoho, resp. v poměru rozhodnutí různých instancí. Rozpor se zásadami upravujícími rozsah suspenzívních účinků odvolání (§ 206 o.s.ř.) je způsobilý založit pouze tzv. jinou vadu řízení (§ 242 odst. 3 o.s.ř., § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), jejímž prostřednictvím (i kdyby existovala) přípustnost dovolání odůvodnit nelze.

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání do výroku o zrušení práva společného nájmu přípustné proto, že tak odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil (poučení o tomto opravném prostředku je z hlediska tohoto ustanovení bezcenné), a podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. proto, že - jak výslovně toto ustanovení požaduje - návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by soud nevyhověl, nepodal dovolatel, nýbrž žalovaná.

Výrok o zrušení práva společného nájmu družstevní garáže je tedy v dovolacím řízení nepřezkoumatelný, a dovolací soud z něho musí vycházet, aniž si mohl klást otázku, zda je výrokem správným či nikoli. Mimo dosah přezkumu je tedy závěr, že účastníkům právo společného nájmu i ke garáži vzniklo, že je lze na základě analogie ustanovení § 705 odst. 2, 3 obč. zák. zrušit a určit jednoho ze společných nájemců nájemcem výlučným, a že také právě takto i zrušeno bylo.

V rozsudku ze dne 25.6.1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud názor, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, a to i kdyby z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. šlo o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje až v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. vymezuje.

Je-li předmětem dovolacího přezkumu toliko výrok o určení, kdo při zrušení práva společného nájmu bude výlučným nájemcem, jsou bezpředmětné ty námitky, které dovolatel podřadil dovolacím důvodům podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť se tohoto výroku netýkají.

Proti tomuto výroku pak směřují toliko výtky, jež dovolatel spojoval s dovolacími důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.

Ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, sleduje zpochybnění skutkového základu sporu. Tento dovolací důvod - jak Nejvyšší soud konstantně uvádí, se však nepojí s každou námitkou účastníka ku zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.

Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které provedenými důkazy prokázány byly resp. vyšly najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, anebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.

Tím, že dovolatel namítl, že odvolací soud „bez dalšího uvěřil\" žalované, však vyložené podmínky dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nenaplnil. Nenamítá totiž, že vytýkané zjištění nemá oporu v provedeném důkazu, a pokud je zpochybňuje, pak nikoli z hlediska těch zásad, jež byly vyloženy jakožto - v dovolacím přezkumu - relevantní. Návrh provést další důkazy je nepřípadný již proto, že správnost skutkových zjištění prostřednictvím (dalšího) dokazování je v dovolacím řízení nepřípustné (srov. § 243a odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).

Vadou podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí.

Nepřezkoumatelnost výroku o zrušení práva společného nájmu, vycházejícího z analogického užití ustanovení § 705 odst. 2, 3 obč. zák., logicky znamená - v zájmu udržení konzistentnosti rozhodnutí - že nelze než napříště vyjít i z režimu těch hledisek s ním esenciálně spjatého určení individuálního nájemce, která tomuto ustanovení odpovídají (byť jsou výslovně stanovena pro společný nájem bytu), a to včetně té jejich podoby, již jim dodala konstatní soudní praxe.

Tím jsou předznamenány možnosti prověřit důvodnost námitek, jež dovolatel uplatnil, odvolávaje se na dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Z ustanovení § 705 odst. odst. 2, věty druhé, obč. zák. (důvodnost jeho analogického užití, jak bylo řečeno, přezkoumat nelze) vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení toho práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva nadále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení při rozhodování o dalším nájmu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k těm, jejichž hypotéza přímo právním předpisem není stanovena, a pravidlem jejího výkladu je tím požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí pak lze obsah hypotézy normy určit; přitom ten výklad, který v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.

Námitka, že soud nevymezil z předem neomezeného okruhu okolností ta hlediska, jež jsou pro věc skutečně podstatná, je tedy kritikou nesprávného právního posouzení věci, nikoli kritikou skutkových závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 87/1997).

Vedle „zákonných\" hledisek soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (se zřetelem k možnosti nového uspořádání nájemních poměrů), ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání předmětu nájmu, k jeho účelnému využití, jakož i k tomu, zda u osob, které v nájemním poměru setrvají, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému užívání.

Z toho plyne, že neobstojí dovolatelova námitka, že by - bez dalšího - jiná kritéria než ta, jež jsou výslovně v zákoně uvedena, se uplatnit nemohla, případně že by mohla - v celkových souvislostech - pro výsledek sporu převážit. Neplatí tedy, že jsou toliko „doplňková a podpůrná\", jak mínil dovolatel.

Váha těch hledisek, která pokládal za určující odvolací soud, sice může být hodnocena odlišně (a toliko to dovolatel namítá), k závěru, že objektivně (z pohledu logického nebo věcného) nemůže obstát, však dovolatelova argumentace zjevně nevede.

Proto - v kontextu podaného výkladu - je namístě závěr, že ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl uplatněn oprávněně.

Správnost rozsudku odvolacího soudu se tedy - v mezích daného dovolacího přezkumu - dovolateli zpochybnit nepodařilo, v důsledku čehož jest jej mít za správný (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolání žalobce tudíž Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; a žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500,- Kč a 2 paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 3. května 2001

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru