Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3912/2019Usnesení NS ze dne 14.04.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3912.2019.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 39 obč. zák.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1811/20


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3912/2019-289

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce J. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Brožíkova 1567/7, proti žalované Profit Energy Smiřice s. r. o., se sídlem v Praze 10, Kolovratech, K Říčanům 887, IČO 28421094, zastoupené JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 196.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 328/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2019, č. j. 72 Co 227/2015-265, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 11.229 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Dulíčka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Brožíkova 1567/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 15 C 328/2011-148, ve znění usnesení ze dne 23. 3. 2015, č. j. 15 C 328/2011-171, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 196.250 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze (soud odvolací) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 12. 2015, č. j. 72 Co 227/2015-200, ve znění usnesení ze dne 16. 5. 2016, č. j. 72 Co 227/2015-220, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cdo 2095/2017-247, a věc mu vrátil k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 5. 4. 2019, č. j. 72 Co 227/2015-265, rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 196.250 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (jejich výši) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalované není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku (ne)platnosti nájemní smlouvy pro možný rozpor s dobrými mravy [§ 3, § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (podle něhož je třeba platnost uzavřené smlouvy s ohledem na dobu jejího uzavření posuzovat - § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Soudní praxe (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však zároveň ustálila v názoru, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Princip dobrých mravů je natolik specifickým institutem, že jeho případné použití je možné v pouze odůvodněných případech tak, aby nedocházelo k nedůvodnému narušování právní jistoty při plnění povinností z platných smluv. Není-li proto zákonný důvod omezovat zásady autonomie vůle a „pacta sunt servanda“, pak je třeba primárně vykládat zákonná ustanovení ve prospěch těchto zásad; opačný výklad by byl v rozporu s článkem 2 odst. 4 Ústavy a článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09).

Odvolací soud v rámci své úvahy pečlivě zohlednil a zvážil všechny rozhodné okolnosti jak na straně žalobce (pronajímatele), tak na straně žalované (nájemkyně), přičemž náležitě přihlédl rovněž k okolnostem, za nichž byla nájemní smlouva uzavírána a zabýval se i posouzením jednání žalobce (které na rozdíl od dovolatelky nepovažoval za zneužití práva, nýbrž za realizaci jeho procesních práv). Vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha, že v tomto případě nelze považovat nájemní smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená. Byť okolnosti uzavírání nájemní smlouvy nebyly zcela standardní, nelze dovodit, že by dosahovaly takové intenzity, aby odůvodnily průlom do právní jistoty stran a zásady „pacta sunt servanda“.

Zpochybňuje-li dovolatelka právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem také prostřednictvím skutkových námitek a nesouhlasí s jeho hodnocením provedeného dokazování (zejména ohledně posouzení okolností, za nichž byla nájemní smlouva uzavírána), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 14. 4. 2020

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru