Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3878/2019Rozsudek NS ze dne 09.06.2020

HeslaNeplatnost právního úkonu
Smlouva nájemní
Výklad projevu vůle
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3878.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 3 předpisu č. 116/1990 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 243e od...

více

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3878/2019-324

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti žalovaným 1) F. C., bytem XY, zastoupenému JUDr. Hanou Jirouškovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Slovanská alej 1960/24, 2) M. H., se sídlem podnikání XY, IČO XY, o zaplacení 110.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 30/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 29 Co 121/2019-289, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 29 Co 121/2019-289, pokud jím ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. listopadu 2018, č. j. 4 C 30/2016-223, kterým zamítl vůči 1. žalovanému žalobu o zaplacení „dlužného nájmu za období 1/2012 až 11/2012 ve výši 26 000 Kč, zákonného úroku z prodlení z dlužných nájmů za období 1/2012 až 11/2012 z částky 26 000 Kč ve výši 19 858 Kč, částky 7 800 Kč jako dlužný nájem za 12/2012, částky 3 495 Kč jako zákonného úroku z prodlení z dlužné platby za 12/2012 z částky 7 800 Kč, částky 23 400 Kč jako dlužného nájmu za období 1/2013 až 3/2013, částky 9 787 Kč jako zákonného úroku z prodlení z dlužných plateb za období 1/2013 až 3/2013 z částky 23 400 Kč, částky 14 873 Kč jako částky za vyúčtování služeb za období 1/2012 až 11/2012“, a uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a 1. žalovaným, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku I., v části týkající se povinnosti 1. žalovaného zaplatit „částku 4 787 Kč jako smluvní sankci po 0,5% denně“, a proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 29 Co 121/2019-289, se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou došlou soudu dne 20. 11. 2015 se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení dlužného nájemného za období leden až listopad 2012 ve výši 26.000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení (za dobu do 12. 11. 2018) ve výši 19.858 Kč, dlužného nájemného za prosinec 2012 ve výši 7.800 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení (za dobu do 12. 11. 2018) ve výši 3.495 Kč, dlužného nájemného za období leden až březen 2013 ve výši 23.400 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení (za dobu do 12. 11. 2018) ve výši 9.787 Kč, vyúčtování za služby poskytované s nájmem za leden až listopad 2012 ve výši 14.873 Kč a „smluvní“ sankci ve výši 4.787 Kč, tj. celkem částky 110.000 Kč. Tvrdila, že s žalovanými jako nájemci uzavřela dne 22. 12. 2011 smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu určitou, nájem skončil uplynutím sjednané doby nájmu, žalovaní měli platit nájemné ve výši 7.800 Kč měsíčně a zálohu na plnění poskytovaná spolu s nájmem („služby“) ve výši 1.000 Kč. Nájemné ani zálohu na služby však řádně neplatili a vznikl jim dluh.

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 4 C 30/2016-223, žalobu zamítl, uložil žalobkyni zaplatit 1. žalovanému na nákladech řízení částku 60.692 Kč a ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 29 Co 121/2019-289, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím zamítl žalobu vůči 1. žalovanému a uložil žalobkyni zaplatit mu náklady řízení (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit 1. žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.); ve vztahu ke 2. žalovanému potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž vůči němu zamítl žalobu o zaplacení dlužného nájemného za období leden až březen 2013 ve výši 23.400 Kč včetně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 9.787 Kč a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 4.787 Kč (výrok III.) a ve zbývající části, včetně výroku o nákladech řízení mezi 2. žalovaným a žalobkyní, jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok IV.).

Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Vyšel tak ze zjištění, že žalobkyně (pronajímatelka) uzavřela se žalovanými (nájemci) dne 22. 12. 2011 smlouvu o nájmu (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem byl nebytový prostor č. 31 o výměře 35 m2 nacházející se v přízemí domu na adrese Sekaninova 1021/26 v Praze 2 (dále jen „Prostor“), v níž bylo ujednáno, že Prostor „smí nájemce užívat dle jeho potřeb pro nehlučné podnikání“, nájemné bylo sjednáno ve výši 7.800 Kč měsíčně a zálohy za služby ve výši 1.000 Kč se splatností do 20. kalendářního dne měsíce předem na měsíc následující (s tím, že včasným zaplacením se rozumí připsání nájemného a zálohy na služby na účet pronajímatele nejpozději 22. den), pro případ prodlení s úhradou se dohodli na smluvní pokutě ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení, a sjednali si také, že pronajímatelka je oprávněna od Smlouvy odstoupit, budou

-li nájemci více než 10 dnů v prodlení s platbou nájemného a služeb a že odstoupí-li pronajímatelka od Smlouvy, nájemci vyklidí Prostor do 15 dnů. Žalobkyně od Smlouvy odstoupila dopisem ze dne 21. 10. 2012, dne 7. 12. 2012 předal 1. žalovaný Prostor jejímu zástupci. Dále zjistil, že 1. žalovaný platil částky odpovídající polovině nájemného a záloh za služby a zaplatil polovinu kauce ve výši 4.000 Kč, 2. žalovaný zaplatil na kauci rovněž částku 4.000 Kč, na nájemném a zálohách za služby nezaplatil ničeho.

Shodně se soudem prvního stupně posoudil věc s ohledem na datum uzavření Smlouvy a dobu, kdy měl vzniknout dluh, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) a dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná. Uzavřel, že ve Smlouvě je účel nájmu vymezen neurčitě, z obsahu spisu vyplývá, že k datu uzavření Smlouvy měl 1. žalovaný v předmětu podnikání projektovou činnost ve výstavbě, výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 zákona č. 455/1991 Sb., a 2. žalovaný návrhy a realizace interiérů v rozsahu živnosti volné, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Ze slovního vymezení „dle potřeb nájemce pro nehlučné podnikání“ není zřejmé, pro provozování které z živností žalovaných byl nájem Prostoru sjednán. Neurčitost sjednaného účelu nájmu neumožňuje posoudit otázku platnosti Smlouvy ani z hlediska souladu mezi stavebním určením nebytových prostor a sjednaným účelem nájmu; přitom pro takový rozpor je podle § 39 obč. zák. (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že bylo-li plněno na základě neplatné smlouvy, vzniklo stranám bezdůvodné obohacení, na straně žalovaných za užívání Prostoru ve výši odpovídající obvyklému nájemnému. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že žalovaní jsou samostatnými dlužníky se stejným poměrem na tvrzeném dluhu, proto posuzoval důvodnost nároku u každého z nich samostatně. Námitku promlčení vznesl v řízení pouze 1. žalovaný, ve vztahu ke 2. žalovanému se z tohoto důvodu otázkou promlčení nezabýval. Protože Smlouva nebyla mezi účastníky uzavřena při jejich podnikatelské činnosti (žalobkyně ji uzavřela jen z titulu vlastníka), posoudil promlčení podle § 107 obč. zák. Ve vztahu k 1. žalovanému považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, neboť 1. žalovaný ohledně částky představující vyúčtování služeb za rok 2012 důvodně vznesl námitku promlčení, za užívání Prostoru již zaplatil 52.400 Kč a svůj závazek tak splnil. Naproti tomu 2. žalovaný nezaplatil za užívání Prostoru ničeho (vyjma podílu na kauci) a jeho dílčí závazek na zaplacení bezdůvodného obohacení trvá i nadále. Nárok žalobkyně vůči 2. žalovanému na zaplacení dlužného nájemného za leden až březen 2013 ve výši 23.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9.787 Kč a nárok na zaplacení smluvní pokuty, považoval za nedůvodný, neboť měl vyplývat ze smluvního vztahu - v tomto rozsahu proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Protože 2. žalovaný za užívání Prostoru nezaplatil ničeho (vyjma podílu na kauci), a to ani za plnění, které získal čerpáním plnění z neplatné Smlouvy za dobu od 1. 1. 2012 do 7. 12. 2012, rozsudek (ve vztahu ke 2. žalovanému) v této části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti potvrzujícím výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval § 39 obč. zák. a § 3 zákona č. 116/1990 Sb. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu (od níž se odvolací soud odchýlil), z níž vyplývá, že jsou-li možné dva výklady smlouvy, přednost má ten, který nezakládá její neplatnost (I. ÚS 2447/13), závěr, že právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení, ne každý rozpor se zákonem přitom musí mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu a ustanovení o neplatnosti právních úkonů je třeba s ohledem na zásadu pacta sunt servanda vykládat restriktivně (II. ÚS 87/04). Zdůraznila, že účastníci v dobré víře uzavřeli Smlouvu, která vyjadřovala jejich vůli, v souladu s ní se také chovali. Právní hodnocení by mělo reflektovat spravedlivé uspořádání vztahů s ohledem na dobré mravy. Měla za to, že ze strany žalovaných nájemců šlo o solidární závazek (a to i v případě bezdůvodného obohacení), a je tedy nerozhodné, kdo z nich a jakou část závazku uhradil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K doplnění dovolání, jež bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty (a nebylo ani sepsáno advokátem), dovolací soud nepřihlížel.

Ve vyjádření k dovolání se 1. žalovaný ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. zamítnuto; 2. žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

V části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím zamítl vůči 1. žalovanému žalobu o zaplacení částky 4.787 Kč jako „smluvní sankce“, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím (v této části) bylo rozhodnuto o nároku se samostatným skutkovým základem (smluvní pokutě) nepřesahujícím 50.000 Kč.

Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné ani proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl ve vztahu ke 2. žalovanému potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení dlužného nájmu ve výši 23.400 Kč s úrokem z prodlení (jehož kapitalizovaná výše činila 9.787 Kč) a „smluvní“ sankce (smluvní pokuty) ve výši 4.787 Kč; výrokem III. bylo tedy rovněž rozhodnuto o samostatných nárocích nepřevyšujících 50.000 Kč.

Dovolání směřující proti zbývající části výroku I. rozsudku odvolacího soudu [tzn. v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči 1. žalovanému o zaplacení dlužného nájmu za období 1/2012 – 3/2013 ve výši celkem 57.200 Kč s (kapitalizovaným) úrokem z prodlení a vyúčtování služeb za rok 2012 ve výši 14.873 Kč] není přípustné pro řešení otázky, zda se na straně žalovaných jedná o solidární závazek, neboť dovolatelka ohledně této otázky nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky (ne)platnosti Smlouvy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Platnost Smlouvy je třeba s ohledem na datum jejího uzavření (22. 12. 2011) posuzovat podle předcházejících předpisů, zejména podle zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění od 19. 10. 2005 do 31. 12. 2013, dále opět jen „zákon č.116/1990 Sb.“ (předmětem nájmu byl nebytový prostor) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).

Podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. nájem vzniká na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání. Nájemní smlouva musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. Jde-li o nájem sjednaný k účelu podnikání, musí nájemní smlouva obsahovat také údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru.

Z ujednání stran ve Smlouvě, že nájemci budou Prostor užívat pro „nehlučné podnikání“, je nepochybné, že účelem nájmu mělo být podnikání žalovaných. Protože předmět podnikání nebyl vymezen zcela pregnantně, odvolací soud se správně zabýval výkladem obsahu této části Smlouvy, avšak jeho závěr, že byl předmět podnikání vymezen natolik neurčitě, že Smlouva je proto neplatná, správný není.

Za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) zdůraznil, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008).

Ze skutkových zjištění, ostatně ani z tvrzení účastníků, nevyplynulo, že by po dobu trvání nájmu byly mezi nimi nějaké spory ohledně způsobu a účelu užívání Prostoru, ani že by ho žalovaní užívali k jinému účelu než ke svému podnikání. Při použití výše uvedených výkladových pravidel lze tedy dospět k závěru, že účel nájmu byl vymezen dostatečně určitým způsobem (i s ohledem na chování stran po uzavření Smlouvy), a je možný takový výklad, který nezakládá neplatnost Smlouvy, tj. že nájemci mohli Prostor používat k provozování všech svých živností, jak jsou popsány výše, neboť všechny bylo možno podřadit pod - ve Smlouvě použitý - pojem „nehlučné podnikání“. Byl-li účel nájmu a předmět podnikání žalovaných v Prostoru ve Smlouvě označen a současně strany neměly během nájmu pochybnosti ani o účelu nájmu, ani o předmětu podnikání, pak jen skutečnost, že jejich označení ve Smlouvě nebylo zcela přesné, nemůže mít za následek absolutní neplatnost Smlouvy; takový závěr by byl v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb.

Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že s porušením veřejnoprávní povinnosti užívat stavby jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu, není s účinností od 19. 10. 2005 po změně zákona č. 116/1990 Sb. zákonem č. 360/2005 Sb. již spojována soukromoprávní sankce v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. Smlouva byla uzavřena dne 22. 12. 2011, tedy až poté, co zákonem č. 360/2005 Sb. bylo vypuštěno ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (ve znění účinném do 18. 10. 2005), jež stanovilo, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Ani případný nesoulad mezi sjednaným účelem nájmu a účelem, jež byl vymezen v kolaudačním rozhodnutí, by tedy nezakládal absolutní neplatnost smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2345/2016).

Závěr odvolacího soudu o neplatnosti Smlouvy tak není správný.

Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části týkající se povinnosti 1. žalovaného zaplatit dlužný nájem za období 1/2012 – 3/2013 ve výši celkem 57.200 Kč s (kapitalizovaným) úrokem z prodlení a vyúčtování služeb za rok 2012 ve výši 14.873 Kč není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v této části, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 6. 2020

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru