Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3832/2012Usnesení NS ze dne 14.03.2013

HeslaPřípustnost dovolání
Vyklizení nemovitosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3832.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3832/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Kaznějova, se sídlem Kaznějov, Ke Škále 220, zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Divadelní 2728/3, proti žalované M. J., bytem V., zastoupené Mgr. Pavlem Císařem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 43/6, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 260/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2012, č. j. 15 Co 121/2012-291, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby první žalovaná Monika Jungová (dále jen „žalovaná“) a dřívější druhá žalovaná obchodní společnost FIRENZE s. r. o., se sídlem v Plzni, Klatovská tř. 131/26 (dále jen „dřívější žalovaná“), byly zavázány vyklidit „nebytové prostory – R. – p. tvořené barem o výměře 14 m2, chodbou o výměře 22 m2, kuchyní o výměře 12 m2, třemi místnostmi o celkové výměře 40 m2, skladem o výměře 38 m2, WC o výměře 13 m2 a pivním sklepem o výměře 4 m2, umístěné v suterénu budovy, postavené na pozemku nacházející se v k. ú. K., zapsaném na LV pro k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj“ (dále jen „nebytové prostory“).

Okresní soud Plzeň-sever (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. prosince 2008, č. j. 8 C 260/2007-102, uložil žalované povinnost předmětné nebytové prostory vyklidit a vyklizené předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), vůči dřívější žalované žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.)

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 13. ledna 2010, č. j. 15 Co 356/2009-157, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku III. ve vztahu mezi žalobcem a dřívější žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi těmito účastníky; ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 13. června 2011, č. j. 15 Co 286/2011-224, zrušil také v pořadí druhý (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne ze dne 10. prosince 2010, č. j. 8 C 260/2007-201, a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně rozsudkem dne 7. října 2011, č. j. 8 C 260/2007-247, žalobě znovu vyhověl a uložil žalované povinnost předmětné nebytové prostory vyklidit a vyklizené předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 2. května 2012, č. j. 15 Co 121/2012-291, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. května 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že soud prvního stupně ve svém třetím rozsudku nerozhodl jinak než ve svých předchozích /zrušených/ rozsudcích – ve všech případech šlo ve vztahu k dovolatelce o vyhovující rozhodnutí). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Dovolatelka ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – takový nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatnila, a to dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem nejde v daném případě o výkon práva žalobce (práva na vyklizení nebytových prostor) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (především dovolacími námitkami, že „navrhovala k provedení důkazu předložení usnesení Městského zastupitelstva žalobce“, „výslech tehdejší /její/ právní zástupkyně“ a „výslech Ing. J. J.“, avšak „okresní soud tyto důkazní návrhy dle /jejího/ názoru chybně zamítl, odvolací soud toto procesní rozhodnutí potvrdil“, že „dle /jejího/ názoru tak nebyly provedeny důkazy ke zjištění rozhodných skutkových okolností, nezbytných pro rozhodnutí ve věci“, jakož i námitkami, že /její/ návrhy na provedení důkazu výslechem Ing. J. byly zamítnuty“, a že „ohledně návrhu na provedení důkazu listinou, tj. žádostí Ing. J. ze dne 20. 8. 1997, nebylo prvoinstančním soudem vůbec rozhodnuto, odvolací soud pak tuto vadu nezhojil“), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Jelikož však dovolatelčiny námitky vznesené s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, nelze jimi přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolací soud dodává následující. Při posouzení věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně zabýval i otázkou rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom zohlednil nejen poměry dovolatelky, nýbrž i okolnosti prospívající žalobci (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva a déletrvající neplacení nájemného ze strany dovolatelky). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k okolnostem případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru