Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3818/2012Usnesení NS ze dne 14.03.2013

HeslaNájem nebytových prostor
Smlouva mandátní
Smlouva zprostředkovatelská
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3818.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 566 obch. zák.

§ 642 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3818/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce T. K., zastoupeného obecnou zmocněnkyní Mgr. Lucií Motlíkovou, bytem Praha 1, Karlovo nám. 670/25, proti žalované B. S., zastoupené JUDr. Liborem Vašíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 1, o zaplacení částky 93.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 17/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č. j. 20 Co 198/2012-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 20 Co 198/2012-89, potvrdil rozsudek ze dne 25. října 2011, č. j. 9 C 17/2011-64, jímž Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 93.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud mimo jiné dovodil, že žalovaná a O. V. (vlastník domu na adrese „Lázeňská, Praha 1“, v němž se nacházely nebytové prostory, o jejichž pronájem projevil zájem žalobce – dále jen „nebytové prostory“) uzavřeli „zprostředkovatelskou smlouvu“, na jejímž základě měla žalovaná za provizi zajistit O. V. nájemce do nebytových prostor. Dále rovněž dovodil, že dne 2. dubna 2008 uzavřeli žalovaná s žalobcem „smlouvu podle § 641 odst. 1 věty druhé“ zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obch. zák.“ (správně zřejmě smlouvu /o zprostředkování/ podle § 642 obch. zák.), v níž se žalovaná zavázala, že za provizi 93.000,- Kč dohodne s vlastníkem nebytových prostor, aby do 20. dubna 2008 uzavřel s žalobcem nájemní smlouvu, na jejichž podstatných náležitostech se dohodli (nájemní smlouva mezi O. V. a žalobcem nebyla do 20. dubna 2008 /a ani později/ uzavřena); takovouto smlouvu, která podle odvolacího soudu obsahovala podstatné náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor (§ 3 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), posoudil jako smlouvu o budoucí nájemní smlouvě ve smyslu § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“). Jestliže však smlouvu o budoucí nájemní smlouvě žalobce neuzavřel s O. V., nýbrž s žalovanou, která k tomu nebyla O. V. zmocněna, šlo podle odvolacího soudu o neplatnou smlouvu o budoucí nájemní smlouvě; „není vynutitelným závazkem, neboť uzavření nájemní smlouvy by se mohl domáhat pouze vlastník“, jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace odpadl právní důvod k plnění v částce 93.000,- Kč, v důsledku čehož se žalovaná na úkor žalobce o tuto částku bezdůvodně obohatila (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.), a je proto povinna mu ji vydat. Z těchto důvodů odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.

I když dovolatelka v dovolání argumentovala nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojila především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci a na jejichž základě – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 2. dubna 2008 uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle § 642 a násl. obch. zák. (a nikoli mandátní smlouva podle § 566 obch. zák., jak uvedla dovolatelka). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení smlouvy. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které dovolatelka v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s ř.

K dovolacím výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud dodává následující. V soudní praxi, a to i vzhledem ke znění ustanovení § 566 (a násl.) a § 642 (a násl.) obch. zák., není pochyb o tom, že mandátní smlouva (§ 566 a násl. obch. zák.) je zvláštní označení pro příkazní smlouvu v obchodních závazkových vztazích, že stranami smlouvy jsou mandatář (jednající) a mandant (ten, za kterého se jedná) a že pojmovým znakem mandátní smlouvy je závazek mandatáře zařídit určitou obchodní záležitost jménem a na účet mandanta, závazek mandanta zaplatit za zařízení záležitosti mandatáři úplatu, podnikatelská povaha smluvních stran a souvislost smlouvy s výkonem podnikatelské činnosti stran. Naproti tomu smlouva o zprostředkování (§ 642 a násl. obch. zák.) vznikající na základě dohody smluvních stran je synalagmatický závazkový vztah, v němž se jeden z partnerů, označovaný jako zprostředkovatel, zavazuje aktivně působit s cílem umožnit druhému účastníku – zájemci uzavřít konkrétní smlouvu s třetí osobou; zájemce je pak povinen poskytnout zprostředkovateli za tuto činnost provizi (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2635/98, z 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 616/98 a z 22. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 1631/2011, byť tato rozhodnutí se týkají zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 a násl. obč. zák.).

Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že ve skutečnosti dne 2. dubna 2008 uzavřeli žalovaná s žalobcem zprostředkovatelskou smlouvu podle § 642 obch. zák. (v níž se žalovaná zavázala, že za provizi 93.000,- Kč dohodne s vlastníkem nebytového prostoru, aby do 20. dubna 2008 uzavřel s žalobcem nájemní smlouvu) a nikoli mandátní smlouvu ve smyslu § 566 a násl. obch. zák., jak mínila dovolatelka, neodchýlil se od názoru, který je v této souvislosti dlouhodobě zastáván jak v právní teorii, tak také v soudní praxi.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2013

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru