Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3777/2019Usnesení NS ze dne 10.03.2020

Heslaspolečenství vlastníků jednotek
Spolek (o. z.) [ Korporace (o. z.) ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3777.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1206 odst. 2 o. z.

§ 1221 o. z.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3777/2019-362

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelů a/ Z. R., bytem XY, a b/ William & Henry Morton a.s., se sídlem v Brně, Příkop 4, IČO: 25344064, zastoupených JUDr. Janem Mandátem, advokátem se sídlem v Brně, Elgartova 386/29, za účasti Společenství vlastníků jednotek v budově sekce XY (or. č. XY) na ulici XY v XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Kintrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 77/2017, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2019, č. j. 8 Cmo 63/2019-331, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2019, č. j. 8 Cmo 63/2019-331, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2018, č. j. 50 Cm 77/2017-282, se zrušují v poměru mezi navrhovateli a účastníkem a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Návrhem podaným u Krajského soudu v Brně (soudu prvního stupně) dne 9. března 2017 se navrhovatelé a původní navrhovatelé a/ J. H., b/ E. H., d/ J. S. a e/ A. S. (dále též jen „původní navrhovatelé“) domáhali vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek (dále též jen „shromáždění“) Společenství vlastníků jednotek v budově sekce XY č. p. XY (or. č. XY) na ulici XY v XY (dále jen „Společenství“, „jednotky“, „předmětný dům“, resp. „dům“), která byla přijata na zasedání dne 10. ledna 2017 a jimiž bylo rozhodnuto o volbě za členy výboru Společenství, a to 1/ společnosti UNISTAV REAL ESTATE, s.r.o., 2/ T. N., 3/ M. H., 4/ H. B. a 5/ J. Š. (dále též jen „usnesení o volbě členů výboru“) a dále rovněž o schválení tam uvedené změny stavby nástavbou (dále též jen „změna stavby“ a „usnesení o změně stavby“). Návrh odůvodnili zejména tím, že nebyla správně zjišťována usnášeníschopnost shromáždění, resp. že shromáždění nebylo z tam uvedených příčin usnášeníschopné, že hlasy, jimiž měla být dotčená usnesení přijata, nebyly projeveny aklamací, že subjekt vystupující na shromáždění jako předsedající nebyl oprávněn k řízení daného zasedání vlastníků jednotek a že v předmětném domě byly jako jednotky vymezeny i některé jeho společné části (k odstranění této vady prohlášení vlastníka již byla podána žaloba podle § 1168 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).

Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. října 2018, č. j. 50 Cm 77/2017-282, návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a původních navrhovatelů.

Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Podle čl. VII odst. 12 stanov Společenství (dále jen „Stanovy“) je shromáždění vlastníků jednotek způsobilé usnášet se, jsou-li přítomni vlastníci jednotek, kteří mají většinu všech hlasů, a k přijetí rozhodnutí je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, pokud Stanovy nebo zákon obligatorně nevyžadují vyšší počet hlasů. Dne 10. ledna 2017 se konalo shromáždění, o jehož první části (volbě členů výboru Společenství) sepsala notářská kandidátka R. N. jménem notáře Mgr. Richarda Brázdy podle § 80a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“), notářský zápis č. NZ 111/2017, N 1197/2016 (dále jen „Notářský zápis 1“). V něm mimo jiné osvědčila, že v průběhu volby prvních tří členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 75,84 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost zůstala po dobu této volby nezměněná, a že v průběhu volby zbylých dvou členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 54,46 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost rovněž zůstala po dobu této volby nezměněná. Notářský zápis 1 obsahoval také osvědčení o tom, jaká usnesení shromáždění přijalo, a kolik „hlasů“ bylo proti, kolik se zdrželo hlasování a kolik bylo pro. Notářským zápisem 1 byl osvědčen též vlastní průběh první části shromáždění. O celém průběhu shromáždění sepsal notář Mgr. Jan Kohout podle § 77 notářského řádu notářský zápis č. NZ 2/2017, N 2/2017 (dále jen „Notářský zápis 2“). V něm bylo o průběhu shromáždění mimo jiné zaznamenáno, že v jeho úvodu předsedající prohlásil, že shromáždění je usnášeníschopné, neboť jsou zde přítomni vlastníci jednotek disponující 74,27 % všech hlasů. Později bylo přistoupeno k volbě navržených kandidátů na členy výboru Společenství. Byla přijata usnesení o volbě prvních tří členů výboru. Následně byla projednávána volba H. B. V jejím průběhu zazněla z pléna členů Společenství připomínka, že po proběhlých hlasováních opustilo několik vlastníků jednotek shromáždění. Poté proběhla volba H. B. za čtvrtého člena výboru Společenství a rychlé přepočítání všech předchozích hlasování, načež předsedající konstatoval, že všechna dosavadní usnesení o volbě členů výboru byla přijata; současně vyhlásil výsledky hlasování o volbě H. B. Následně předsedající vyzval skrutátorky k přepočítání hlasů přítomných vlastníků jednotek a po proběhlém sčítání vyhlásil, že odešli vlastníci jednotek, jejichž hlasy představovaly 12,92 % hlasů Společenství, a že jsou nadále přítomni vlastníci jednotek disponující 61,35 % hlasů Společenství. Poté na výzvu původního navrhovatele c/ odešlo spolu s ním ze shromáždění několik dalších členů Společenství, byly znovu přepočítány hlasy přítomných vlastníků jednotek a po tomto přepočítání předsedající vyhlásil, že i nadále jsou přítomni vlastníci jednotek disponující 51,8 % hlasů Společenství. Byla zopakována volba H. B., načež předsedající vyhlásil výsledky hlasování a uzavřel, že usnesení o volbě jmenované kandidátky bylo přijato. Konečně bylo hlasováno též o přijetí usnesení o volbě pátého (posledního) člena výboru a o změně stavby, přičemž obě tato usnesení byla podle prohlášení předsedajícího schválena. Shodný průběh shromáždění vyplývá i ze zápisu ze shromáždění, který pořídil právní zástupce Společenství. V den konání shromáždění sepsal notář Mgr. Jan Kohout podle § 80 notářského řádu také notářský zápis č. NZ 3/2017, N 3/2017 (dále jen „Notářský zápis 3“). V něm osvědčil, že původní navrhovatelka e/ před ním prohlásila, že většina vlastníků jednotek, kteří spolu s ní opustili shromáždění v průběhu zasedání, jí odevzdali hlasovací lístky, jejichž porovnáním s údaji obsaženými v prezenční listině dospěla k závěru, že tito vlastníci jednotek disponovali 20,06 % hlasy Společenství. Podle jejího přesvědčení tak poté, co spolu s dalšími vlastníky jednotek odešla ze shromáždění, přestalo být toto shromáždění nadále usnášeníschopné, na což usoudila odpočtem zmíněných 20,06 % nepřítomných hlasů od počtu 61,35 % hlasů přítomných na shromáždění před jejím odchodem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především konstatoval, že navrhovatelé (a s nimi ani původní navrhovatelé) neprokázali svá tvrzení o tom, že shromáždění nebylo usnášeníschopné, a že naopak „z notářského zápisu vyplynulo, že shromáždění bylo po celou dobu usnášeníschopné“. V této souvislosti nepokládal za právně významnou ani okolnost, že byla podána žaloba na odstranění vad prohlášení vlastníka z důvodu, že v domě byly jako jednotky vymezeny i některé jeho společné části. Podle jeho názoru nepůsobí neplatnost napadených usnesení ani použitý „negativní“ způsob hlasování. Z důvodů rozvedených v odůvodnění rozhodnutí pokládal za neopodstatněnou rovněž námitku nedostatku oprávnění předsedajícího k řízení shromáždění. Kromě toho však rovněž zdůraznil, že vzhledem k tomu, že předmětem jednání shromáždění byla především volba členů výboru Společenství uskutečněná poté, co „některým členům již 3. 12. 2016 zaniklo funkční období“, bylo by v zájmu Společenství hodném právní ochrany nevyslovit neplatnost napadených usnesení, i kdyby při jejich přijímání byl porušen zákon či Stanovy (zde odkázal na ustanovení § 260 o. z.). Za této situace návrh na zahájení řízení zamítl.

K odvolání navrhovatelů a původních navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 15. května 2019, č. j. 8 Cmo 63/2019-331, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a původních navrhovatelů.

Po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení některými listinnými důkazy se v zásadě ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní závěr, že shromáždění bylo po celou dobu zasedání vlastníků jednotek usnášeníschopné. Podle něj o tom svědčí zejména Notářský zápis 2 a potvrzuje to i obsah Notářského zápisu 1, jakož i zápisu sepsaného právním zástupcem Společenství; naopak není způsobilé uvedený závěr vyvrátit prohlášení původní navrhovatelky e/ zaznamenané v Notářském zápisu 3. Dále se ztotožnil také s názorem, jejž zaujal soud prvního stupně ve vztahu k použitému způsobu hlasování vlastníků jednotek na shromáždění. V této souvislosti podotkl, že obecně vzato nelze pokládat za nepřípustný způsob hlasování, při němž budou – jako v tomto případě – nejprve sečteny hlasy vlastníků jednotek hlasujících proti přijetí navrženého usnesení s hlasy vlastníků jednotek, kteří následně vyjádří vůli zdržet se hlasování, přičemž počet hlasů učiněných ve prospěch přijetí navrženého usnesení se poté určí odečtem uvedeného součtu od celkového počtu hlasů vlastníků jednotek přítomných na shromáždění. Dodal, že takový způsob hlasování v tomto konkrétním případě neodporoval ani Stanovám, které neobsahovaly žádnou zvláštní úpravu. Shodně se soudem prvního stupně pokládal za neopodstatněnou rovněž námitku nedostatku oprávnění předsedajícího k řízení jednání shromáždění. Současně neshledal důvod, pro který by mělo být vyhověno žádosti navrhovatelů (a původních navrhovatelů), učiněné v průběhu řízení před soudem prvního stupně, aby řízení v předmětné věci bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení, v němž je projednávána žaloba na odstranění vad prohlášení vlastníka (ve smyslu § 1168 odst. 1 o. z.). Podle jeho názoru je totiž pro posouzení usnášeníschopnosti shromáždění rozhodující stav zápisu v katastru nemovitostí, který zde byl v době jeho konání a který opět podporuje závěr, že dotčená usnesení byla přijata – s ohledem na tehdejší vymezení jednotek domu v katastru nemovitostí – v souladu se zákonem a Stanovami. Vzhledem k tomu usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Předně zdůraznili, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v daném případě nebyla kontrolována usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním. Podle jejich mínění je však společenství vlastníků povinno při přijetí každého usnesení zjišťovat, zda je shromáždění schopno se usnášet, přičemž v případě, že tuto povinnost poruší, jsou usnesení přijatá dotčeným shromážděním neplatná. Na podporu tohoto názoru odkázali na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 23. ledna 2009, sp. zn. 7 Cmo 160/2008, a vyjádřili přesvědčení, že otázka povinnosti kontrolovat usnášeníschopnost shromáždění vlastníků jednotek před každým hlasováním a důsledků porušení této povinnosti nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V návaznosti na to rovněž namítli, že neobstojí úvaha odvolacího soudu, že pro posouzení usnášeníschopnosti shromáždění je rozhodující stav zápisu v katastru nemovitostí, který zde byl v době jeho konání. Podle jejich mínění je tato úvaha v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozhodnutími z 29. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2980/2005, z 28. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4670/2008, a z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4519/2016, která mimo jiné dovodila, že společné části domu nelze bez dalšího vymezit jako jednotku a že samotný zápis takto vymezené jednotky do katastru nemovitostí neznamená, že zapsané právo existuje. Ve vztahu k otázce usnášeníschopnosti shromáždění oběma soudům také vytkli, že neprovedly všechny jimi navržené důkazy (konkrétně nevyslechly některé jimi označené svědky), ačkoli šlo o důkazy způsobilé prokázat okolnost, že shromáždění v jeho průběhu přestalo být usnášeníschopné. Dovolatelé měli rovněž za to, že napadená usnesení jsou neplatná i s ohledem na způsob hlasovaní, kterým byla přijata. Zde zastávali stanovisko, že souhlas nadpoloviční většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, kterého je – podle čl. VII odst. 12 Stanov – zapotřebí k přijetí rozhodnutí shromáždění vlastníků, musí „být dán výslovně“ a není tedy možné na něj usuzovat z nečinnosti těch vlastníků jednotek, kteří neprojevili svoji vůli „zvednutím ruky s hlasovacím lístkem“ nejprve při dotazu předsedajícího, kdo je proti přijetí návrhu, a poté ani při dotazu předsedajícího, kdo se zdržel hlasování. Takový úsudek totiž nebere na zřetel, že hlasování je právem vlastníka jednotky, nikoli jeho povinností; jeho nečinnost proto může znamenat i to, že se rozhodl „svých hlasovacích práv vůbec nevyužít“, tj. že „nehlasoval“, resp. „se hlasování vůbec nezúčastnil“. K tomu, aby byl hlasováním vyjádřen souhlas s navrženým usnesením, je tedy nutný – a to již pojmově – aktivní projev vůle; nestačí zde tedy pouhá pasivní nečinnost. V rámci zmíněných úvah poukazovali též na závěry tam specifikované odborné literatury a vyslovili názor, že ani otázka přípustnosti dotčeného „negativního“ způsobu hlasování vlastníků jednotek zatím nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Z důvodů rozvedených v dovolání nesouhlasili ani s názorem, jejž učinil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve vztahu k otázce oprávnění předsedajícího k řízení jednání shromáždění. Konečně poukázali i na to, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, ačkoli jeho výrok o věci samé byl – podle jejich mínění – formulován tak, že z něj není patrné, ohledně kterého či kterých z celkem šesti napadených usnesení byl návrh na zahájení řízení zamítnut. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, eventuálně usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání navrhovatelů (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Především nelze přehlédnout, že ve vztahu k nastolené otázce oprávnění předsedajícího k řízení jednání shromáždění (dále jen „první otázka“) schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž v této části nebylo o tuto náležitost doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o.s.ř. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl první otázkou blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda je pro posouzení usnášeníschopnosti shromáždění rozhodující stav zápisu v katastru nemovitostí, který zde byl v době jeho konání (dále jen „druhá otázka“), a dále také otázek přípustnosti shromážděním použitého („negativního“) způsobu hlasování vlastníků jednotek (dále jen „třetí otázka“) a povinnosti společenství vlastníků kontrolovat (zjišťovat) usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním a důsledků porušení takovéto povinnosti (dále jen „čtvrtá otázka“). Zde totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které – zejména v poměrech právní úpravy společenství vlastníků účinné od 1. ledna 2014 – nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelé v dovolání rovněž uplatnili, a to mimo jiné námitkou týkající se formulace meritorního výroku usnesení soudu prvního stupně, potvrzeného napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. K uvedené námitce lze uvést, že z obsahu citovaného výroku jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně zamítl návrh na zahájení řízení „jako celek“ (v plném rozsahu), tj. ohledně všech šesti napadených usnesení. K tomu lze jen dodat, že ačkoli formulace zamítavého rozsudečného výroku v podobě, podle které „se žaloba (nebo jiný návrh na zahájení řízení) zamítá“, bez podrobnější konkretizace toho, co je zamítáno, není správná, není toto procesní pochybení bez dalšího (samo o sobě) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 760/2003, uveřejněný pod č. 71/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. C 4105 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 21. srpna 2006, sp. zn. III. ÚS 259/06/). To platí v tomto případě tím spíše, že meritorní výrok usnesení soudu prvního stupně určitou, byť ne zcela vyčerpávající, konkretizaci „toho, co je zamítáno“, přece jen obsahoval.

Vadu řízení uplatnili dovolatelé rovněž dovolací výtkou, že soud prvního stupně ani soud odvolací neprovedly všechny jimi navržené důkazy (konkrétně nevyslechly některé jimi označené svědky). Dovolací soud se však nejprve zabýval námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016) je právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním (§ 1209 odst. 1 o. z.) omezeno z hlediska osobního, časového i věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné).

V posuzovaném případě se soudy nižších stupňů zabývaly toliko posouzením časového omezení pro podání návrhu na přezkoumání usnesení přijatých shromážděním, k němuž soud prvního stupně uvedl, že „návrh byl podán v zákonem stanovené lhůtě“. Nezabývaly se však otázkou, zda přezkoumání napadených usnesení nepřekáží osobní nebo věcné omezení ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Již z tohoto důvodu je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

K otázkám otevřeným dovolacímu přezkumu lze uvést následující.

V rozsudku z 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, uveřejněném pod č. 131/2016 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že byly-li jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 o. z. po 1. lednu 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. lednem 2014. Případné vady prohlášení (jímž byly v budově vymezeny jednotky) lze odstranit postupem podle § 1168 o. z. K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil také např. v rozsudku ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněném pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17), a sdílí je i v souzené věci. Z řečeného současně bez dalšího vyplývá, že konalo-li se shromáždění, které přijalo napadená usnesení, již po 1. lednu 2014 (konkrétně dne 10. ledna 2017), nelze závěr o jeho usnášeníschopnosti úspěšně zpochybnit námitkou, že v předmětném domě byly jako jednotky (nesprávně) vymezeny i některé jeho společné části. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání byl v poměrech souzené věci nepřípadný, neboť odkazovaná rozhodnutí (včetně usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4519/2016) se vztahují k právnímu stavu, který zde byl v době do 31. prosince 2013. S uvedeným pak koresponduje též závěr, že není důvod ani přerušit řízení v předmětné věci do pravomocného skončení řízení, v němž je projednávána žaloba na odstranění vad prohlášení vlastníka (ve smyslu § 1168 odst. 1 o. z.). Případné rozhodnutí, jímž soud takové žalobě vyhoví, má totiž konstitutivní povahu, tj. je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem změny existujícího hmotněprávního vztahu (zde odlišného spoluvlastnického rozdělení domu na jednotky); jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného, což však v tomto případě neučinil (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000). Jinými slovy řečeno, rozhodnutí, jímž soud odstraní vady prohlášení vlastníka postupem podle § 1168 odst. 1 o. z., působí pouze pro futuro; na platnost usnesení přijatých shromážděním společenství vlastníků dříve, než nabylo právní moci, tudíž nemůže mít žádný vliv. Lze uzavřít, že ve vztahu k řešení druhé otázky použili dovolatelé uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř. neopodstatněně.

Způsob, jakým členové společenství (vlastníci jednotek) hlasují na shromáždění (např. zvednutím ruky, hlasovacími lístky, aklamací atd.), jakož i způsob, jak se ověřuje dosažení většiny potřebné pro přijetí usnesení, by měly být (jako součást pravidel rozhodování shromáždění) upraveny ve stanovách společenství (§ 1200 odst. 2 písm. d/ o. z.). Určují-li stanovy společenství například, že členové společenství „výslovně“ projevují svoji vůli tak, že odevzdávají hlasy (stanovami určeným způsobem) pouze pro a proti návrhu usnesení, přičemž u ostatních přítomných členů (kteří nehlasovali ani pro, ani proti) platí, že se zdrželi hlasování, nemusí ti členové společenství, kteří se chtějí zdržet hlasování, projevit svoji vůli „výslovně“ (postačí, když jsou přítomni a nehlasují ani pro, ani proti návrhu usnesení). Vyloučit nelze ani takovou úpravu způsobu hlasování (a počítání hlasů), kdy své hlasy odevzdají (stanovami určeným způsobem) toliko ti přítomní členové, kteří hlasují proti a kteří se zdržují hlasování, s tím, že ostatní přítomní členové s návrhem usnesení souhlasí (platí, že hlasují pro návrh usnesení). Nicméně, při tomto způsobu hlasování (a počítání potřebné většiny) je o to více nezbytné, aby před každým hlasováním bylo ověřeno (a následně uvedeno v zápisu ze shromáždění), kolik členů společenství je aktuálně přítomných na zasedání shromáždění (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018; viz též posléze uvedený výklad ve vztahu ke čtvrté otázce). Neurčují-li však stanovy společenství (v rámci náležitosti uvedené v § 1200 odst. 2 písm. d/ o. z.) něco jiného, projevuje každý přítomný člen společenství svoji vůli (to, zda hlasuje v konkrétním případě pro návrh usnesení, proti tomuto návrhu, či zda se zdržuje hlasování) „výslovně“; v takovém případě zásadně nelze z toho, že neučiní nic, dovozovat, že hlasoval pro návrh usnesení (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 11. prosince 2019, sp. zn. 27 Cdo 445/2018).

Z uvedeného vyplývá, že pro účely posouzení, zda shromáždění platně přijalo napadená usnesení, je nezbytné předně zjistit, jak Stanovy Společenství upravují pravidla pro rozhodování shromáždění vlastníků jednotek. Způsob hlasování shromáždění, při němž budou – jako v tomto případě – nejprve sečteny hlasy vlastníků jednotek hlasujících proti přijetí navrženého usnesení s hlasy vlastníků jednotek, kteří následně vyjádří vůli zdržet se hlasování, přičemž počet hlasů učiněných ve prospěch přijetí navrženého usnesení se poté určí odečtem uvedeného součtu od celkového počtu hlasů vlastníků jednotek přítomných na shromáždění, pak bude možné považovat za přípustný pouze za předpokladu, že s ním budou Stanovy výslovně počítat.

V posuzovaném případě ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by Stanovy připouštěly i předestřený „negativní“ způsob hlasování vlastníků jednotek. Za toho stavu ovšem nelze uzavřít, že napadená usnesení shromáždění Společenství byla přijata potřebnou většinou hlasů vlastníků jednotek (bez výslovné opory ve Stanovách nelze dovozovat, že vlastníci jednotek, kteří na shromáždění nehlasovali proti přijetí navrženého usnesení a ani nevyjádřili vůli zdržet se hlasování, hlasovali pro přijetí dotčeného usnesení). Lze uzavřít, že ve vztahu k posouzení třetí otázky použili dovolatelé uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř. opodstatněně.

Podle § 1206 odst. 2 o. z. shromáždění je způsobilé usnášet se za přítomnosti vlastníků jednotek, kteří mají většinu všech hlasů. K přijetí rozhodnutí se vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů (o takovou situaci v daném případě nešlo). Podle § 1221 o. z. nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí se přiměřeně ustanovení o spolku. Nepoužijí se však ustanovení o shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské schůzi. Podle 254 odst. 1 o. z. statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání (míněno zasedání členské schůze, která je zásadně nejvyšším orgánem spolku – viz § 247 o. z.) do třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten, kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze. Podle § 254 odst. 2 o. z. ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky členská schůze zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis vyhotoven.

Se zřetelem k citovaným zákonným ustanovením zastává dovolací soud názor, že společenství vlastníků (zejména jeho statutární orgán) je povinno kontrolovat (zjišťovat) schopnost shromáždění usnášet se (kvórum) při každém rozhodování (hlasování) vlastníků jednotek, nikoli pouze na počátku jednání shromáždění, resp. změnil-li se v průběhu jednání počet přítomných členů společenství, uvést do zápisu údaj o počtu přítomných členů společenství při každém hlasování, a zároveň i údaje, které osvědčují, jaká usnesení byla přijata (k náležitostem zápisu ze shromáždění viz obdobně Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1217, marg. rubr. 4). Jestliže společenství uvedenou povinnost poruší a v důsledku toho znemožní přehlasovanému vlastníku vést v řízení o neplatnosti usnesení shromáždění (podle § 1209 odst. 1 o. z.) důkaz o svém „tvrzení“, že shromáždění nebylo usnášeníschopné, je namístě považovat uvedené tvrzení za pravdivé, ledaže společenství prokáže nebo jinak vyjde v řízení najevo opak (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu z 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002, uveřejněný pod č. 25/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 142/2003 časopisu Soudní judikatura).

V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že o první části shromáždění (zahrnující volbu členů výboru Společenství) byl sepsán Notářský zápis 1 (a to podle § 80a a násl. notářského řádu), jímž bylo mimo jiné osvědčeno, že v průběhu volby prvních tří členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 75,84 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost zůstala po dobu této volby nezměněná, a že v průběhu volby zbylých dvou členů výboru byli na shromáždění přítomni vlastníci jednotek disponující 54,46 % hlasů Společenství, přičemž tato usnášeníschopnost rovněž zůstala po dobu této volby nezměněná; Notářský zápis 1 obsahoval rovněž osvědčení o tom, jaká usnesení byla na shromáždění přijata, a kolik „hlasů“ bylo proti, kolik se jich zdrželo a kolik bylo pro. Z tohoto zjištění vyplývá, že počet přítomných členů společenství vlastníků (tj. údaj o usnášeníschopnosti shromáždění) byl v první části shromáždění zjišťován před každým hlasováním (o tom svědčí rovněž osvědčení o „nezměněné“ způsobilosti shromáždění usnášet se po dobu volby prvních tří členů výboru i po dobu volby zbylých dvou členů výboru), stejně jako počet hlasů, kterými byla přijata jednotlivá usnesení. Tomu odpovídající údaje, zaznamenané v Notářském zápisu 1, pak svědčí o tom, že jednotlivá usnesení o volbě členů výboru byla přijata v souladu s čl. VII odst. 12 Stanov. Za tohoto stavu tížila navrhovatele důkazní povinnost prokázat opak, tj. zejména prokázat okolnosti rozhodné pro závěr, že shromáždění nebylo v průběhu volby členů výboru schopno se unášet. Z obsahu spisu je zřejmé, že uvedené důkazní povinnosti se týkal též návrh na doplnění dokazování (výslechem označených svědků), jejž učinili navrhovatelé (a původní navrhovatelé) podáním z 1. června 2018 (viz č. l. 269 a 270 spisu). Takto navržené důkazy však soudy nižších stupňů neprovedly, přestože směřovaly k objasnění okolnosti (odlišného počtu členů společenství vlastníků přítomných na shromáždění, než jaký byl osvědčen Notářským zápisem 1), která je významná z hlediska právního posouzení věci (tj. z hlediska posouzení usnášeníschopnosti první části shromáždění a potažmo platnosti usnesení o volbě členů výboru) a která zároveň nebyla dostatečně spolehlivě prokázána jinak. Vysvětlovaly-li soudy nižších stupňů tento svůj postup tím, že „skutkový stav byl dostatečně zjištěn důkazy provedenými“, nelze takové vysvětlení akceptovat, neboť do procesu hodnocení důkazů je třeba zahrnout i důkazy, z nichž vyplývají (mají vyplývat) skutečnosti, které dosavadním poznatkům o skutkovém stavu věci odporují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 1416/2000). Vzhledem k tomu lze uzavřít, že řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutí obou soudů o části předmětu řízení, v níž byla posuzována platnost usnesení o volbě členů výboru, zatížily soudy nižších stupňů vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jde-li o usnesení o změně stavby, lze konstatovat, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by počet přítomných členů společenství vlastníků byl zjišťován i před hlasováním o tomto usnesení. Jinými slovy řečeno, údaj o počtu vlastníků jednotek přítomných před dotčeným hlasováním se nepodává z Notářského zápisu 1 (ten se týkal pouze první části shromáždění), z Notářského zápisu 2 (v něm bylo stran změny stavby zaznamenáno pouze procentuální vyjádření počtu „hlasů“, které byly proti přijetí dotčeného usnesení, a počtu „hlasů“, které se zdržely hlasování), ani ze zápisu sepsaného právním zástupcem Společenství (pro něj platí totéž, co bylo uvedeno ve vztahu k Notářskému zápisu 2); zmíněný údaj přitom nevyplynul ani z jiných provedených důkazů. V daném případě tudíž zjištěný skutkový stav neskýtá v zásadě žádný podklad pro právní závěr, že shromáždění bylo usnášeníschopné i před hlasováním o změně stavby (součástí zjištěného skutkového stavu nebylo zjištění, že při uvedeném hlasování byli přítomni vlastníci jednotek, kteří měli /alespoň/ většinu /všech/ hlasů Společenství). Uvedený právní závěr je tak v podstatě nepřezkoumatelný. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že v projednávané věci jde – vzhledem k absenci údaje o počtu přítomných členů společenství vlastníků v zápisu ze shromáždění – právě o případ, v němž je namístě vycházet z úvahy, že při přijímání usnesení o změně stavby nebylo shromáždění schopno se usnášet, ledaže společenství prokáže nebo jinak vyjdou v řízení najevo okolnosti svědčící pro opačný závěr; to se ovšem dosud nestalo. Lze uzavřít, že ve vztahu k posouzení čtvrté otázky dovolatelé důvodně vytkli soudům nižších stupňů vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), a i zde opodstatněně uplatnili rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jednak řízení, jež předcházelo jeho vydání, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozhodnutí odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věta za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V této souvislosti dovolací soud pro úplnost podotýká, že uvedenému postupu není na překážku okolnost, že soud prvního stupně – na rozdíl od soudu odvolacího – založil své rozhodnutí rovněž na úvaze, že byl naplněn jeden z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí shromáždění vyslovit. Uvedená úvaha má totiž své místo až poté, co soud dospěje k závěru, že napadeným usnesením shromáždění byl porušen zákon či stanovy společenství vlastníků (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018).

V dalším řízení se soudy nižších stupňů neopomenou zabývat rovněž otázkou, zda přezkoumání napadených usnesení shromáždění Společenství nepřekáží osobní anebo věcné omezení ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Přitom nepřehlédnou právní závěry, jež zaujal Nejvyšší soud ve vztahu k osobnímu omezení zejména v usnesení z 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 1312/2017 (v podrobnostech viz rovněž tam uvedená rozhodnutí), a ve vztahu k věcnému omezení v rozhodnutích z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněném pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru