Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3708/2012Rozsudek NS ze dne 15.08.2013

HeslaBytová náhrada
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3708.2012.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3708/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) L. V., bytem P. 1, D. 10/907, a b) Z. V., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Praha, Národní třída 365/43, proti žalovanému A. P., bytem P. 4, K. K. 1406/7, zastoupenému JUDr. Františkem Pazderou, advokátem se sídlem Praha 4, Dobronická 1256, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 30 C 18/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č.j. 70 Co 216/2012-107, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč, k rukám JUDr. Františka Pazdery, advokáta se sídlem Praha 4, Dobronická 1256, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č.j. 30 C 18/2010-49, určil, že povinnost žalovaného vyklidit „bytovou jednotku č. 1406/8 sestávající z kuchyně a tří pokojů, I. kategorie, na 4. podlaží domu č.p. 1406 v P. 4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), uložená mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2008, č.j. 42 C 370/2005-144, není vázána na zajištění náhradního bytu, a že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č.j. 70 Co 216/2012-107, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č.j. 54 Co 116/2012-535, a výkazem nedoplatků nájemného, vzal za prokázáno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2008, č.j. 42 C 370/2005-144, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu podle § 711 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) a žalovanému byla uložena povinnost jej vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, že vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu (hrubé porušování dobrých mravů v domě, jehož se dopouštěla dcera žalovaného rušením domovního klidu nadměrným hlukem zejména v nočních hodinách) sice postačovalo žalovanému poskytnout přístřeší, ale jelikož s ním v bytě žila jeho dcera spolu se svým nezletilým synem, bylo by přiznání nižší formy bytové náhrady naprosto nevhodným opatřením z hlediska péče o nezletilého a jeho zdárné výchovy, že žalobci se žalovanému snažili opakovaně nabízet různé „náhradní byty“, avšak žalovaný je buď nepřijal nebo neposkytl nutnou součinnost k jejich prohlídce, a že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník rodinného domku v obci Peruc (dále též jen „nemovitost v Peruci“), který je zcela neobyvatelný. Dále vzal za prokázáno, že s žalovaným v současnosti žije ve společné domácnosti jeho dcera, která je duševně nemocná (trpí psychotickou poruchou) a v předmětném domě způsobuje velký hluk a nepořádek, že nezletilý vnuk žalovaného byl předán do péče dětského diagnostického ústavu v Praze 4 na základě předběžného opatření nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2009, č.j. 14 Nc 31/2009-12, neboť jeho nepravomocný rozsudek ze dne 16. 5. 2011, č.j. OP 125/2008-429, jímž byla nad nezletilým vnukem žalovaného nařízena ústavní výchova, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č.j. 54 Co 116/2012-535, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení a že (dle výkazu nedoplatků nájemného) žalovanému vznikl za období od ledna 2010 do března 2011 dluh na nájemném „v částce nedosahující 4.000,- Kč“. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že při změně poměrů, v jejichž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák), se lze pomocí určovací žaloby (§ 80 písm. c/ o.s.ř.) úspěšně domáhat změny bytové náhrady, resp. určení, že vyklizení bytu není na (původně určenou) bytovou náhradu vázáno. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k uvedeným zjištěním nastala změna poměrů, v jejímž důsledku je trvání na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy a vyklizovací povinnost žalovaného podmínil toliko zajištěním přístřeší, odvolací soud na změnu poměrů (odůvodňující závěr, že by byl výkon práva žalovaného „v mezích původně rozsudkem určených“ v rozporu s dobrými mravy) neusoudil. Na rozdíl od soudu prvního stupně především nepovažoval za změnu poměrů chování dcery žalovaného, jež je důsledkem a vnějším projevem její nemoci, z čehož ostatně soud vycházel již při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu. Změnu poměrů pak dle názoru odvolacího soudu nelze spatřovat ani v neposkytnutí dostatečné součinnosti ze strany žalovaného při zajišťování bytové náhrady, neboť takové jednání by bylo možno zohlednit až v rámci exekuce, kdy by mohlo dojít k jeho nucenému přestěhování. Rovněž konstatoval, že pokud jde o vnuka žalovaného, jenž je umístěn v ústavní péči a svoji bytovou potřebu v předmětném bytě neuspokojuje, nelze tuto okolnost hodnotit jako zásadní změnu poměrů, neboť rozhodnutí (v podobě předběžného opatření) o jeho umístění v diagnostickém ústavu má pouze dočasnou účinnost. Jelikož nedošlo k žádné změně ani ve vlastnických poměrech žalovaného (nemovitost v obci Peruc žalovaný vlastnil již v době rozhodování soudu o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu) a nebylo prokázáno, že by měl dluh na nájemném, jenž by mohl představovat důvod pro odepření dříve přiznané bytové náhrady (výkaz nedoplatků, předložený žalobci až v odvolacím řízení, posoudil navíc odvolací soud jako nepřípustnou novotu), změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Uvádějí, že hlavním důvodem pro zajištění náhradního bytu byla ta okolnost, že v předmětném bytě bydlel také nezletilý vnuk žalovaného, jenž je však od roku 2009 v ústavní výchově – „podle informací, které mají žalobci nyní k dispozici“ – již trvale. Došlo tak k zásadní změně poměrů, neboť důvod pro poskytnutí náhradního bytu žalovanému tímto odpadl. Rovněž vyjadřují přesvědčení, že svoji povinnost zajistit žalovanému stanovenou bytovou náhradu splnili již tím, že mu v Praze nabídli několik desítek náhradních bytů, které jím byly bezdůvodně buď odmítnuty, nebo nevyvíjel náležitou součinnost při jejich prohlídkách; přitom nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „bytovou náhradu lze řešit až v rámci exekuce“, neboť by tak byli nuceni – z důvodů rozvedených v dovolání – držet náhradní byt volný několik měsíců, což je velmi nákladné a nepraktické, ne-li nerealizovatelné. Dále namítají, že výkon práva žalovaného (spočívající v trvání na zajištění náhradního bytu) je v rozporu s dobrými mravy, jednak proto, že dcera žalovaného „opět a dlouhodobě“ porušuje klid v předmětném domě a páchá škody na domovním majetku, a dále proto, že žalovaný vlastní nemovitost v obci Peruc, v níž může uspokojovat svoji potřebu bydlení. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem, podrobně vyvracel argumenty žalobců a uvedl, že jeho vystěhování (v situaci, kdy se snaží pečovat o svou nemocnou dceru a nezletilého vnuka) do přístřeší by bylo v příkrém rozporu s § 3 odst. 1 obč.zák., neboť by pro něj, jeho dceru a nezletilého vnuka znamenalo uvržení do postavení bezdomovců. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. června 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny; existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.

Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z posléze uvedených důvodů je nepřípustná a současně bezpředmětná dovolací námitka (uplatněná – vzhledem k obsahu dovolání /§ 41 odst. 2 o.s.ř./ – prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.), že nezletilý vnuk žalovaného je – „podle informací, které mají žalobci nyní k dispozici“ – v ústavní výchově již trvale. Jde totiž především o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení totiž platí /ve smyslu § 241a odst. 4 o.s.ř./ zákaz skutkových novot – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2008, č.j. 42 C 370/2005-144, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu (dané žalobci žalovanému z důvodu porušování dobrých mravů v domě, jehož se dopouštěla jeho dcera) podle § 711 odst. 1 písm. c) obč.zák. a žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Obsahem tohoto vztahu je právo žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobců výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta první obč.zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč.zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1980 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) již dříve dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. 1. 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadený rozsudek spočívá především na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nenastala v daném případě změna poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu bylo ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. v rozporu s dobrými mravy.

Pokud dovolatelé namítají, že dcera žalovaného „opět a dlouhodobě“ porušuje klid v předmětném domě a páchá škody na domovním majetku a že žalovaný vlastní nemovitost v obci Peruc, v níž může uspokojovat svoji bytovou potřebu, sdílí dovolací soud názor odvolacího soudu, že z předestřených okolností na změnu poměrů (v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu bylo v rozporu s § 3 odst. 1 obč.zák.) usuzovat nelze. V tomto ohledu zastává dovolací soud názor, že opětovné závadné chování dcery žalovaného nepředstavuje okolnost, která by odůvodňovala odepření již přisouzené bytové náhrady na základě § 3 odst. 1. V této souvislosti nelze přehlédnout, že zmiňované chování dcery žalovaného je důsledkem její závažné duševní nemoci (psychotická porucha), jejíž projevy lze – s přihlédnutím k povaze této choroby – jen stěží usměrnit. Jde-li o okolnost spočívající v tom, že žalovaný vlastní nemovitost v obci Peruc, z učiněných skutkových zjištění rovněž vyplývá, že je jednak zcela neobyvatelná, ale především také to, že žalovaný byl jejím vlastníkem již v době rozhodování soudu o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu; úvaha o změně poměrů opřená o tuto okolnost je proto vyloučena.

Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, bylo v projednávané věci součástí skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (i soud prvního stupně), též zjištění, že bytová náhrada v podobě náhradního bytu byla žalovanému přisouzena v situaci, kdy by mu s ohledem na uplatněný výpovědní důvod (viz výše) postačovalo poskytnout přístřeší, avšak pečoval o svého nezletilého vnuka a nižší forma bytové náhrady by tak byla naprosto nevhodná. Z toho mimo jiné vyplývá, že při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaného jako vyklizované osoby byla nepochybně právně významná skutková zjištění vztahující se právě k poměrům nezletilého vnuka žalovaného. Dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud se věcí i v tomto ohledu náležitě zabýval a správně přihlédl k tomu, že vnuk žalovaného je umístěn v diagnostickém ústavu na základě předběžného opatření, jež má toliko „dočasnou“ účinnost. Vzhledem k řečenému tak nelze úvahu odvolacího soudu považovat v tomto hledu za zjevně nepřiměřenou.

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že v konečném důsledku by zamítavé rozhodnutí nemohla zvrátit ani námitka žalovaných, že svoji povinnost zajistit žalovanému bytovou náhradu již splnili. Je tomu tak především proto, že domáhá-li se pronajímatel určení, že vyklizovací povinnost nájemce již není nadále vázána na zajištění bytové náhrady, musí jeho povinnost k zajištění dříve přisouzené bytové náhrady trvat i v době rozhodování soudu o žalobě na určení, že vyklizovací povinnost není již nadále vázána na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. 12. 2012, sp.zn. 26 Cdo 5425/2008 a z 8. 6. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3200/2010).

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „vyhláška č. 177/1996.“). Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 1.000,- Kč (§ 7 bod 3 ve spojení s § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 15. srpna 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru