Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3702/2009Usnesení NS ze dne 05.08.2010

HeslaPřechod nájmu bytu
Vyklizení bytu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3702.2009.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3702/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalované V. V., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 43/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 11 Co 362/2008-304, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Jany Dvořákové Závodské, advokátky se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 31. července 2003, č. j. 12 C 43/2003-8, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 27 o velikosti 2+1 ve 4. nadzemním podlaží domu čp. 1175/2 v H. ulici v P. 7 – H., tedy nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu Praha – město na listu vlastnictví č. 576 pro katastrální území H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2004, č. j. 11 Co 15/2004-28, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. června 2005, č. j. 12 C 43/2003-107, žalobě opětovně vyhověl, avšak vyklizovací povinnost žalované z předmětného bytu vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu; v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl též o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud usnesením ze dne 19. července 2006, č. j. 11 Co 132/2006-148, zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu znovu vrátil k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 19. března 2008, č. j. 12 C 43/2003-250, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do pěti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 11 Co 362/2008-304, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé I. (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobce písemně vyjádřil.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Byl-li napadený rozsudek vydán dne 3. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. proto, že soud prvního stupně žalobě o vyklizení bytu ve všech případech vyhověl a tudíž ve svých pozdějších rozsudcích nerozhodl o této žalobě jinak než v předchozích rozsudcích. Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila, a to námitkou, že „špatný technický stav domu (domu čp. 162 v Š., který byl určen k trvalému bydlení a který vlastnila v roce 1994, tj. v době, kdy nájemkyně předmětného bytu A. Z. trvale opustila společnou domácnost vedenou s dovolatelkou po dobu delší než tři roky) neumožňoval obyvatelnost tohoto objektu“. Dovolatelka v dovolání rovněž formálně odkázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který však – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – nijak obsahově nekonkretizovala. Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu spočívá především na právním názoru, že na dovolatelku nepřešel nájem předmětného bytu proto, že ke dni, kdy nájemkyně trvale opustila společnou domácnost, vlastnila dům čp. 162 v Š. a nesplňovala tudíž jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo v té době k přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad neexistence vlastního bytu ve smyslu § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Ve vztahu k napadenému potvrzujícímu výroku pak odvolací soud zaujal rovněž právní názor, že výkon vlastnického práva žalobce není se zřetelem k okolnostem daného případu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Správnost uvedených právních názorů dovolatelka v dovolání zpochybnila.

Dovolací soud konstatuje, že v otázce přechodu nájmu bytu nelze napadené rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné proto, že odvolací soud se v této otázce neodklonil od názorů dlouhodobě zastávaných soudní praxí. Podle ustálené judikatury slovy „mít vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zák.) zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Stejně tak v rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Ve shora citovaném rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že závěru, že k přechodu práva nedojde, nepřekáží ani okolnost, že vlastní byt osoby uplatňující přechod práva je situován v cizině. Tím spíše pak nemůže obstát námitka, že vlastní byt není situován v obci či v kraji, kde se nachází předmětný byt (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 1925/2005).

Zpochybnila-li dovolatelka rovněž správnost právního názoru, jenž odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládala jiný právní význam, je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, ze dne 30. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2392/2005, ze dne 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3311/2006, a ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3739/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. srpna 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru