Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 370/2015Usnesení NS ze dne 21.04.2015

HeslaVyklizení bytu
Přechod nájmu bytu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.370.2015.1
Dotčené předpisy

§ 706 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 370/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO: 44992785, adresa pro doručování: Úřad městské části Brno - Kohoutovice, se sídlem v Brně, Bašného 36, proti žalovanému G. M. V., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem se sídlem v Troubsku, Nová 285/33, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 39/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2014, č. j. 19 Co 74/2014-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 94 C 39/2013-75, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „jednopokojový byt č. 14, nacházející se v V. nadzemním podlaží domu na ulici G., č. or. 17, č. p. 390, v k. ú. K., obec B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2014, č. j. 19 Co 74/2014-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že po nájemci J. R. (zemřelému 20. června 2008) nepřešlo právo nájmu k předmětnému bytu na žalovaného podle § 706 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 20. června 2008 (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru obou soudů je tomu tak proto, že nebyl naplněn předpoklad vedení společné domácnosti žalovaného a nájemce bytu (nepřetržitě alespoň po dobu tří let před smrtí nájemce), jelikož jejich soužití nemělo charakter trvalosti.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Předně je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené soudní praxe se přechod nájmu bytu vždy řídí právní úpravou účinnou v době úmrtí nájemce bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008, uveřejněný pod C 7242 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/). Z toho bez dalšího vyplývá, že otázku přechodu nájmu bytu musel dovolací soud posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí nájemce bytu – dále opět jen „obč. zák.“ (viz rovněž § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že i v případech přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 2 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba jen občas nájemce navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, o čemž svědčí např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 923/2009, ze 14. února 2012, sp. zn. 26 Cdo 255/2011, a z 28. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1782/2013). Musí tedy jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 31. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 240/05/). Úmysl založit a vést trvalé životní společenství tedy musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003).

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit) dovodil, že nebyl naplněn předpoklad přechodu nájmu v podobě vedení společné domácnosti žalovaného a nájemce bytu (nepřetržitě alespoň po dobu tří let před smrtí nájemce) ve smyslu § 706 odst. 2 věty první obč. zák. Seznámil-li se totiž žalovaný a nájemce bytu bezprostředně (několik dnů) před začátkem soužití v bytě, lze sotva usuzovat na jejich úmysl založit a vést spolu trvalé životní společenství; naopak okolnost, že ani během jejich společného soužití si žalovaný nevybudoval k nájemci zřetelnější vazbu, vypovídá o tom, že společnou domácnost nevytvořili ani později před úmrtím nájemce.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2015

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru