Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3688/2013Rozsudek NS ze dne 17.12.2013

HeslaNájem bytu
Neplatnost právního úkonu
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3688.2013.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 5 předpisu č. 107/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3688/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Ondříčkova 2167/16, proti žalovanému Ing. J. J., o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 582/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 282/2010-43, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 17 Co 282/2010-59, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 282/2010-43, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 17 Co 282/2010-59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. března 2010, č. j. 27 C 582/2009-20, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že je neplatné zvýšení nájemného z „bytu ve 4. poschodí domu P. 4 – N., na adrese P. T., P. 4,“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to podle přípisu žalovaného ze dne 25. srpna 2009, doručeného žalobci dne 1. září 2009, jímž bylo nájemné zvýšeno na částku 1.533,- Kč měsíčně s účinností od 1. prosince 2009.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 27 C 582/2009-20, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů zjistil mimo jiných i následující skutečnosti. Někdejší Obvodní národní výbor v Praze 4 rozhodnutím ze dne 13. července 1978, č. j. byt-25/1292/5400/78/Pe, schválil výměnu bytů, podle níž se žalobce jako účastník směny měl nastěhovat do předmětného bytu. Podle plánů ke stavebnímu povolení byly prostory tvořící předmětný byt určeny k užívání jako prádelna, sklad necek, žehlírna, 3x komora, 1x WC a půdní prostory. V archivu stavebního úřadu není doklad o změně užívání těchto prostor. Žalovaný, který je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, dopisem ze dne 28. září 2009 (správně 25. srpna 2009) žalobci oznámil zvýšení nájemného na 1.533,- Kč. Totéž učinil dopisy ze dne 1. září 2009 a 11. září 2009, avšak v nich na částku 1.820,- Kč. Dopisem ze dne 23. září 2009 zrušil platnost oznámení o nové výši nájemného třemi předchozími dopisy. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobci nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni schválení dohody o výměně bytů, tj. ve znění k 13. červenci 1978 (dále jen „obč. zák. před novelou“), později transformované na nájem bytu, neboť místnost s příslušenstvím, kterou užívá, nebyla určena k užívání jako byt. Poté dospěl k závěru, že mu nyní svědčí právo nájmu podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Není-li žalobce nájemcem bytu, nemá podle soudu prvního stupně „zákonem předpokládaný zájem na určení neplatnosti zvýšení nájemného“ ve smyslu ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Neshledal však ani jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť podle jeho názoru postrádá žaloba preventivní charakter; nevede k odstranění jeho nejasného právního vztahu k žalovanému. V situaci, kdy žalovaný vznáší další požadavky na zvýšení nájemného a tvrdí, že nájemné bylo platně zvýšeno minimálně na částku 108,- Kč, bylo podle jeho názoru na místě domáhat se určení konkrétní výše nájemného. Vzhledem k uvedenému (tedy vzhledem k nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce) žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 282/2010-43, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 17 Co 282/2010-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za vcelku správné pokládal i právní názory přijaté soudem prvního stupně. Z důvodů rozvedených v napadeném rozhodnutí shodně se soudem prvního stupně tedy dovodil, že ani přes rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v Praze 4 ze dne 13. července 1978 o schválení dohody o výměně bytů nemohlo žalobci vzniknout právo osobního užívání bytu, které by se později transformovalo na právo nájmu bytu. Není-li žalobce nájemcem bytu, nemohlo oznámení žalovaného o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 25. srpna 2009 vyvolat v jeho poměrech žádné (a tudíž ani zamýšlené) právní účinky, neboť ve smyslu § 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. je právně významné pouze oznámení pronajímatele doručené nájemci bytu. Nadto se však zabýval i otázkou samotného oznámení ze dne 25. srpna 2009 a dovodil, že – z důvodů tam uvedených – je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., a proto jde ve smyslu § 39 obč. zák. o absolutně neplatný právní úkon. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně však přesto potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci zpochybnil správnost právního názoru, že není nájemcem předmětného bytu. Zde poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 25 Co 365/2010, v němž tento soud dovodil, že ve vztahu k předmětnému bytu mu vzniklo právo osobního užívání, jež se k 1. lednu 1992 transformovalo na nájem bytu. Uvedl, že zamítnutím žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného se dostal do právní nejistoty, neboť mu není známo, jak má v těchto případech zvyšování nájemného postupovat, není-li mezi účastníky žádná pochybnost o tom, že v daném případě jde vskutku o nájem bytu; jinak řečeno jak pronajímatel tak také nájemce „vycházeli z toho, že je zde nájem bytu“. Následně soudu vytkl, že „poté, co zjistil, že prostory, ohledně nichž bylo jednostranným právním úkonem žalovaného zvýšeno nájemné, nejsou bytem, se nezabýval platností tohoto jednostranného úkonu z hlediska splnění podmínek dle zák. č. 107/2006 Sb., resp. nevyšel z toho, že naléhavý právní zájem na takovém určení vyplývá přímo z tohoto zákona“; jestliže v této situaci žalobu zamítl, „porušil jeho právo na spravedlivé projednání věci“. Namítl, že „je v rozporu s principem právní jistoty adresátů právních norem, jestliže soud v řízení o neplatnost zvýšení nájemného z bytu, jehož vyslovení se domáhá nájemce bytu, poté, co v řízení zjistí, že v konkrétním případě se nejedná o byt, žalobu posoudí podle úplně jiného zákona“. Dále uvedl, že pokud nárok žalobce není možno posoudit dle zákona č. 107/2006 Sb., a tedy není třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, je nutno posuzovat žalobu dle obecného právního předpisu, zde dle § 80 písm. c/ o.s.ř.“ Měl také za to, že „v případě, že v průběhu řízení o žalobě na neplatnost zvýšení nájemného dojde soud ke zjištění, že byt, ohledně něhož byl zvýšen nájem, není bytem, je třeba z hlediska právní jistoty účastníků, žalobě vyhovět a určit, že zvýšení nájemného je neplatné“. Namítl také, že soud nad rámec oprávnění daného v ustanovení § 120 odst. 3 větě první o.s.ř. zjišťoval účastníky nenamítané okolnosti, tj. zda prostory jsou či nejsou bytem, ačkoli oba účastníci vycházeli z toho, že jde o byt a potřeba takového zjišťování v řízení nevzešla. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedl, že žalobce není „aktivně legitimován k podání žaloby“, neboť v době jejího podání neměl a nemá sjednaný platný nájemní vztah. Vyjádřil přesvědčení, že „měl žalovat relativní neplatnost oznámení o zvýšení nájemného čili nesprávnou výši, co se týče upřesnění výše nájemného odvíjející se od částky 124,- Kč, nikoliv od 88,- Kč“ . Zdůraznil, že oba účastníci věděli, že prostor nebyl kolaudován jako byt. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. listopadu 2010, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb. projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jenž dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil.

Napadený rozsudek je založen rovněž na (předběžném) právním názoru, že byť dovolatel předmětný byt užívá na základě schválené dohody o výměně bytů, není jeho nájemcem, nejsou-li prostory tvořící byt určeny k užívání jako byt. Správnost uvedeného právního názoru dovolatel zpochybnil prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené právní otázky, která je soudy stále rozhodována rozdílně. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Byť dovolatel odkázal na posléze uvedenou vadu řízení, zastává dovolací soud názor, že jeho dovolací výtky jsou z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podřaditelné jen pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Při řešení rozhodné právní otázky nelze především ztratit ze zřetele, že tuto otázku ve vztahu mezi týmiž účastníky a na základě shodného skutkového stavu vyřešil dovolací soud již v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2253/2012. Z tohoto (posléze uvedeného) řešení dovolací soud vychází i v posuzovaném případě a je nerozhodné, že zde byla tato otázka řešena pro účely určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V citovaném rozsudku dovolací soud poukázal na ustálenou soudní praxi (např. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, z 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003, a z 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003) a ve shodě s ní dovodil, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Uvedené závěry se týkaly i případů, kdy byla rozhodnutím příslušného orgánu schválena dohoda o výměně bytů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 761/2008).

Z řečeného vyplývá, že nelze pokládat za správný právní názor o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatele odůvodněný tím, že není nájemcem předmětného bytu. Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími dovolacími námitkami. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru