Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3678/2012Usnesení NS ze dne 19.02.2013

HeslaRozsudek pro uznání
Vyklizení bytu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3678.2012.1
Dotčené předpisy

§ 153a odst. 3 o. s. ř.

§ 114b odst. 5 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3678/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Bechyně, se sídlem v Bechyni, nám. T.G. Masaryka 2, proti žalovanému A. J., bytem v B., P. 207, zastoupenému JUDr. Pavlem Tenklem, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 531, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 93/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. března 2012, č. j. 15 Co 181/2012-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 8 C 93/2011-33, uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší „byt č. 8 o velikosti 2+1, první kategorie, ve druhém patře domu č. p. 207 v B., ulici P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 15 Co 181/2012-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. března 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Byť dovolatel v dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil zejména nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (dovolacími námitkami, že „ve svém účastenském výslechu, tak i následně v odvolání vyjadřoval, že nepodal žalobu proti výpovědi z nájmu bytu, neboť na MěÚ v Bechyni podepsal uznání dluhu, tento dluh se podle svých možností snažil splácet a pracovníky úřadu byl v podstatě uveden v omyl, když byl ubezpečen, že nájemní smlouva zůstává platná“, že „proto doručenou výpověď nepovažoval za relevantní a žalobu na neplatnost nepodal“, že „ze stejného důvodu rovněž z nízkého právního vědomí nijak nereagoval na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o.s.ř. a nesdělil tak ani důvody, které mu v tom bránily“, a že „v té době vážně onemocněl“).

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnil, pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V tomto směru uplatněné dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.

Napadené rozhodnutí spočívá na dovolatelem zpochybněném právním názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.s.ř. byly splněny zákonné předpoklady, neboť dovolatel se na výzvu soudu prvního stupně ve stanovené třicetidenní lhůtě nevyjádřil a ani v této lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), přestože mu byla uvedená výzva doručena do vlastních rukou dne 13. září 2011.

Podle § 114b odst. 5 o.s.ř. platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 4552/2010) dovodila, že soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než třicet dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby je před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst.1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).

Pro úplnost zbývá dodat, že v usneseních ze dne 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, ze dne 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§ 99 odst. 2 o.s.ř.).

V projednávané věci byl žalovaný usnesením soudu prvního stupně vyzván, aby se k žalobě vyjádřil (§ 114b odst. 1 o.s.ř.). Ve lhůtě třiceti dnů stanovené ve výzvě (viz č. l. 21 spisu), která mu byla doručena dne 13. září 2011, se však k žalobě nevyjádřil a ani soudu nesdělil žádný vážný důvod, který by mu bránil v podání vyjádření. Přitom jeho ošetřující lékař k dotazu soudu dne 6. září 2011 sdělil (viz č. l. 20 spisu), že se může dostavit v rámci vycházek k soudu a jeho zdravotní stav nevylučuje ani jeho účast u soudního jednání. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zdravotní stav neomezoval žalovaného natolik, aby ho bylo možno považovat za vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě. Odvolací soud se proto od citované judikatury neodchýlil, dovodil-li, že v souzené věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. února 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru