Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3615/2016Usnesení NS ze dne 27.06.2017

HeslaSmlouva o smlouvě budoucí
Pacht /pachtýř, propachtovatel) (o. z.)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3615.2016.1
Dotčené předpisy

§ 50a odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3615/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Agrodružstva Zábřeh, se sídlem Zábřeh, Dvorská 853/19a, IČO: 47673656, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Brno – Veveří, Cihlářská 643/19, proti žalované N. Š., N., zastoupené JUDr. Janou Špičkovou, advokátkou se sídlem Zábřeh, Valová 301/16, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 173/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. března 2016, č. j. 12 Co 55/2016-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. prosince 2015, č. j. 8 C 173/2015-56, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem pachtovní smlouvu, jejímž předmětem měly být tam specifikované pozemky, které by žalobce užíval a požíval za pachtovné ve výši 2.000,- Kč/ha ročně, tj. celkově za 3.154,- Kč ročně; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2016, č. j. 12 Co 55/2016-99, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 15. prosince 2005 (písemnou) nájemní smlouvu č. 152 (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou v trvání deseti let. V čl. III. Nájemní smlouvy se zároveň dohodli, že do třiceti dnů od uplynutí této doby uzavřou ohledně předmětu nájmu „smlouvu na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou 60 měsíců za stejných podmínek obsažených v této nájemní smlouvě“. Předmětem nájmu byly podle čl. II. Nájemní smlouvy zemědělské pozemky specifikované v příloze k této smlouvě, na nichž měl žalobce provozovat zemědělskou výrobu. Podle čl. IV. Nájemní smlouvy činilo dohodnuté nájemné „1 % průměrné ceny pozemků, která je dána v každém katastrálním území vyhláškou č. 463/2002 Sb., ve znění změn a doplňků“; konkrétní výše nájemného měla být vypočtena v příloze k Nájemní smlouvě. Podle listiny datované dnem 14. května 2010 a označené jako „Příloha č. 3 k nájemní smlouvě č. 152“ (dále jen „příloha č. 3“) byly předmětem nájmu právě pozemky specifikované v žalobě (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) a nájemné z nich činilo 1.482,- Kč ročně, přičemž bylo vypočteno z ceny půdy v částce 5,37 Kč/m2. Žalovaná dopisem z 12. srpna 2014 sdělila žalobci, že v souladu se smluvními podmínkami uvedenými v Nájemní smlouvě ukončuje nájem předmětných pozemků ke dni 30. září 2014. Dopisem ze 4. září 2014 vzal žalobce „její žádost o ukončení nájmu“ na vědomí a uvedl, že jí vydá pozemky v souladu s čl. III. Nájemní smlouvy dne 31. prosince 2019. Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především zabýval otázkou, zda ujednáním obsaženým v čl. III. Nájemní smlouvy měli účastníci na mysli uzavření pachtovní smlouvy (v tam sjednané době). Dovodil, že je-li pojmovým znakem pachtu nejen užívání věci (jako je tomu u nájmu), nýbrž i požívání jejich výnosů a plodů a stal-li se institut pachtu součástí právního řádu České republiky až od 1. ledna 2014 (na základě právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), je již pojmově vyloučeno, aby Nájemní smlouva (z 15. prosince 2005) ve svém čl. III. mohla mít na mysli budoucí institut pachtu. Dodal, že navíc ze vzájemné korespondence účastníků vyplývá, že ujednáním obsaženým v čl. III. Nájemní smlouvy nesledovali uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí. I kdyby tomu tak nebylo, nelze ztratit ze zřetele, že soud může vyhovět žalobě na nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření (realizační) smlouvy jen za předpokladu, že účastníci se na jejích podstatných náležitostech již předem dohodli ve smlouvě o smlouvě budoucí (zde odkázal na ustanovení § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“); hlavní (realizační) smlouva musí tedy odpovídat smlouvě předběžné, tedy podmínkám předjednaným ve smlouvě o smlouvě budoucí. Podle názoru odvolacího soudu však tomuto požadavku žalobce ve svém žalobním návrhu evidentně nedostál už proto, že předmět pachtovní smlouvy zjevně neodpovídá předmětu nájmu, jak byl sjednán v Nájemní smlouvě ve spojení s původní přílohou k této smlouvě (přílohou č. 1), nýbrž předmětu nájmu změněnému (zúženému) přílohou č. 3. Z vyložených důvodů vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť otázku, zda lze nahradit projev vůle žalované směřující k uzavření hlavní (realizační) smlouvy, odvolací soud vyřešil v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i přesto, že nesprávně (viz posléze uvedený výklad) právně kvalifikoval ujednání obsažené v čl. III. Nájemní smlouvy, jestliže ho nepovažoval za smlouvu o budoucí smlouvě.

V návaznosti na právě uvedené dovolací soud podotýká, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, která byla uzavřena před 1. lednem 2014, se ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. řídí dosavadními právními předpisy.

Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.

Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost (tzv. smluvní přímus). Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně a závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (realizační) smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu. Děje se tak žalobou, jíž žalobce žádá, aby bylo smluvní prohlášení druhého subjektu, který odmítá realizační smlouvu uzavřít buď vůbec, anebo podle předjednaných náležitostí, nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 3886/2011, z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 1657/2015, či z 21. dubna 2016, sp. zn. 26 Cdo 769/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. III. ÚS 2099/2016).

V soudní praxi (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, uveřejněného pod č. 6/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není pochyb ani o tom, že jednotlivé smluvní typy jsou charakterizovány typickými právy a povinnostmi, které z nich smluvním stranám plynou. Nerozlišují se tedy podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je, k čemu (k jakému výsledku) směřovala vůle smluvních stran při jejím uzavření. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod C 1075 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena rovněž v názoru, že u právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné.

S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že ujednání obsažené v čl. III. (písemné) Nájemní smlouvy (uzavřené dne 15. prosince 2005) je z obsahového hlediska jednoznačně smlouvou o smlouvě budoucí ve smyslu § 50a odst. 1 obč. zák. a je v této souvislosti nerozhodné, že účastníci (či možná jen jeden z nich) tomuto ujednání (snad) přikládali jiný význam. Ačkoli zde odvolací soud vycházel z odlišných právních názorů, posoudil důvodnost uplatněného nároku jakoby „navíc“ též z pohledu právní úpravy obsažené v § 50a obč. zák. Jeho celkový závěr, že žalované nelze uložit povinnost uzavřít hlavní (realizační) smlouvu (v této souvislosti je nerozhodné, zda nájemní či pachtovní) proto, že tato (realizační) smlouva nevyhovuje podmínkám předjednaným ve smlouvě o smlouvě budoucí, je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Již v rozsudku ze dne 27. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, totiž Nejvyšší soud vyložil, že nelze nahradit projev vůle uzavřít hlavní (realizační) smlouvu, jestliže její znění neodpovídá tomu, co si strany sjednaly ve smlouvě o smlouvě budoucí. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil také v usneseních z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4924/2010, a z 19. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3205/2013, a sdílí ho i v poměrech souzené věci.

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že nelze nahradit projev vůle žalované směřující k uzavření hlavní (realizační) smlouvy, jelikož dotčená (realizační) smlouva (obsahově) neodpovídá smlouvě, jíž se účastníci zavázali uzavřít v čl. III. Nájemní smlouvy. Vymezení práv a povinností, které měly smluvním stranám plynout z uvedených smluv, se totiž skutečně rozchází, byť nikoli v ujednání o předmětu pachtu (zde lze dovolateli přisvědčit v názoru, že změna /zúžení/ předmětu nájmu učiněná za trvání nájemního poměru měla v tomto konkrétním případě vliv též na rozsah předmětu budoucího vztahu), jak uvažoval odvolací soud, nýbrž v ujednání o příslušné úplatě za užívání pozemků. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že byl-li obsah budoucí smlouvy vymezen (s výjimkou doby trvání a délky výpovědní doby) odkazem na podmínky stanovené v Nájemní smlouvě, byla tím závazně určena též výše budoucí úplaty, resp. způsob jejího výpočtu. S přihlédnutím k čl. IV. Nájemní smlouvy měla tedy úplata z předmětných pozemků vycházet z tam uvedené dohody účastníků a činit „1 % průměrné ceny pozemků, která je dána v každém katastrálním území vyhláškou č. 463/2002 Sb., ve znění změn a doplňků“. Tuto předjednanou podmínku však dovolatel v návrhu na uzavření hlavní (realizační) smlouvy nerespektoval a pro určení pachtovného si arbitrárně zvolil vlastní způsob výpočtu (sazbou 2.000,- Kč/ha ročně), přičemž je nerozhodné, zda jde o částku vyšší či nižší. K takovému postupu jej nic (a to ani zrušení vyhlášky č. 463/2002 Sb. s účinností od 1. ledna 2006) neopravňovalo.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru