Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3593/2008Usnesení NS ze dne 24.11.2010

HeslaBytová náhrada
Dobré mravy
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3593.2008.1
Dotčené předpisy

§ 37 odst. 1 obč. zák.

§ 39 obč. zák.

§ 6 předpisu č. 102/2006 Sb.

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 712 obč. zák.

§ 853 obč. zák.

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 218 písm. ...

více

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3593/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Jaromírem Kubisem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Gen. Hlaďo 35, proti žalovaným: 1) V. G. a 2) A. G., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Havířově-Šumbarku, V. Klicpery 2/287, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 256/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2008, č. j. 42 Co 630/2007-55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 13. 9. 2007, č. j. 13 C 256/2007-19, žalovaným uložil, aby vyklidili byt č. 7, nacházející se ve 3. podlaží domu čp. 682, 683, č. o. 47, na ulici D. B. v N. J. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č. j. 42 Co 630/2007-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní uzavřeli s původním pronajímatelem městem Nový Jičín dne 18. 12. 1996 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 1. 1997 do 31. 12. 1997 a že se dne 28. 12. 1997 dohodli na změně nájemní smlouvy na dobu neurčitou. K další změně nájemní smlouvy došlo dne 19. 4. 2004, kdy byla sjednána doba nájmu do 30. 9. 2004 a pak opakovaně (osmi) smlouvami byla doba nájmu prodlužována až do 30. 6. 2007. Změna nájemní smlouvy na dobu určitou v roce 2004 byla vyvolána tím, že žalovaní neplatili řádně nájemné a pro dluh na nájemném a poplatku z prodlení přesahujícím v září 2002 částku 30.000,- Kč pronajímatel požádal soud o přivolení k výpovědi žalovaných z nájmu bytu. Po podání žaloby žalovaní začali se splácením dluhu a současně se s pronajímatelem dohodli, že dojde ke změně nájemní smlouvy na dobu určitou a pronajímatel vezme žalobu zpět, k čemuž skutečně došlo. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 6. 2004, č. j. 7 C 236/2002-62, bylo řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zastaveno. Rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 10. 2003, č. j. 10 P 351/2000-239, byla nařízena ústavní výchova nezletilých dětí, které byly svěřeny do společné výchovy žalovaných, neboť žalovaní zneužívali prostředky určené na úhradu potřeb dětí k nákupu alkoholických nápojů a ke hře na automatech a žalovaný pak děti a žalovanou fyzicky napadal. Dům, v němž se nachází předmětný byt, prodalo město Nový Jičín kupní smlouvou ze dne 29. 1. 2007 žalobkyni. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva z 18. 12. 1996 a její změny jsou platnými právními úkony (šlo o tzv. kumulativní novaci ve smyslu § 516 občanského zákoníku – dále „obč. zák.“). Důvody změny nájemní smlouvy z dubna 2004 vyplývají z řízení o přivolení k výpovědi žalovaných z nájmu bytu a nezakládají nesvobodnou vůli žalovaných ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. nebo obcházení zákona podle § 39 obč. zák. Právo nájmu žalovaných k předmětnému bytu zaniklo uplynutím doby k 30. 6. 2007, žalovaní nadále užívají byt v domě žalobkyně bez právního důvodu, a náleží jí proto ochrana vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Zjištěné okolnosti nejsou okolnostmi mimořádnými, které by umožňovaly omezení výkonu vlastnického práva žalobkyně podle § 3 odst. 1 obč. zák. tak, že by vyklizení bytu žalovanými bylo vázáno na zajištění bytové náhrady. Odvolací soud zdůraznil, že změna nájemní smlouvy z roku 2004 nebyla diskriminací žalovaných jako příslušníků etnické menšiny Romů, neboť důvodem její změny na dobu určitou bylo porušování povinností žalovanými - nájemci bytu, které také vedlo k podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. V případě meritorního rozhodnutí vzhledem k tomu, že nešlo o rodinu s nezletilými dětmi, připadala by při vyklizení bytu v úvahu jako bytová náhrada přístřeší. Změnou nájemní smlouvy byl však nájemní vztah žalovaných k bytu zachován a žalovaní obdrželi i příspěvek na bydlení. K zániku nájemního vztahu tak nedošlo pro chování žalobkyně, ale uplynutím doby nájmu. Změna nájemní smlouvy na dobu určitou neměla žádnou časovou souvislost s prodejem domu, v němž se byt nachází, neboť k ní došlo v roce 2004, zatímco záměr města Nový Jičín prodat dům byl zveřejněn až v květnu 2006 a kupní smlouva se žalobkyní byla uzavřena až v roce 2007.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.

Dovolání, které žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn . IV. ÚS 1464/10). Pouhé námitky, že soud neprovedl důkazy navrhované žalovanými a že měl provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají.

Dovolatelé dále uplatili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] s tím, že změna nájemní smlouvy z 18. 12. 1996 z doby neurčité na dobu určitou provedená dodatkem z 19. 4. 2004 je neplatná pro nedostatek jejich svobodné vůle a obcházení zákona při zajišťování bytové náhrady podle § 37 a § 39 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (odkaz na § 2 a § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ) a že žalobkyni měla být uložena povinnost zajistit jim náhradní byt (odkaz na čl. 16 Evropské sociální charty, který upravuje právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu, a čl. 31, který upravuje právo na bydlení). Žalobkyně poukazuje také na Evropskou úmluvu o lidských právech, která v čl. 6 zakotvuje právo na spravedlivý proces, v čl. 8 právo na respektování soukromého a rodinného života, v čl. 14 zákaz diskriminace a v čl. 17 zákaz zneužití práva. Právo na zajištění bytové náhrady vyplývá pro žalované i z § 6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., podle kterého zanikne-li nájem bytu sjednaný na dobu určitou delší než deset let uplynutím této doby, má nájemce právo na bytovou náhradu, pokud po uzavření nájemní smlouvy nastanou na jeho straně takové závažné okolnosti, že na něm nelze spravedlivě požadovat vyklizení bytu bez náhrady. Mělo být také přihlédnuto k důchodovému věku žalovaných a nepříznivému zdravotnímu stavu žalovaného, doloženého lékařskou zprávou (dárce ledviny v roce 1997, diabetes, hypertenze, slaboduchost), kterou předložili s odvoláním, a nepříznivé sociální situaci žalovaných.

Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu (které žalovaní netvrdili) a také donucení psychické, spočívající v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná výhružka. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou vyhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 179, sv. 2, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1375/2006). V posuzovaném případě žalovaní namítali, že smlouvu o změně nájemní smlouvy uzavřeli jen z toho důvodu, že pronajímatel jejím uzavřením podmiňoval zpětvzetí žaloby v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou jim dal pro neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu, vedené proti nim u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 236/2002, což se následně i stalo. Nabídku na alternativní řešení sporu, na které žalovaní nemuseli přistoupit, nelze však považovat za bezprávnou výhrůžku.

K otázce neplatnosti změny nájemní smlouvy na dobu určitou podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozsudku z 28. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1551/2006, uveřejněném pod C 5809 v Souboru rozhodnutí, ročník 2008. Konstatoval, že „jestliže zákon výslovně umožňuje sjednání nájmu bytu na dobu určitou a nepředpokládá při skončení takového nájmu poskytnutí bytové náhrady, lze stěží dovozovat, že dohoda o změně nájmu z doby neurčité na určitou je bez dalšího absolutně neplatná pro obcházení ustanovení o bytových náhradách.“ Okolnosti, za kterých v daném případě ke změně nájemní smlouvy v roce 2004 došlo, tak obcházení zákona nezakládají.

K dovolací námitce žalovaných vztahující se k ustanovení § 6 zákona č. 102/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 968/2009. Nejvyšší soud uvedl, že „citované ustanovení je aplikovatelné především za předpokladu, že šlo o nájem bytu sjednaný na dobu určitou deseti let. Z pohledu tohoto ustanovení je tedy právně významné doba nájmu sjednaná v nájemní smlouvě a nikoli doba, po kterou nájemce v bytě bydlel (tímto ustanovením je – ve vztahu k bytové náhradě - chráněn nájemce, jemuž svědčí nájemní poměr na dobu určitou deseti let sjednaný v (jedné) nájemní smlouvě, a nikoli nájemce, který – lhostejno z jakých důvodů – uzavíral opakovaně nájemní smlouvy na dobu určitou a v součtu šlo o dobu přesahující deset let – nájemce celkově v bytě bydlel po dobu delší deseti let)“. V dané věci nedošlo ke změně nájemní smlouvy z roku 1996, kterou by byl sjednán nájem na dobu určitou deseti let, ale šlo o opakované uzavírání smluv, v nichž byla sjednána kratší doba.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze v daném případě vyklizovací povinnost dovolatelů vázat na zajištění bytové náhrady za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Zpochybňují-li dovolatelé správnost uvedeného právního závěru poukazem na okolnosti specifikované v dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, z 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a z 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovoláním zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč.zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 - ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09, usnesení Nejvyššího soudu z 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 419/2009 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1729/10).

Z uvedeného vyplývá, že pokud vyklizovaný užívá byt bez právního důvodu, lze jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady pouze ve výjimečných případech, a to za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Tím spíše nelze bytovou náhradu přisoudit (za použití § 3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, z 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005, a z 23. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1021/2008); na podporu uvedeného názoru dovolací soud rovněž zdůrazňuje, že zákon výslovně umožňuje sjednání nájmu bytu na dobu určitou a při skončení takového nájmu nepředpokládá poskytnutí bytové náhrady (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1551/2006).

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) odvolací soud dovodil, že dovolatelé – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – užívají byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak stanovil jí delší než zákonnou (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) – tříměsíční – lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v otázce podmínek vyklizení výrazem standardní soudní praxe.

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá ve smyslu § 237 odst. 1) písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. by žalobkyni vůči žalovaným náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2010

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru