Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3590/2016Rozsudek NS ze dne 23.05.2017

HeslaSmlouva mandátní
Smlouva komisionářská
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3590.2016.1
Dotčené předpisy

§ 566 odst. 1 obch. zák.

§ 577 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3590/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně Brněnské komunikace a. s., se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, IČO 60733098, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, IČO 49969927, zastoupené opatrovnicí JUDr. Ing. A. P., LL.M., a JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o zaplacení částky 769.868 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 254 C 110/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. února 2015, č. j. 254 C 110/2011-305, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 6. 2011 domáhala po žalované zaplacení částky 769.868 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že statutární město Brno jako pronajímatel uzavřelo se žalovanou jako nájemcem dne 31. 1. 2006 nájemní smlouvu č. 04905905, jejímž předmětem byla část pozemku parc. č. 273/1 v k. ú. B. (dále jen „nájemní smlouva“), žalovaná neuhradila nájemné za rok 2008 a část roku 2009 (do 25. 6. 2009, kdy nájem skončil).

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 254 C 110/2011-305, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 769.868 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně v pozici správce – delegována mandátní smlouvou č. 1/2000, uzavřenou dne 24. 11. 2008 mezi ní a statutárním městem Brnem (dále jen „mandátní smlouva“) – je aktivně legitimována k podání návrhu na vymáhání dlužného nájemného. Následně dospěl k závěru, že nájemní smlouva je určitá, neboť z jejího obsahu i zákresu, jež je její nedílnou součástí, je zřejmé, co bylo jejím předmětem. Proto dovodil, že uzavřená nájemní smlouva je platná, a s přihlédnutím k tomu, že k ukončení nájmu došlo až odstoupením pronajímatele a správce ke dni 25. 6. 2009, žalobě vyhověl, neboť výkon práva žalobkyně nepovažoval za rozporný s dobrými mravy.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že nájemní smlouva není pro neurčitost neplatná, že k ukončení nájemního vztahu došlo odstoupením ke dni 25. 6. 2009 a že vymáhání nájemného není v rozporu s dobrými mravy. K otázce věcné legitimace žalobkyně uvedl, že článek E mandátní smlouvy, týkající se zajišťování nájmu komunikačního majetku, je ujednáním typickým pro vztahy komisionářské ve smyslu § 577 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), z čehož vyplývá, že žalobkyně byla aktivně legitimována k podání žaloby o dlužné nájemné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3464/2008) v otázce určení povahy právního vztahu mezi samosprávnou územní jednotkou (statutárním městem Brno) a obchodní společností (žalobkyní) jako vztahu komisionářského, neboť podle článku E odst. 2 mandátní smlouvy mohla žalobkyně vymáhat vlastním jménem nájemné pouze v případech, kdy vystupovala jako pronajímatel. Jestliže nájemní smlouvu uzavřelo jako pronajímatel přímo statutární město Brno, není dána věcná legitimace žalobkyně. Poukázala rovněž na to, že pokud by měl být závěr o jednání žalobkyně jako komisionáře správný, skončil by nájem ke dni 30. 6. 2007 na základě dohody o skončení nájmu, kterou se žalobkyní uzavřela, neboť podle jejího názoru je komisionář (v obecné rovině) oprávněn k uzavření disoluční smlouvy. Dovolatelka zpochybnila i platnost uzavřené nájemní smlouvy s ohledem na neurčité vymezení předmětu nájmu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a zaváže žalobkyni k náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Zpochybnila-li žalovaná závěr odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy poukazem na neurčité vymezení předmětu nájmu, není ohledně této otázky dovolání přípustné, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, podle které věcí v právním smyslu může být i část pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný pod č. 40/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a předmět nájmu je určitý, lze-li jej podle údajů ve smlouvě jednoznačně identifikovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1455/2015).

Dovolací soud však shledal dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným v otázce věcné legitimace žalobkyně, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítala-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jelikož je zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud vyšel i jaké právní závěry učinil. Touto vadou tak řízení zatíženo není.

Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně je především podstatné, jaký charakter měla smlouva označená jako mandátní smlouva č. 1/2000, zejména její článek E, uzavřená mezi žalobkyní a statutárním městem Brno.

Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci zjištěno, že dne 10. 3. 2000 s účinností od 1. 4. 2000 uzavřelo statutární město Brno jako mandant a žalobkyně jako mandatář podle § 566 a násl. obch. zák. mandátní smlouvu č. 1/2000, jejímž účelem bylo zajištění správních činností při výkonu vlastnických práv k místním komunikacím na území města B. mandatářem. Dne 28. 11. 2008 byl uzavřen dodatek č. 13, který obsahuje úplné aktuální znění smlouvy, přičemž z jeho článku E, týkajícího se zajišťování nájmu komunikačního majetku, plyne, že mandatář měl připravovat podklady pro uzavírání smluv o nájmu a sledovat plnění z těchto smluv včetně jeho mimosoudního vymáhání (článek 1) a že pouze v případech nájemních smluv uzavřených mandatářem na základě pověření mandanta před účinností dodatku č. 6, v nichž vystupuje mandatář jako pronajímatel, byl mimo jiné oprávněn vymáhat plnění z nájemních smluv na účet mandanta či uzavírat běžné dohody o ukončení nájemní smlouvy na základě předchozího požadavku nájemce (článek 2). Dále bylo zjištěno, že dne 31. 1. 2006 uzavřelo statutární město Brno jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce za účasti žalobkyně jako správce podle § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nájemní smlouvu č. 04905905, 5406-2-010, jejímž předmětem byla část pozemku p. č. 273/1, ostatní plocha, ostatní komunikace, v k. ú. B., o výměře 314 m2, která byla graficky vymezena na příloze č. 1, jež byla součástí smlouvy. Dne 30. 6. 2007 podepsaly účastnice (jako nájemce a správce) dohodu o ukončení nájemní smlouvy, s níž pronajímatel statutární město Brno nesouhlasil, dopisem ze dne 18. 6. 2009 pronajímatel a správce od nájemní smlouvy odstoupili pro neplacení nájemného.

Mandátní smlouva č. 1/2000 byla v souladu s ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák. uzavřena podle § 566 a násl. tohoto zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011). Podle § 566 odst. 1 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Z citovaného ustanovení plyne, že mandátní smlouva je zvláštní označení pro příkazní smlouvu v obchodních závazkových vztazích, že stranami smlouvy jsou mandatář (jednající) a mandant (ten, za kterého se jedná) a že pojmovým znakem mandátní smlouvy je závazek mandatáře zařídit určitou obchodní záležitost jménem a na účet mandanta a závazek mandanta zaplatit za zařízení záležitosti mandatáři úplatu. Z uvedeného lze uzavřít, že z mandátní smlouvy nevyplývá oprávnění mandatáře jednat vlastním jménem.

Definice komisionářské smlouvy je obsažena v § 577 obch. zák., podle něhož se touto smlouvou komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Pojmové znaky tohoto smluvního typu tvoří zařízení určité obchodní záležitosti, komisionářovo jednání vlastním jménem na účet komitenta a úplatnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008). Od mandátní smlouvy vpředu uvedené se tak toto vymezení liší v tom, že u komisionářské smlouvy jedná komisionář vlastním jménem, zatímco u mandátní smlouvy jedná mandatář jménem mandanta.

V projednávané věci byla mandátní smlouva č. 1/2000 (jak již napovídá i její označení) uzavřena jako smlouva mandátní ve smyslu § 566 a násl. obch. zák., to znamená, že při zajišťování správy komunikačního majetku (včetně jeho nájmu) nevystupovala žalobkyně jako mandatář vlastním jménem, ale jménem mandanta statutárního města Brna. Nebyla proto ani oprávněna svým jménem vymáhat plnění z uzavřených nájemních smluv. Výjimka byla v rámci nájemní agendy dohodnuta v článku E odst. 2 mandátní smlouvy, ale týkala se pouze nájemních smluv uzavřených mandatářem na základě pověření mandanta před účinností dodatku č. 6, v nichž mandatář vystupuje jako pronajímatel. Lze sice souhlasit s odvolacím soudem v tom, že toto ujednání je vztahem komisionářským, ale již není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil jeho aplikaci na předmětnou nájemní smlouvu, jestliže pronajímatelem nebyl mandatář (žalobkyně), ale statutární město Brno. Pro úplnost je třeba dodat, že charakter vnitřního vztahu mezi žalobkyní a statutárním městem Brno ovlivňuje i závěr o datu ukončení nájemního vztahu. Jestliže se jednalo o vztah mandátní, skončil nájemní vztah odstoupením pronajímatele dopisem ze dne 18. 6. 2009. Považoval-li ovšem odvolací soud žalobkyni za komisionáře, měl svůj názor promítnout i do závěru o datu ukončení nájemního vztahu, neboť v takovém případě byla žalobkyně oprávněna uzavřít vlastním jménem dohodu o ukončení nájemního vztahu na žádost žalované, k čemuž došlo 30. 6. 2007.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud vyložil článek E mandátní smlouvy bez důkladnějšího rozboru této smlouvy, její povahy a konkrétních dílčích ujednání a v důsledku toho nesprávně posoudil věcnou aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby o dlužné nájemné. Napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, a proto dovolací soud zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru