Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 358/2006Usnesení NS ze dne 16.01.2007

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.358.2006.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 358/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) J. K., b) M. A., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E. D., a 2) J. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 127/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2005, č. j. 6 Co 2231/2005-39, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 6 C 127/2005-15, výrokem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt 1+2 s příslušenstvím č. 1 v prvém podlaží domu č. p. 14 v M. stojícím na stavební parcele KN č. 15 v k. ú. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. 6 Co 2231/2005-39, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že rozhodnutím bývalého Místního národního výboru v M. ze dne 7. srpna 1985 byl předmětný byt přidělen druhému žalovanému a že na základě dohody o užívání bytu ze dne 2. června 1986 mu byl odevzdán do užívání (od 1. června 1986). Dále rovněž zjistily, že ohledně předmětného bytu byla mezi žalobci jako pronajímateli a žalovanými jako nájemci dne 13. května 2004 uzavřena další nájemní smlouva s nájemním poměrem na dobu určitou do 13. května 2005 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. května 2004“), že v bodě VII. nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 je uvedeno, že „účastníci smlouvy prohlašují, že se dohodli na skončení nájmu založeného mezi nájemcem a předchozím pronajímatelem dohodou o užívaní bytu ze dne 2. 6. 1986“, že vůle žalovaných, kterým svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nesměřovala k jeho změně na nájemní poměr na dobu určitou bez možnosti zajištění bytové náhrady v případě jeho ukončení uplynutím sjednané doby nájmu a že nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 obsahuje v bodě II. rovněž ujednání, že „budou-li nájemcem plněny řádně a včas všechny jeho povinnosti, zejména povinnost platit nájemné a zálohy za plnění spojená s užíváním bytu, budou pronajímatelé s nájemci jednat o možném prodloužení nájmu“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že druhému žalovanému svědčilo (od 2. června 1986) právo osobního užívání předmětného bytu na dobu neurčitou, že uzavřením manželství vzniklo žalovaným právo společného užívání bytu manžely (§ 176 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991) a že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely. Dále dovodil, že rovněž v právních vztazích týkajících se nájmu bytu přichází v úvahu aplikace ustanovení § 516 obč. zák., že pro posouzení, zda jde o dohodu o změně závazku, je rozhodující především vůle účastníků konkrétního právního vztahu a že nájemní smlouvu ze dne 13. května 2004 nelze, a to i přes konstatování obsažené v jejím bodě VII., pokládat za dohodu, na jejímž základě by mohlo dojít ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. ke změně stávajícího nájemního poměru žalovaných na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že vůle žalovaných, kterým svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nesměřovala k jeho změně na nájemní poměr na dobu určitou bez možnosti zajištění bytové náhrady v případě jeho ukončení uplynutím sjednané doby nájmu. Poté uzavřely, že žalovaným svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou, neboť nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 je podle § 39 obč. zák. neplatná (pro rozpor se zákonem) a nemohla tudíž vyvolat žádné právní účinky; proto žalobu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především uvedli, že na základě nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 byl dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou nahrazen podle § 570 odst. 1 obč. zák. nájemním poměrem na dobu určitou. V této souvislosti zdůraznili, že „článek VII. odstavec druhý nájemní smlouvy ze dne 13. 5. 2004 řeší existenci předchozího nájmu“, neboť je v něm uvedeno, že „účastníci smlouvy prohlašují, že se dohodli na skončení nájmu založeného mezi nájemcem a předchozím pronajímatelem dohodou o užívaní bytu ze dne 2. 6. 1986“; toto ujednání považují za jednoznačné a určité a podle jejich názoru jej lze interpretovat „jako dohodu o zániku závazku ve smyslu ustanovení § 570 odst. 1 obč. zák.“. Na podporu svého názoru poukázali na právní názoru obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, že „privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový stav, který má být nahrazen novým“. Dovolatelé mají rovněž za to, že nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 není neplatná ani z toho důvodu, že by její uzavření bylo v rozporu s dobrými mravy, přestože touto nájemní smlouvou není „zajišťována žalovaným bytová náhrada“ a jejich právní postavení se tak „do určité míry zhoršilo“, neboť se tak stalo „na základě svobodné vůle vyjádřené v dohodě“, a proto „není důvod se zabývat otázkou dobrých mravů“. Soudům obou stupňů současně vytkli vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spočívající v porušení „zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí“, jelikož jim nebyla dána „možnost prokázat tvrzení, o němž byli přesvědčeni, že jednoznačně vyplývá z listinného důkazu, který byl v řízení předložen“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků projevená v nájemní smlouvě ze dne 13. května 2004, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybnili-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu týkající se nahrazení původního nájemního poměru žalovaných k předmětnému bytu na základě listiny – nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 – poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků obsažené v této smlouvě a jak měla být jejich vůle interpretována, napadli správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je v tomto směru založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé v tomto ohledu brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Navíc dovolatelé nepřípustně použili rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Opomenuli ovšem, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.

Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení § 516 odst. 1 a § 570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák. (a § 570 obč. zák.) se uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu a že nájemní smlouvu ze dne 13. května 2004 nelze – i přes konstatování obsažené v jejím bodě VII. – pokládat za dohodu, na jejímž základě by mohlo dojít ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. ke změně stávajícího nájemního poměru žalovaných na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou, a to proto, že vůle žalovaných, kterým svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nesměřovala k jeho změně (či k nahrazení) na nájemní poměr na dobu určitou bez možnosti zajištění bytové náhrady v případě jeho ukončení uplynutím sjednané doby nájmu. Poté uzavřel, že za této situace je nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 neplatná podle § 39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem), a že proto žalovaným svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou. Lze konstatovat, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, když dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 nebyla způsobilá vyvolat právní následek v podobě změny stávajícího nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu, jestliže podle skutkového zjištění ((v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) vůle účastníků projevená ve smlouvě k vyvolání takovéhoto právního následku nesměřovala.

Je-li v souladu s ustálenou judikaturou z toho vyplývající (a následně přijatý) závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 podle § 39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem), je nadbytečné zabývat se otázkou neplatnosti uvedené nájemní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. ledna 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru