Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3574/2018Rozsudek NS ze dne 28.08.2019

HeslaNájem bytu
Dokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3574.2018.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.

§ 3074 odst. 1 o. z.

§ 696 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3574/2018-537

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně RESIDOMO, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Gregorova 2582/3, IČO 05253268, zastoupené Mgr. Lucií Kempnou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalovanému P. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, o určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 679/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2018, č. j. 11 Co 575/2014-482, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2018, č. j. 11 Co 575/2014-482, vyjma výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně zvýšení o 969 Kč měsíčně, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou došlou soudu dne 2. 11. 2012 se právní předchůdkyně žalobkyně (společnost RPG Byty, s. r. o.) domáhala určení, že nájemné za užívání bytu XY v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY, č. or. XY v XY, o velikosti 3+1 (dále jen „Byt“), činí 5.124 Kč měsíčně. Tvrdila, že je pronajímatelkou Bytu, žalovaný je nájemcem a platí nájemné ve výši 3.417 Kč měsíčně (po jednostranném zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného), tedy 50,02 Kč za m2 podlahové plochy. Dopisem ze dne 31. 5. 2012 doručeným žalovanému dne 6. 6. 2012 navrhla zvýšení nájemného od září 2012 na částku 5.124 Kč, k dohodě o zvýšení nájemného však nedošlo.

Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 6. 2014, č. j. 28 C 679/2012-223, určil, že nájemné z Bytu od 2. 11. 2012 činí 3.304 Kč měsíčně, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení výše nájemného nad tuto částku o dalších 1.820 Kč měsíčně, a uložil žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 37.646 Kč a státu náklady ve výši 10.257 Kč.

Po provedeném dokazování zjistil, že žalovanému byl Byt přidělen v roce 1987 Městským národním výborem v Karviné, s OKR – Správou sídlišť uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí Bytu, jeho vlastníkem (a pronajímatelem) je nyní žalobkyně, od 1. 7. 2012 platí žalovaný nájemné ve výši 3.417 Kč, tedy 50,02 Kč za m2. Žalobkyně navrhla žalovanému dopisem ze dne 31. 5. 2012, doručeným 6. 6. 2012, zvýšení nájemného na částku 5.124 Kč měsíčně, k uzavření dohody však nedošlo. Dům je (od doby, kdy ho žalovaný začal užívat) v podstatě v původním stavu, za celou dobu byly vyměněny jen stupačky, vstupní dveře do domu a zvonky; úpravy provedené v Bytě udělal žalovaný na vlastní náklady. Soud provedl v řízení mj. důkaz znaleckými posudky - společnosti qdq services s. r. o., který předložila žalobkyně, a soudem ustanoveným znalcem Ing. Martina Kaděry - jejichž závěry se lišily, a proto je nechal přezkoumat znaleckým ústavem – Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava (dále též jen „1. revizní znalecký posudek“). Znalecký ústav při stanovení obvyklé výše nájemného použil metodu porovnávací, vycházel z pronájmů bytů v dané lokalitě, a to včetně bytů obce, přihlédl k tomu, že nabídkové ceny nájmů žalobce, který je velkým pronajímatelem v dané oblasti, se pohybují výše, než je rovnovážná cena na trhu (větší počet volných bytů k pronájmu, trh je deformován i tím, že relativně početná skupina osob dosáhne na příspěvky a doplatky na bydlení poskytované státem), 6 bytů vybraných ke srovnání bylo ohodnoceno koeficientem redukce ceny podle toho, zda byly lepší či horší než Byt a získaný průměr ponížil o 15% v souladu s bankovní metodikou, tak aby se výsledná cena co nejvíce přiblížila k tržní ceně. Uzavřel, že při přihlédnutí k úpravám, které v Bytě provedl žalovaný, činí obvyklá cena nájemného v Bytě 3.785 Kč (55 Kč za m2), bez těchto zhodnocujících úprav činí obvyklá výše nájemného 3.304 Kč (48 Kč za m2).

Po právní stránce věc posoudil podle § 696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Měl za to, že při určení výše obvyklého nájemného nelze přihlédnout k úpravám, jež v Bytě provedl žalovaný (a které Byt zhodnotily), neboť by tak byl nájemce „trestán“ vyšším nájemným za to, že v Bytě provedl na vlastní náklady (bez přispění pronajímatele) zhodnocující úpravy. Obvyklá výše nájemného tedy činí v Bytě 3.304 Kč měsíčně. Proto žalobě „co do základu“ vyhověl a v této výši určil nájemné, a to ke dni podání žaloby. Domáhal-li se žalobce určení nájemného v částce vyšší – o dalších 1.820 Kč měsíčně – žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 11 Co 575/2014-333, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil výši nájemného od podání žaloby ve výši 4.099 Kč, v části, v níž se žalobkyně domáhala zvýšení nájemného o další částku 1.025 Kč měsíčně, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 26 Cdo 4494/2015-375, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že – aniž by zopakoval či doplnil dokazování provedené soudem I. stupně – odchýlil se od zjištěného skutkového stavu; soud I. stupně přitom v souladu s ustálenou soudní praxí hodnotil, zda závěry znaleckých posudků jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudků nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů, vypořádal se i s rozdílnými závěry jednotlivých posudků v návaznosti na revizní znalecký posudek, odůvodnil také, proč při stanovení obvyklé výše nájemného vychází ze závěrů revizního znaleckého posudku. Nejvyšší soud – na rozdíl od odvolacího soudu - dospěl k závěru, že při stanovení obvyklé výše nájemného podle § 696 obč. zák. se nepřihlíží k úpravám, které nelze považovat za běžnou údržbu a ani za drobné opravy (tedy za splnění povinnosti nájemce – § 687 odst. 3 obč. zák.) a které nájemce (se souhlasem pronajímatele) provedl v bytě na své náklady (na nichž se pronajímatel po dobu trvání nájemního vztahu nepodílel) a které zvýšily jeho užitnou hodnotu. Zdůraznil, že způsob, jak zjistit výši obvyklého nájemného v řízeních vedených podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 žádný právní předpis neupravoval, a proto je na soudu jakou metodu – podle okolností v dané věci – zvolí; vždy je však třeba při zjišťování výše obvyklého nájemného porovnávat nájemné, které je placeno ve stejné době v obdobných podmínkách, tedy za srovnatelné byty (podlahovou plochou, vybavením, stavem budovy, umístěním bytu v domě), na srovnatelném místě, s obdobnými právy a povinnostmi; ke srovnání se proto nehodí byty v nájmu, jde-li o nájem služebního bytu (práva a povinnosti nájemce mohou být specifická) nebo družstevní nájem [pro nějž ostatně úprava zvyšování nájemného v § 696 obč. zák. neplatí (§ 696 odst. 5)]. Naproti tomu byty, jejichž pronajímatelem je obec, mohou být byty srovnatelnými, není-li v nich výše nájemného ovlivněna speciální bytovou politikou obce. Rovněž zdůraznil, že je nutné srovnávat výši nájemného ve více srovnatelných bytech různých pronajímatelů.

Po vrácení věci Nejvyšším soudem odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2018, č. j. 11 Co 575/2014-482, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil výši nájemného od podání žaloby ve výši 4.155 Kč, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zvýšení nájemného o další částku 969 Kč měsíčně, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 3.123 Kč, na náhradě nákladů státu uložil žalobkyni zaplatit 5.846 Kč a žalovanému 4.411 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 2.925 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení státu uložil žalobkyni zaplatit 5.741 Kč a žalovanému 4.331 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

S ohledem na zpochybnění závěrů revizního znaleckého posudku žalobkyní soud ustanovil další znalecký ústav (STAVEXIS, s. r. o.) ke zpracování druhého revizního znaleckého posudku (dále též jen „2. revizní posudek“). V něm porovnávací metodou dospěl k závěru, že obvyklá výše nájemného v Bytě (bez úprav provedených nájemcem) činí 4.155 Kč měsíčně (60 Kč za 1m2 při započitatelné ploše 69,25 m2), uvedl, že při zjišťování obvyklého nájemného vycházel z nájemních smluv (které mu poskytla žalobkyně, které však nebyly součástí posudku), tedy z realizovaných nájmů, jednalo se o byty ve vlastnictví žalobkyně. Podle odvolacího soudu znalecký posudek obsahuje vlastnické a evidenční údaje, obecné údaje o městě XY, včetně situování Bytu, popis oceňovaného majetku, vysvětlení názvosloví, použitou metodiku, zohledňuje silné i slabé stránky Bytu a vyjadřuje se i k předcházejícím znaleckým posudkům; ohledně nichž měl znalec za to, že rozdíl výsledných hodnot v posudku Ing. Kaděry vyplývá zejména z jiného zadání (zohledňoval stav Bytu včetně úprav provedených nájemcem) a z rozdílného výběru reprezentantů použitých pro srovnání, znalecký posudek qdq services, s. r. o., taky vychází z jiného zadání, k 1. reviznímu posudku vyslovil výhrady ohledně nadbytečných následných korekcí ceny (snížení ceny o 15% z rozdílu minimální a maximální hodnoty), které již byly zohledněny při výpočtu stanovenými koeficienty. Odvolací soud uzavřel, že není třeba provádět další dokazování, závěry 2. revizního znaleckého posudku jsou přesvědčivé, byly srovnávány již realizované nájmy, které mají největší vypovídající hodnotu. Znalcem stanovená výše obvyklého nájemného není ani nepřiměřená v porovnání s nájemným, které nyní platí žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to podle jeho obsahu vyjma výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zvýšení nájemného o další částku 969 Kč měsíčně (ostatně proti tomuto výroku by dovolání ani nebylo subjektivně přípustné), podal žalovaný dovolání. Namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, zejména ve vztahu k důvodům, pro které shledal 1. revizní znalecký posudek nepřesvědčivý a přistoupil k ustanovení dalšího znalce. Nesprávnost znaleckého posudku nelze vyvozovat z jeho odborného závěru (který soud ani nemůže přezkoumávat - § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „o. s. ř.”); právě to však učinil odvolací soud, když měl za to – jak vyplývá z jeho odůvodnění – že v 1. revizním znaleckém posudku bylo stanoveno příliš nízké obvyklé nájemné. Navíc dospěl k jiným skutkovým zjištěním ohledně 1. revizního znaleckého posudku, aniž by zopakoval dokazování, čímž opět porušil ustanovení § 213 o. s. ř. Řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Neřídil se ani závazným právním názorem dovolacího soudu, neboť vycházel ze znaleckého posudku, který srovnával výši nájemného z realizovaných nájmů výlučně v bytech ve vlastnictví žalobkyně, ačkoliv měl vycházet ze srovnání nájemného ve srovnatelných bytech různých pronajímatelů, z porovnání navíc bez dalšího vyřadil i byty ve vlastnictví obce. Měl za to, že ze znaleckého posudku ani není patrné, jak znalec pracoval se vstupními údaji, jakou váhu jim přikládal a proč. Znalec nezohlednil při srovnávání nájemného slevy na nájemném, které žalobkyně svým nájemcům poskytuje. Měl za to, že otázka, zda má znalec vycházet ze skutečně placeného nájemného či z nájemného před odečtením slev, nebyla v rozhodnutích Nejvyššího soudu doposud řešena. Nesouhlasil ani s použitou metodou stanovení obvyklého nájemného pomocí odborného odhadu znalce, neboť je z možných metod nejvíce subjektivní, výše nájemného by neměla být znalcem stanovena cenovým rozpětím, nýbrž přesnou částkou, neboť jde o jeho odborný závěr a soud by neměl konečnou výši nájemného stanovit dle svého vlastního uvážení. Jestliže odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč vycházel ze závěrů 2. revizního znaleckého posudku a proč považoval závěry 1. revizního znaleckého posudku za nesprávné, odchýlil se při hodnocení důkazů od judikatury Nejvyššího soudu. Dále odvolacímu soudu vytýkal, že vybočil z předmětu řízení, neboť ho zavázal k platbě za větší plochu bytu, než bylo požadováno v žalobě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobkyně v dovolacím vyjádření odkázala na svá předchozí podání ke znaleckým posudkům, nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že odvolací řízení bylo stiženo vadou, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části, kterým bylo skončeno odvolací řízení, Nejvyšší soud projednal v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.”). Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť při hodnocení 2. revizního znaleckého posudku podle zásad § 132 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nárok žalobkyně je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy žalobkyně navrhla žalovanému zvýšení nájemného - podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (viz § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „ o. z.“, srovnej i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015).

Dovolací soud ve svém předcházejícím rozsudku (sp. zn. 26 Cdo 4494/2015) v této věci připomenul, že způsob, jak zjistit výši obvyklého nájemného v řízeních vedených podle právní úpravy do 31. 12. 2013, neupravoval žádný právní předpis (v těchto řízeních nelze vycházet z nařízení vlády č. 453/2013 Sb. - viz např. rozsudek ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2291/2015) a je věcí soudu, jakou metodu zvolí - zpravidla půjde o znalecké dokazování. Zdůraznil, které byty lze při závěru o obvyklé výši nájemného považovat za srovnatelné a které se ke srovnání nehodí a že při stanovení obvyklé výše nájemného se nepřihlíží k úpravám, které nelze považovat za běžnou údržbu a ani za drobné opravy. Rovněž zdůraznil, že zjištění soudu prvního stupně odpovídala obsahu spisu, že soud prvního stupně přesvědčivě (a v souladu s § 132 o. s. ř. a ustálenou judikaturou) odůvodnil, proč při stanovení obvyklé výše nájemného vycházel z 1. revizního znaleckého posudku (jehož závěry byly náležitě odůvodněny, podloženy obsahem nálezu a vypořádaly se i s rozdílnými závěry předcházejících posudků). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani nyní.

Odvolací soud poté, co byl zrušen předcházející rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla dovolacím soudem vrácena k dalšímu řízení, přistoupil hned k vypracování dalšího – 2. revizního znaleckého posudku. Obecně samozřejmě není vyloučeno, aby v případě, kdy jsou pochybnosti o správnosti závěrů revizního znaleckého posudku, byly i tyto závěry přezkoumány, lze však souhlasit s dovolatelem, že v daném případě takové pochybnosti z pečlivě odůvodněných skutkových závěrů soudu prvního stupně bez dalšího nevyplývaly a jestliže je odvolací soud měl (z odůvodnění napadeného rozsudku však není úplně zřejmé, které závěry a proč bylo nutné přezkoumat), mohl se je pokusit odstranit zopakováním a doplněním výslechu znaleckého ústavu (jeho zástupce), který vypracoval 1. revizní znalecký posudek. V každém případě však - přistoupil-li k vypracování dalšího znaleckého posudku - měl hodnotit, zda závěry tohoto dalšího posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda při stanovení obvyklého nájemného znalec vskutku porovnával srovnatelné byty a přihlédl ke všem skutečnostem, které mají vliv na jeho výši, zda jeho závěry nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda se vypořádal se závěry 1. revizního znaleckého posudku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015). To však důsledně neučinil.

Z obsahu 2. revizního znaleckého posudku a výslechu znalce je ale zřejmé, že jeho závěry nejsou podloženy obsahem nálezu a ani nerespektují závěry předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Za správný lze považovat závěr 1. i 2. revizního znaleckého posudku, že vhodnou metodou pro stanovení výše obvyklého nájemného je metoda porovnávací. 2. revizní znalecký posudek obsahuje sice poměrně dlouhý popis historie města XY a výši obvyklého nájemného v XY, aniž by bylo patrné, jaký vliv mají tyto skutečnosti na výši obvyklého nájemného v Bytě. Dále obsahuje popis bytů, které byly zvoleny do porovnávacího vzorku, vesměs však jde na rozdíl od Bytu o byty po rekonstrukci, a opět není patrné, jaký vliv měla tato skutečnost na obvyklou výši nájemného v Bytě. Obsah nálezu ani nekoresponduje se závěrem o výši obvyklého nájemného v Bytě, výše nájemného bytů v porovnávacím vzorku totiž neodpovídá výši obvyklého nájemného v Bytě, k němuž znalecký ústav dospěl, a není zřejmé, jak byla vypočtena.

Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4494/2015 uvedl, že je třeba srovnávat výši nájemného ve více srovnatelných bytech různých pronajímatelů, a zdůraznil, že ke srovnání se hodí i byty, jejichž pronajímatelem je obec – není-li v nich výše nájemného ovlivněna její speciální bytovou politikou. Závěry 2. revizního znaleckého posudku však vychází pouze z bytů jednoho pronajímatele – žalobkyně, a to z realizovaných smluv, které mu předložila. Byty jiných pronajímatelů nebyly znaleckým ústavem do porovnávacího vzorku zařazeny, aniž by bylo zřejmé z jakého důvodu; nebylo ani učiněno jakékoliv zjištění (a netvrdil to ani některý z účastníků), že obec XY své byty (ať již všechny, většinu či jen některé) pronajímá za nikoliv běžné nájemné.

Stanovit výši obvyklého nájemného porovnáním nájemného v bytech jen jednoho pronajímatele je sice výjimečně možné, např. tam, kde jde o pronajímatele v dané lokalitě jediného či majoritního a jiné srovnatelné byty dalších pronajímatelů tak pro porovnání nejsou k dispozici. Musí být ovšem zřejmé, proč byty ve vlastnictví jiných pronajímatelů nebylo možné do srovnání zařadit; takové zdůvodnění se však nenachází ani v 2. revizním znaleckém posudku, ani v odůvodnění napadeného rozsudku. Je také třeba obzvlášť pečlivě vyhodnotit všechny okolnosti, které výši obvyklého nájemného v takovém případě ovlivňují - např. množství neobsazených bytů (větší neobsazenost bytů může být známkou toho, že nájemné, za něž se uzavření nájemní smlouvy nabízí, neodpovídá realitě trhu), fluktuace nájemců, dostupnost jiného než nájemního bydlení apod.

Obecně také platí, že slevy na nájemném, které pronajímatelé poskytují svým nájemcům a které jsou vázány na konkrétní nájemce či specifické důvody (studenti, důchodci, zaměstnanecký poměr, obchodní vztahy, uzavření nové smlouvy, dlouhodobost nájmu atd.), se při stanovení obvyklé výše nájemného nezohledňují. Je-li však z rozsahu takto poskytovaných slev zřejmé, že jsou poskytovány většině nájemců, takže nejde o výjimečnou situaci vázánou na mimořádné důvody, že se tedy jedná o systémovou záležitost, pak jde o okolnost, která výši obvyklého nájemného ovlivňuje, zejména jde-li o pronajímatele v dané oblasti majoritního.

Je-li výše obvyklého nájemného zjišťována porovnáním nájemného placeného v daném místě a čase, je třeba porovnávat nájemné placené v obdobných podmínkách, tedy za srovnatelné byty (podlahovou plochou, vybavením, stavem budovy, umístěním bytu v domě), na srovnatelném místě, s obdobnými právy a povinnostmi. Použije-li znalec (soud) i jiné byty (větší, menší, v jiném stavu atd.), musí být zřejmé, jak byla jejich rozdílnost zohledněna, zda a jak se projevila při stanovení výše obvyklého nájemného v předmětném bytě.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že vybočil z předmětu řízení, neboť mu uložil platit obvyklé nájemné ve výši, která odpovídá vyšší podlahové ploše bytu, než byla tvrzena v žalobě, přehlíží, že žalobním petitem se žalobkyně domáhala určení nájemného za Byt, aniž by specifikovala jeho podlahovou plochu (to učinila jen v textu žaloby), a rovněž odvolací soud rozhodl o nájemném za Byt (nikoli za metry čtvereční Bytu).

Protože rozsudek odvolacího soudu v napadené části není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru