Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3553/2007Rozsudek NS ze dne 06.04.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3553.2007.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3553/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce L. b. d. P. 8, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. P., a 2) Z. P., bytem tamtéž, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu v Praze 8 pod sp.zn. 10 C 51/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2007, č.j. 30 Co 454/2006-60, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č.j. 10 C 51/2006-32, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1013/10

o velikosti jednoho pokoje a kuchyně s příslušenstvím ve 4. patře domu č.p. 1043 v P. 8 – L., S. 13 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalovaným povinnost vyklidit byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.

Vzal za prokázáno, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného bytu, že žalovaní (společní nájemci bytu) nezaplatili část nájemného za únor 2004 a srpen až říjen 2004, že ohledně tohoto dluhu na nájemném byla dne 8. 11. 2004 mezi účastníky uzavřena dohoda o úhradě dluhu ve splátkách (dále též jen „dohoda o splátkách“), v níž žalovaní dluh ve výši 9.649,- Kč uznali a zavázali se jej splatit v 10 měsíčních splátkách po 1.000,- Kč do 31. 8. 2005, že žalovaní zaplatili řádně pouze první splátku a poté již platili nepravidelně, že dále nezaplatili část nájemného za měsíc prosinec 2004 a červen a srpen 2005 a celé nájemné za měsíc září 2005 a leden a únor 2006, a že po doručení žaloby s výpovědí z nájmu bytu (29. 3. 2006) uhradili žalobcem požadovanou částku. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), je naplněn. Neshledal, že by přivolení k výpovědi bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). Přihlédl přitom k tomu, že žalovaní měli dluh na nájemném již v roce 2004, následně uzavřenou dohodu o úhradě ve splátkách žalovaní nedodrželi, naopak nezaplatili nájemné i za další měsíce, po doručení žaloby sice dluh na nájemném zaplatili, avšak bez příslušenství, přičemž nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se žalobce svého nároku na příslušenství vzdal, a na jejich straně nelze shledat vážný důvod pro neplacení nájemného (problémy žalované s nadměrným požíváním alkoholu ani finanční podporu zletilé dcery na studiích v zahraničí za takový důvod považovat nelze). Vzhledem k tomu, že se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, vázal povinnost žalovaných byt vyklidit toliko na zajištění přístřeší (§ 712 odst. 5 obč.zák.).

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, č.j. 30 Co 454/2006-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co doplnil dokazování doklady o placení nájemného, předložené žalovanými, vzal za prokázáno, že na podkladě dohody o splátkách – přestože neplnili splátky řádně v dohodnutých termínech – zaplatili žalovaní ke dni 15. 8. 2005 celkem částku 10.500,- Kč, ač dluh byl žalobcem vyčíslen ve výši 9.649,- Kč, a že v době doručení žaloby (a výpovědi z nájmu bytu) dlužili na nájemném toliko za část měsíce července a za měsíce září 2005 a leden a únor 2006, přičemž tento dluh po doručení žaloby uhradili. Konstatoval, že i dluhem v tomto rozsahu byl uplatněný výpovědní důvod naplněn, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě by přivolení k výpovědi bylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl sice k tomu, že žalovaní měli dluh na nájemném již v roce 2004, následnou dohodu o splátkách neplnili řádně a vznikl jim další dluh nájemném, avšak v této souvislosti zohlednil především špatný psychický stav žalované vyvolaný smrtí matky, její následnou závislost na alkoholu a z toho se odvíjející finanční tíseň rodiny, a dále že žalovaní ihned po doručení žaloby celou částku, kterou po nich žalobce z titulu dlužného nájemného požadoval, uhradili (přestože dluh na nájemném byl ve skutečnosti nižší) a hradí řádně běžné nájemné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností se blíže nezabýval a namítl v něm, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že okolnosti na straně žalovaných, v nichž spatřoval důvody pro odepření výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy (špatný psychický stav žalované vyvolaný smrtí matky, její následná závislost na alkoholu

a z toho se odvíjející finanční tíseň rodiny) byly v řízení žalovanou pouze tvrzeny

a prokazovány toliko její účastnickou výpovědí, přičemž nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se týkaly rovněž žalovaného (druhého ze společných nájemců bytu). Odvolacímu soudu dále vytýká, že nedostatečně přihlédl k tomu, že žalovaní měli již v minulosti dluh na platbách za užívání bytu, že žalobce jim vyšel vstříc a uzavřel s nimi dohodu o splátkách, kterou však žalovaní neplnili, a dokonce jim vznikly další dluhy; s ohledem na tyto závažné a v řízení prokázané skutečnosti nemůže obstát poukaz na změnu jejich chování po doručení žaloby. V případě žalovaných nešlo o ojedinělý exces, ale o dlouhodobé protiprávní jednání. Podle názoru dovolatele nelze dovodit, že by –is ohledem na zaplacení dluhu po podání žaloby – bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu přílišnou tvrdostí a že by se příčilo dobrým mravům. Nesouhlasí rovněž s úvahou odvolacího soudu, že nepřivolení k výpovědi nezpůsobí na straně žalobce žádnou závažnou újmu, a konstatuje, že takovou újmu už mu žalovaní způsobili, neboť jako vlastník bytu musel přispívat za žalované do fondu oprav. V této souvislosti rovněž poukazuje na to, že se nezabýval tím, zda by přivolení k výpovědi z nájmu bytu způsobilo závažnou újmu na straně žalovaných; dle jeho mínění nikoliv, protože jde

o dvě dospělé osoby v produktivním věku a schopné výdělku, které netvrdily, že by jejich schopnosti či možnosti obstarat si jiné bydlení byly sníženy. Dovolatel má za to, že v řízení tvrzeny ani prokázány takové okolnosti, pro které by bylo namístě žalobu pro rozpor s dobrými mravy zamítnout. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena

a ani z obsahu spisu se nepodává.

Námitkou, že skutečnosti na straně žalovaných, z nichž odvolací soud dovodil, že přivolení k výpovědi by bylo v rozporu s dobrými mravy (špatný psychický stav žalované vyvolaný smrtí matky, její následnou závislost na alkoholu a z toho se odvíjející finanční tíseň rodiny), byly prokazovány toliko účastnickou výpovědí žalované, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení

§ 133 až § 135 o.s.ř.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,

z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a nedopustil se ani logického pochybení při jejich hodnocení. Nelze mu tedy vytýkat, že některé skutková zjištění učinil toliko z účastnické výpovědi žalované (ve skutečnosti i žalovaného) za situace, kdy v řízení nebyly tvrzeny ani jinak neplynuly skutečnosti, jež by uvedená skutková zjištění zpochybňovaly. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že dovolatel uplatněnými námitkami rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v daném případě by přivolení k výpovědi bylo v rozporu s dobrými mravy, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněného pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněným v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné

a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.

V projednávané věci dospěl odvolací soud (na základě skutkového stavu, jež se dovolateli nepodařilo zpochybnit) k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je

v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. se správně zabýval právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení. V naznačených souvislostech nelze sice ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.); jestliže ovšem, jako v posuzovaném případě, nájemci uvedenou povinnost neplnili relativně krátkou dobu a navíc v situaci, kdy žalovaná byla po smrti matky ve špatném psychickém stavu, jež řešila nadměrným požíváním alkoholu, což vedlo k špatné finanční situaci rodiny žalovaných, přičemž bezprostředně po doručení výpovědi z nájmu bytu dluh zaplatili a nadále platí řádně i běžné nájemné, lze výjimečně, a to právě s ohledem na tyto okolnosti a skutečnost, že žalobci tím nevznikne závažná újma, po něm jako pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) dočasně odepřena, jak správně uzavřel odvolací soud. I když lze připustit, že žalobci byla opožděným zaplacením nájemného způsobena určitá újma, nemůže tato okolnost sama o sobě převážit význam ostatních hledisek, jež byly v dané věci právně významné pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (a to i s přihlédnutím k výši dlužného nájemného).

Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. dubna 2009

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru