Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 355/2003Rozsudek NS ze dne 22.04.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.355.2003.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 355/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Š. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. J. mladšímu, zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného M. J. staršího, zastoupeného advokátkou, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 21 C 162/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 16 Co 171/2002-154, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2000, č.j. 21 C 162/97-100 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 6. 8. 1998, č.j. 21 C 162/97-41, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 1999, č.j. 53 Co 437/99-68, a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu, „aby žalobkyně byla určena nájemkyní bytu sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím ve třetím patře domu č.p. 1885 v P., v ulici N. 30“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č.j. 16 Co 171/2002-154 (poté, co jeho rozsudek ze dne 20. 6. 2001, č.j. 53 Co 315/2001-115, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2002, č.j. 28 Cdo 449/2002-134, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech dovolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním vzal za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen v roce 1961 vedlejšímu účastníkovi (otci žalovaného), který v něm žil se svojí manželkou M. J. (matkou žalovaného) a jejich třemi dětmi (tj. se žalovaným a s dcerami O. a L.) nejpozději do roku 1975, kdy se z bytu odstěhoval k jiné ženě, že matka žalovaného v bytě žila až do své smrti (ke dni 1. 9. 1982), že v den její smrti s ní žil ve společné domácnosti žalovaný, jeho sestra O. (provdaná Ch.) a její nezletilý syn R. Ch. (dcera L. již předtím byt opustila), že O. Ch. se v březnu 1988 z předmětného bytu odstěhovala i se svými dětmi, že žalovaný uzavřel dne 10. 9. 1987 manželství se žalobkyní, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 1. 1. 1992, když předtím (v roce 1991) se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval, že žalobkyně v předmětném bytě dosud bydlí, a že žalovaný uzavřel dne 10. 5. 1992 s Obvodním úřadem pro P. smlouvu o nájmu předmětného bytu. Odvolací soud konstatoval, že právní posouzení soudu prvního stupně ohledně otázky, zda (s ohledem na skutkový stav, který zůstal nezměněn) žalobkyni svědčí právo nájmu k předmětnému bytu, je zcela v souladu s právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným ve výše označeném zrušujícím rozsudku, na který pro stručnost odkázal. Z odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že smrtí M. J., matky žalovaného, která se stala po trvalém opuštění společné domácnosti jejím manželem (vedlejším účastníkem - otcem žalovaného) výlučnou uživatelkou předmětného bytu, vzniklo podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění právo společného nájmu bytu žalovanému, jeho sestře O. Ch. a jejímu nezletilému synovi R. Ch. Existence tohoto práva, jehož režim se spravoval § 172 a násl. občanského zákoníku v tehdy platném znění, bránila tomu, aby uzavřením manželství žalovaného se žalobkyní vzniklo oběma k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely; žalobkyně užívala byt toliko z titulu svého rodinněprávního vztahu k žalovanému. Ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely (svědčícího žalobkyni a žalovanému) nemohlo dojít ani poté, co sestra žalovaného se svým nezletilým synem předmětný byt dne 30. 3. 1988 opustila, neboť aplikace ustanovení § 181 ve spojení s § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (ustanovení § 708 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992) nepřicházela v úvahu tehdy, kdy zemřel, resp. trvale opustil společnou domácnost občan, kterému svědčilo právo společného nájmu bytu (v této souvislosti odkázal na „nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I ÚS 34/98“). Odvolací soud uzavřel, že na správnost závěru soudu prvního stupně, že v dané věci je nutno žalobu zamítnout, nemůže mít vliv ani okolnost, zda soud prvního stupně správně posoudil naléhavost právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila odkazem na příslušné procesní ustanovení, a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení „§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ (nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem). Dovolatelka má zato, že ustanovení § 181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 a ustanovení § 708 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 nebylo v napadeném rozsudku správně interpretováno. Namítá, že „z citovaného nálezu (míněn nález citovaný v napadeném rozsudku) vyplývá, že nemůže vzniknout společný nájem manželů tomu, kdo uzavřel sňatek se společným nájemcem bytu“, a že „ o tento případ se … v předmětné věci nejedná“. Uvádí, že „žalovaný M. J. mladší v době uzavření sňatku již totiž nebyl společným nájemcem, nýbrž podle názoru dovolatelky byl výlučným nájemcem bytu, neboť společný nájem sourozenců J. zanikl tím, že sestra žalobce O. J. se z předmětného bytu odstěhovala … a tím jí zanikl (společný) nájem bytu opuštěním společné domácnosti. Z povahy termínu „společný nájemce“ dle názoru dovolatelky vyplývá, že „nemůže existovat sám, musí existovat nejméně jedna další osoba…“. V době sňatku účastníků v předmětné věci (uvádí se dále v dovolání) však žádný další nájemce spolu se žalovaným v předmětném bytě nebyl, žádný další občan neměl k tomuto bytu právo, a nemohl proto být žalovaný M. J. ml. považován za společného nájemce“. Závěrem dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 11. 2000, projednal odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku) správně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení je postiženo tzv. jinou vadou řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Vzhledem k tomu, že dovolatelka v dovolání (oproti skutkovému stavu, z něhož vycházely soudy obou stupňů) tvrdí, že v době, kdy uzavřela manželství se žalovaným, žil tento v předmětném bytě sám, zabýval se dovolací soud otázkou, zda v dovolání nebyl dle obsahu (§ 42 odst. 1 o.s.ř.) uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., podle něhož lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

Dovolatelka však nic takového odvolacímu soudu nevytýká, omezuje se toliko na výše uvedené tvrzení bez toho, že by je nějak blíže zdůvodnila; nelze tudíž učinit závěr, že by dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. byl použit opodstatněně.

Prostřednictvím § 242 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení (což odvolacímu soudu, byť nesprávně s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 1992, vytýká dovolatelka) jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost „interpretace ustanovení § 181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 a ustanovení § 708 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992“. O nesprávný výklad posléze citovaného ustanovení (byť bylo ve výše označeném rozsudku Nejvyššího soudu zmíněno) v souzené věci jít nemůže již z toho důvodu, že na jeho aplikaci právní posouzení věci nespočívalo. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že právní posouzení věci se odvíjelo od aplikace a výkladu ustanovení § 181 ve spojení s § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „občanský zákoník“), jež bylo nutno vzhledem k ustanovení § 868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 v dané věci použít, šlo-li o posouzení otázky, zda žalobkyni a žalovanému vzniklo uzavřením jejich manželství (v roce 1987) právo společného užívaní bytu manžely.

Podle § 179 odst. 1 věty první občanského zákoníku, jestliže uživatel zemře a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Uvedené ustanovení platilo i tehdy, opustil-li nájemce trvale společnou domácnost (§ 181 občanského zákoníku).

Bylo-li několik osob uvedených v § 179 odst. 1 občanského zákoníku, stali se společnými uživateli (§ 172 až § 174 občanského zákoníku) všechny, a to bez zřetele na stupeň příbuzenství s původním uživatelem nebo na vzájemný vztah mezi nimi; společnými uživateli se stali také nezletilé děti. Vznik společného užívání bytu manžely (§ 175 až § 178 občanského zákoníku) byl možný toliko za předpokladu, byli-li manželé jedinými osobami uvedenými v § 179 odst. 1 občanského zákoníku. Vznik kombinovaného společného užívání, tj. společného užívání bytu podle § 172 až § 174 občanského zákoníku a zároveň společného užívání bytu manžely (§ 175 až § 176 občanského zákoníku) byl vyloučen (srov.: Občanský zákoník, komentář, Praha Panorama 1987, díl I., str. 620, 621). Podle stanoviska soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980 pod pořadovým číslem 24 a ročník 1989 pod pořadovým číslem 23) pokud jeden z manželů za trvání manželství nabyl právo společného užívání bytu příslušející jemu a další osobě společně (§ 172 odst. 1 občanského zákoníku), nevzniklo k tomuto bytu právo společného užívání bytu manžely (§ 175 odst. 1 občanského zákoníku). Tento závěr platil i tehdy, jestliže jeden ze společných uživatelů bytu uzavřel manželství již za existence společného užívacího práva k bytu.

Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (a jež nebyla dovoláním zpochybněna), bylo též zjištění, že matka žalovaného M. J. (uživatelka předmětného bytu) zemřela dne 1. 9. 1982, a že v den její smrti s ní v předmětném bytě žil žalovaný spolu se svojí sestrou O. Ch. a jejím synem R. Ch., že jmenovaná se z předmětného bytu odstěhovala se svým synem v roce 1988, a že manželství žalobkyně a žalované bylo uzavřeno 10. 9. 1987. Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, vycházel-li ze závěru, že existence práva společného užívání bytu, svědčícího žalovanému, jeho sestře O. a jejímu synovi R. (jež jim vzniklo smrtí M. J.), bránila tomu, aby žalobkyni a žalovanému vzniklo uzavřením jejich manželství k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely. Námitka dovolatelky, že žalovaný v době uzavření manželství již nebyl společným nájemcem bytu, neboť žil v předmětném bytě sám, nemůže se zřetelem k uvedeným skutkovým zjištěním obstát.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému a vedlejšímu účastníkovi nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měly proti procesně neúspěšné žalobkyni právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2004

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru